Porto – nádraží sv. Benedikta (Estação Ferroviaria de São Bento)

Porto je městem nezpochybnitelně krásným i na pamětihodnosti bohatým a je proto jistě zajímavé, že turisté se – kromě bohaté konzumace zdejšího slavného vína - běží většinou podívat hlavně na jeden most a … „obyčejné“ železniční nádraží, umístěné v centru města. Je také poměrně neobvyklé, že nádraží stojí na místě někdejšího benediktinského kláštera založeného v 16. století, který mu také dal jméno. První vlak přitom na São Bento přijel už v roce 1896, ale samotná nádražní budova, postavená ve stylu francouzské neorenesance a beaux-arts (belle époque)  byla oficiálně dostavěna teprve v roce 1916 a zdobí ji mnohé secesní prvky. Přibližně stejně staré jsou také nádherné modrobílé kachlíky – nebo chcete-li dlaždice - azulejos, kterých je zde na ploše 551 m2 přibližně dvacet tisíc. Jsou na nich zobrazeny výjevy z dějin Portugalska i zdejší železniční dopravy a jejich autorem je Jorge Colaço. Nejvýznamnější tvůrce azulejos své doby je všechny namaloval v letech 1905 až 1916.

Na úvod přidejme ještě několik krátkých důležitých informací. Nádraží se nachází na náměstí Praça Almeida Garret, které je velmi dobře dostupné jak autobusy, tak i tramvají č. 22 nebo metrem trasy D, které v Portu jezdí většinou více nad zemí než pod zemí, což je z určitého pohledu výhodné pro turisty i pro krtečka. Přijíždějí sem – sousedícím tunelem – převážně vlaky z velkých měst na severu Portugalska (např. Braga nebo Guimaraes) a kromě časných ranních hodin je zde pořád – hlavně ovšem díky turistům – pořád. Nejvýznamnější zdejší panely, vytvořené z azulejos, zobrazují např. krále Jana I. a královnu Filipu z Lancasteru u portské katedrály v roce 1387, prince Jindřicha Mořeplavce v Maroku nebo bitvu o most Arcos de Valdevez. Architektem a tvůrcem podoby nádraží, které se původně nazývalo Estação Central do Porto (tedy něco jako nádraží Porto – Střed), byl José Marques da Silva a jeho základní kámen položil v roce 1900 sám král Karel I. Tím je řečeno vše základní a nutně nezbytné, takže veškeré další řádky už budou pouze rozšiřujícím informačním pelmelem pro nenasyty a fajnšmekry.

Výstavbu nádraží v centru rozšiřujícího se a prosperujícího města podporovali, pochopitelně, mnozí zdejší obchodníci. V červenci roku 1887 byl návrh na jeho zbudování předložen na zasedání městské rady a v lednu 1888 stavbu schválilo ministerstvo. Celý projekt byl rozdělen do tří stavebních fází a následná stavba si vyžádala obrovské investice. Současně také přinesla velké technické problémy. Autorem myšlenky centrálního nádraží byl Justino Teixeira, zatímco jeho prvotní podobu navrhl Justino Ferreira (možná se však jednalo o stejného člověka). Po vyvlastnění několika pozemků mohla být výstavba nádraží zahájena již v roce 1890, ale ještě o rok později se řešila otázka dokončení velkých tunelů a následně byla stavba nádraží Sao Bento znovu odložena. Přesto zde byl v květnu 1894 schválen projekt na provizorní provoz. Tomu bránily hlavně protesty církve proti stržení části kláštera, které bylo nakonec téměř dokončeno v únoru 1896 (až v roce 1901 byl definitivně stržen klášterní kostel a spor pak už vyvolávala „pouze“ historická klášterní lékárna). A v listopadu téhož roku byla provizorní železniční trojkřídlová stanice ve tvaru písmene U velmi slavnostně otevřena. Již v roce 1897 zabíralo nádraží celkem 1.108 m2 plochy. A další rok se začala plánovat výstavba nové prostorné nádražní budovy. Projekt, který byl v roce 1901 ještě rozšířen, předložil architekt José Marques da Silva v prosinci 1898. Nakonec však prošel až da Silvův návrh z března roku 1903 a hrubá stavba nádražní budovy pak byla dokončena v roce 1905. Následujícího roku zde už naplno zahájil svou činnost tvůrce kachlových panelů Jorge Colaço. Ten svou práci dokončil někdy v březnu roku 1915 a dne 5. října 1916 došlo k slavnostnímu otevření nádražní budovy.

V letech 1931 až 1932 zde proběhla instalace elektrického signalizačního a zabezpečovacího zařízení u stanice Sao Bento a roku 1934 se nádraží dočkalo prvních dílčích oprav. Ty pokračovaly i v roce následujícím. Hlavně bylo nutno přesunout pokladny z hlavní haly, aby fronty u prodeje jízdenek nebránily cestujícím v přístupu na peróny ani ve výhledu na některé z dlaždicových panelů. V letech 1965 až 1968 bylo nádraží elektrifikováno a v dubnu roku 1971 bylo definitivně uzavřeno pro nákladní dopravu. V letech 1991 až 1996 pak bylo nádraží kompletně modernizováno a rekonstruováno, aby zde roku 2010 byly zahájeny práce na restaurování a konzervaci slavných azulejos. Tyto práce trvaly více než jeden rok.

V roce 2011 bylo São Bento prohlášeno jednou z nejkrásnějších železničních stanic světa a jako jediné portugalské nádraží bylo zařazeno na seznam národních kulturních památek.