Pověst o čertových schůdcích. Bystřec. Orlické hory.

„Jen račte dál, panáčku, račte“, zaskřehotal čert. Pod vyděšeným čundrákem se podlomila kolena. Pravda, těch šest piv v hostinci U Špičáků tomu taky nemálo přispělo. Ani ne před minutou rozkopal vztekle hromádku vlhkého dřeva, nedokázal ji zapálit na jediný zapalovač, jak se na správného trampa sluší, na čem že si teď ohřeje poslední konzervu… A jistě že se nad čadícím polenem zaklínal peklem, čertem, satanášem… Ale že to bude mít takové účinky, to věru nečekal.

V oblaku sirného smradu se před ním zjevil. Čert. Ale jaký… Bílá košile, kravata, šle, klotové rukávy. Chlupy mezi rohy učesané na pěšinku. Aktovka. V ruce smlouva, namísto husího brku razítko.

„Nějaká stížnost?. To hned vyřídíme“. A s úklonou čert postrkuje ztumpachovatělého čundráka ke schodišti, které se ztrácí v černé díře do země.

Bytelné schody vedou tmou někam dolů. Za chvilku se rozjasnilo, stěny se rozestoupily… A před zděšeným čundrákem se objevilo peklo. Ale opravdové Peklo. Seřazené zástupy úhledných rohatých úředníků, ve strhujícím tempu na tři doby razítkujících nekonečné haldy lejster a formulářů.

„Proboha…“, smrtelně zachroptěl čundrák a znovu se pod ním podlomily nohy, „to je přece Úřad…!“. Padl na kolena. „Milost…“, zasténal.

„Uctivá poklona“, ujal se čundráka hlavní ouřada. „Tak to máme jednu stížnost na nedostatečně hořlavé dřevo táborového ohně. Ano, ano. Tak to je formulář ND2 lomeno 2016. Druhé patro, dveře 25, přepážka C. Žádný strach, kapky krve netřeba, razítkovací barva stačí. Tady prosím jeden lísteček a pěkně podle čísilka do fronty…“

„Nééé…“, zařval čundrák. Vytrhl se svému průvodci, přeskočil tři přepážky, odkopl točící židli a v agónii děsu prchal po schodišti zpátky nahoru, schody po čtyřech bral. V hrůze svolával na pomoc všechny svaté. No, pravda, vyždímal ze sebe jen svatého Václava, svatého Radegasta, svatého Gambrina a svatého Karla Maye, ale i to stačilo. Na poslední chvíli vyběhl na světlo Boží. Celé podzemní schodiště se za ním hroutilo, lámalo, bořilo samo do sebe…

Šťastně to dopadlo, milé děti. Čundrák si zachránil svoji duši a vzal si i ponaučení. Ono i ty úřední lejstra mají přece jen něco do sebe. Třeba právě teď se mu za pomoci stránek z občanského průkazu konečně podařilo rozdělat oheň. A svůj trenčianský párok s fazulou nemusel spolykat studený…

No tak dobrá, přiznávám. Tuto pověst jsem si vymyslel. A co. Když všichni ti Hankové, Lindové, Čelakovští, Jungmanni a Palačtí si mohli vymýšlet celé naše dějiny, proč bych si já nemohl jen tak pro vlastní potěšení vymyslet malou regionální pověstičku… Žádná jiná totiž k dispozici není. Jen stručná poznámka ze sto let starého místního tisku. Prý tu měli čerti pod zemí chalupu a kancelář…

Informace o jakýchsi Čertových schodech v bystřeckých lesích mě hned zaujala. Chci je vidět. A hned se přiznám - nikdy bych toto místo sám nenašel. Kdybych nebyl až ke schodům samotným doprovozen. Malá loučka v lese.

„A jsme tady“.

„Kde?“

„No u Čertových schodů, přece“

Marně se rozhlížím na všechny světové strany. Louka, tráva, okraj lesa. Tady si ze mě asi někdo dělá srandu nebo co...

Když se řekne čertovo něco, jako každý správný Valach si totiž představím Čertovu stěnu v Lidečku. Masu kamene tři sta metrů zdéli a dobře šedesát na výšku…

Nakonec přece jen zaostřím zrak na středně velký balvan u okraje lesa. A hleďme, schody. Spíš schůdky. Možná raději schodečky…

Pokud uznám bizarní kámen za schodiště, bude výška jednotlivých stupňů asi 6 cm. Při srovnání s běžnými schody lidskými a za užití jednoduché přímé úměry mi vychází průměrná výška čerta bystřeckého tak 40 až 60 centimetrů.

A už otevírám pusu k posměšným a rádoby vtipným poznámkám.

A pak jsem si vzpomněl. A velmi rychle jsem pusu zase zavřel. A zatvářil se velmi pokorně. Skoro až zkroušeně.

Vzpomněl jsem si totiž na mikulášské slavnosti v Bystřeci před půl rokem. Na průvod čertů vesnicí. Na vozy, tažené obrovskými koňmi, zlověstný klapot kopyt, Na ďábelské postavy, sedící na vozech. Rohy, vidle, řetězy. Přízračné ohně v černočerné prosincové tmě a sirný smrad. Má šestiletá dcerka třeštila oči na tu hrůzu a držela mě kolem krku tak křečovitě, div mě neudusila.

Nejsem znalec, ale klidně bych se vsadil, že o bystřeckých Čertových schodem není ani zmínka v třeba jen jediném turistickém průvodci na světě. A žádná sebepodrobnější mapa je neuznala za hodny mapové značky. A nenajdete je, nebudete-li mít k dispozici GPS souřadnice, nebo pokud vás sem nedovede někdo z místních. Jako mě.

Ačkoliv. Pokud se vydáte po cyklotrase z Bystřece na Kalhoty, asi po dvou kilometrech překročíte malý potůček, zvaný „V Tiscích“. A jestli pohlédnete doleva, do prudké, zalesněné stráně, možná vás zaujmou podivné značky. Červená kolečka na stromové kůře, tak 5 centimetrů v průměru. Ani lesácká, ani oficiální turistická značka. Tak co tedy? Místní nadšenci si takto označili přístup k několika zajímavostem v okolí Bystřece. K místům, která jsou pod rozlišovací schopností tvůrců map a průvodců.

A právě tyto červené tečky vás přivedou na loučku s Čertovými schody…

A že jsou tak miniaturní? No a co. Je hezky v bystřeckých lesích. Sedněte na kámen, vybalte svačinu. A můžete si klidně vymyslet svoji vlastní pověst, nebudu uplatňovat žádný copyright.

A nakonec – všechno malé je milé. Snad vyjma malých bot, jak říká staré, čundrácké úsloví…