Pod zemí i pod vodou. Smrt Antonína Ševčíka v hloubce Hranické propasti.

„Nikdy pod vodou nezadržujte dech.

Správně. A proč?

Protože by vám mohly vybuchnout plíce“

J.Deaver – Kamenná opice

 

Ke speleologii jsem trochu přičichl. Trochu málo. Jezdili jsme s partou kamarádů na Slovenský kras, bydleli v Ardovu na základně u bratrů Kankulovců, pomáhali s výzkumem a prolézali kdejaké krasové díry v okolí. Tak dobrá, asi jsem ke speleologii přičichl víc než turista obecný. Plazil jsem se plazivkami plnými jeskynního bláta, slaňoval do propastí, brodil podzemní řeky, jednou i na člunu plul po podzemním jezeře. Ale nikdy, nikdy by mě ani nenapadlo se do podzemních vod potápět.

Asi nemá cenu něco psát o Hranické propasti. Nejhlubší u nás, možná v Evropě, možná na světě. Pár desítek metrů skály. Pak hladina Jezírka. Velmi tajuplná hladina…

Vzpomínám, jak můj dědeček jednou za rok naložil všechny vnoučata do vlaku, odvezl nás do Teplic a vedl procházkou někdy na Helfštýn, někdy na Svrčov, někdy na propast.

Tehdy tam ta pamětní deska ještě nebyla…

„Proč tam nespustí kámen na provázku?“, experimentoval jsem s teoretickou fyzikou už jako dítě. Děda mi řekl o všech možných výstupcích, zatáčkách, komínech a jiných záludnostech pod hladinou. I profil mi v atlase ukázal. Profil, kde místo dna byla jen tečkovaná čára a různě rozmístěné otazníky. Pro dobrodruhy neskutečné lákadlo.

Asi před šedesáti lety vznikla skupina pro výzkum Hranické propasti. Pod hlavičkou SVAZARMu. Parta nadšenců, horolezců, speleologů. Sehnali si vybavení, znalosti a dovednosti. A pustili se do toho. Nesmírně je obdivuju, nesmírně jim fandím. A nesmírně rozumím a možná trošku i závidím.

Výzkum šel stále odbornějším a profesionálnějším směrem. Stále modernější výstroj. Přibývalo ponorů, poznatků i hloubkových metrů. A na profilu propasti začalo ubývat otazníků.

A pak přišel srpen 1981. Další speleopotápěčská akce na Jezírku v hloubi Hranické propasti.

Podotýkám, že jsem u popisované události nebyl. Ani jsem nemluvil s nikým z přímých účastníků. Dostal jsem se jen k zápiskům vzpomínek a lidem, kteří taky jen něco zaslechli. Pokud se k těmto mým řádkům dostane někdo, kdo ví víc, ať mě klidně doplní či opraví. Budu jen rád.

Pod vodu šly tehdy postupně tři dvojice. První i druhá svůj úkol zvládly, po vynoření potápěči nadšeně komentovali dnešní ideální podmínky a skvělou viditelnost. To natěšilo i poslední dvojici. Zkusí jít do hloubky. Velké hloubky. Někam k osmdesáti metrům…

Vratislav Brenza a Antonín Ševčík se ponořili. Oba zkušení speleopotápěči, v propasti již byli mnohokrát. Vratislav Brenza byl starší, čtyřicetiletý matador Hranické propasti. Dokonce držel aktuální rekord v hloubce ponoru. Antonín Ševčík patřil mezi mladší členy skupiny. Bylo mu 26 let. Silný, zdravý. Zdatný sportovec, plavec. A speleopotápěčských zkušeností již měl taky na rozdávání.

Ponořili se.

Po nečekaně krátké chvíli spatřili potápěči na břehu známky vynořujících se kamarádů. Pěna, bublinky. Ale byli tu nějak brzo. A bublinek bylo nějak moc. A byly nějak velké…

Něco je špatně. Na hladinu Jezírka skočil jistící potápěč, ostatní už tlačí na vodu ponton, plošinu na plovoucích sudech. Vynořil se Brenza. Za sebou táhl bezvládné Ševčíkovo tělo. Na první pohled bylo jasné, že je zle. Antonín Ševčík byl v hlubokém bezvědomí. Nedýchal. Z nosu a úst mu vytékala krvavá pěna.

Speleologové vytáhli kamaráda na břeh, pustili se do resuscitace. Z úst do úst. Masáž srdce. Brenza, který při výstupu pochopitelně nemyslel na žádnou dekompresi, byl zahnán dvanáct metrů hluboko pod hladinu. Výstup musí být pomalý, ať tu za chvíli neleží druhé tělo.

Vedoucí celé akce se rozběhl do Teplic. Na nádraží. K nejbližšímu telefonu. Kdepak tehdy mobily. Ve snaze šetřit každou vteřinu se nezdržoval ani obouváním a šněrováním bot. A možná ty kameny a štěrk na pěšině k nádraží ani nevnímal.

Sanitka dorazila víc než za hodinu. Lékařka už jen konstatovala smrt.

Mrtvé tělo museli z propasti vytáhnout lanovkou. Po strmé skále to na nosítkách nešlo. A pak už jen nahoře seděli kolem mrtvého kamaráda. Tři hodiny. Než přijela pohřební služba.

Ani si nechci představovat myšlenky člověka v takové chvíli.

V osmdesátých letech se smrtelné úrazy moc nemedializovaly. Prostě se o tom nemluvilo. Ticho po pěšině. Proběhla pitva. Verdikt – udušení z utopení. Mnoho lidí z branže udivilo, že k pitvě nebyl přizván profesor Novomestský, mimořádná kapacita v oboru hyperbarické medicíny, autor knih o medicíně potápění, soudní znalec a forenzní expert. Jediný v republice. Ale byl až se Slovenska a přece nám tu nějaký Slovák nebude kafrat do řemesla…

Ale lidé znalí problematiky na utopení moc nevěřili. To přece znamená vodu v plicích, ta znemožní průchod kyslíku do krve. Ale Antonín Ševčík měl v ústech náustek dýchacího přístroje. A ta krvavá pěna z nosu a úst, to taky není utopení. I přímí účastníci tragédie mluví spíš o hyperbarickém plicním traumatu. Laicky si to představuju asi takto – potápěč v hloubce je vystaven velkému tlaku okolní vody. Ten je třeba kompenzovat tlakem vdechovaného vzduchu. Pokud ale přestane dýchat a s plícemi naplněnými, vzduchem se vynoří, je zle. Vzduch v plicích pod tlakem tlačí na jejich stěny, nakonec protrhá jemné plicní sklípky. Krev nateče do plic, z toho pak ta krvavá pěna. A co horšího – vzduch pronikne do krve. Stovky malých bublinek zaplaví krevní řečiště. A jistě víte, co umí třeba zavzdušněný radiátor. Bublinky ucpou tenké krevní kapiláry a odříznou orgány od přísunu krve a tím i kyslíku. Lékaři tomu říkají embolie a vždy jde o život. Mozková mrtvice, infarkt myokardu, infarkt ledvin. Vše v jednom. Stačí pár minut a už odumírají první mozkové buňky…

Ale proč Ševčík upadl pod vodou do bezvědomí, proč přestal dýchat? Byl přece zdravý, zkušený. Ano, potápěči vědí o nebezpečí tzv. dusíkového opojení. Když dýcháte směs z přístroje, která je pod tlakem, taky se vám dostává do krve i dusík. Taky pod tlakem a to zvyšuje jeho narkotizující účinky. Jako byste si dali panáka tvrdého alkoholu. Horší kontrola, malátnost, ve výjimečných případech i bezvědomí. Ale zkušený potápěč si to přece pohlídá, stačí se na chvilku vrátit pár metrů výš. Málo známá, ale podle mne zásadní informace pro možné vysvětlení příčin tragédie - Antonín Ševčík před pár dny prodělal stomatologický zákrok. Bolestivý zákrok. A bral léky na tlumení bolesti. Algenu. Dinyl. A zejména Dinyl obsahoval barbituráty, které výrazně tlumí centrální nervovou soustavu. Pitva potom prokázala přítomnost těchto látek v krvi.

Dusíkové opojení v kombinaci s účinky barbiturátů?

A můžu si stokrát říkat, že umřel při tom, co měl rád. Stejně je mi Antonína Ševčíka líto. A nejen proto, že dvacet šest let je tak strašně málo.

Vratislav Brenza nikdy pořádně nedokázal vysvětlit, co se vlastně pod vodou přihodilo. Kamarádi potápěči čekali, že se třeba jednou rozpovídá, že si vzpomene, vybaví. Nestalo se. O dvanáct let později, v roce 1993 se Vratislav Brenza zřítil s motorovým rogalem z padesátimetrové výšky na plochu olomouckého letiště. Co se tehdy vlastně stalo, desítky metrů pod hladinou jezírka v Hranické propasti zůstane navždy záhadou…