Pisa - Muzeum sinopie (Museo delle sinopie del camposanto monumentale)

Muzeum sinopie najdeme na jednom z nejkrásnějších náměstí světa, tedy na slavném Piazza dei Miracoli neboli Náměstí zázraků. Kdo toto místo někdy navštívil, ví, že je zde každý kousíček země nejen nositelem nějaké nádherné památky, ale také skvělým obchodníkem artiklem. V některých případech se zde dokonce krása a unikátnost s chladným kalkulem a snahou vytáhnout z turisty každé ušetřené euro kloubí … a nikterak neruší. A toto muzeum, nacházející se v tzv. Novém špitále, postaveném v polovině 13. století papežem Alexandrem IV., je toho typickým důkazem. Hned na úvod si můžeme prozradit, že tato nenápadná stavba, v interiéru vzbuzující spíše dojem moderního multikulturního centra, bývá často připisována staviteli jménem Giovanni di Simone, tedy muži, který je podepsán pod podobou slavného hřbitova Campo Santo, nacházejícího se rovněž na Piazza del Duomo (tímto názvem občas zdejší katedrála předčí všechny ty zázraky).

Přitom budova na jižní straně jednoho z nejslavnějších náměstí světa sloužila jako nemocnice Santa Chiara až do roku 1969, kdy teprve bylo rozhodnuto, že bude rekonstruována a bude zde zřízeno muzeum sinopie. V této chvíli by asi nebylo od věci si prozradit, co to sinopie vlastně je. Podle Odborného slovníku výtvarného umění se jedná o červenohnědou křídu (hematit), používanou k předběžnému značení obrysů fresek, a to nejen pro samotnou fresku, ale i pro předběžný umělcův nákres na tzv. karton. Sinopie bývá nejčastěji spojována s obdobím renesance a právě s Pisou, a její název je odvozen od tureckého města Sinop.

Zajímavý je také důvod, proč v Pise toto unikátní muzeum vzniklo. Dne 27. července 1944 totiž americký dělostřelecký granát zasáhl střechu protějšího hřbitova Camposanto monumentale a vzniklý oheň způsobil poškození nebo překrytí fresek, pokrývajících jeho stěny. Při jejich následném restaurování za použití techniky „řezání" pak většinou došlo k objevu sinopie, tedy přípravné kresby červeným okrem pod freskami. Díky tomu došlo brzy k přípravě nového muzea a uspořádání první výstavy (ta úplně první se konala na Santo Campo již roku 1952). Návrh podoby muzea předložili architekti Giovanna Piancastelli Politi, Gaetano Nencini a Antonino Caleca a uvádí se, že zde najdeme nejrozsáhlejší sbírku středověkých kreseb tohoto typu na světě. Za klenoty muzea bývají považovány nejčastěji Ukřižování (Francesco Traini, r. 1335), cyklus Triumf smrti (Buonamico Buffalmacco) nebo různé sinopické cykly z přelomu 14. a 15. století (Taddeo Gaddi, Andrea Bonaiuti) i starozákonní příběhy (Benozzo Gozzoli). Za zmínku stojí také jména Antonio Veneziano, Spinello Aretino, Piero di Puccio a Benozzo Gozzoli.

Jako adresa muzea bývá uváděna ulice Via del Duomo a jestliže již v předchozím textu byla naznačena multifunkční podoba tohoto objektu, tak toto tvrzení má své opodstatnění. Nejenže si zde dnes můžeme koupit vstupenky do všech objektů na Náměstí zázraků, ale nabízí se rovněž návštěva Santo Campo v 3D simulaci (a v průběhu staletí) nebo malého kinosálu, kde se promítá film o restaurování šikmé věže v Pise (pouze v angličtině). Sinopie pak doplňuje výstava nejrůznějších děl z oblasti moderního umění. Vstup do muzea je zpoplatněn, většina jeho návštěvníků sem však nejčastěji vstupuje s kombinovanou vstupenkou, platnou do všech (nebo několika vybraných) objektů na Piazza dei Miracoli.

Následující část má sloužit hlavně jako soubor několika rozšiřujících informací pro zájemce o tuto pozoruhodnou muzejní expozici.

Myšlenka zřízení důstojného místa pro expozici fresek či přímo zřízení muzea „Sinopia“ vznikla již roku 1955 a konkrétně zpracována byla v letech 1963 až 1968. Poté – přesněji roku 1979 - již přichází přeměna nemocnice Santa Chiara na nové muzeum. A to vše pod bdělým dohledem italské Nejvyšší rady pro památky a výtvarné umění.

Starý nemocniční pavilon, který vyplnil mezeru na jižní straně náměstí Piazza del Duomo, byl dostavěn v roce 1337. Kromě již zmíněného stavitele Giovanniho di Simone (II. polovina 13. století) padají v této souvislosti často také jména Andrea Puccio Capogrosso a Ciomeo Giannino řečený Corso. Vnější i vnitřní stěny tohoto „útulku“ byly vyzdobeny nástěnnými malbami hned v následujícím roce. Jejich autorem byl malíř Coluccio da Lucca. V letech 1830 a 1832 nechal Leopold II. rozšířit celý nemocniční komplex a upravit ho tak, aby důstojněji sloužil svým obyvatelům, což připomíná pamětní deska, umístěná na vnější západní stěně někdejšího nemocničního pavilonu. V roce 1908 byly při rekonstrukci fasády objeveny prvky z 13. století, pocházející údajně z úplně původní nemocnice, tedy z hospice pro poutníky.

Restaurátorské práce, vedoucí k vytvoření nového muzea sinopie, započaly v roce 1971 a v suterénních prostorech. V roce 1975 došlo k nahrazení zchátralých dřevěných krovů betonem; ale současně také byly – pod záštitou ministerstva – rekonstruovány a konzervovány dva původní prastaré krovy. V letech 1975 až 1979 došlo – mimo jiné - k odstranění omítek a obnovení dekorativního motivu ze 14. století (šedobílé horizontální pruhy) nebo k rekonstrukci západního okna ze stejného období. V té době už se na budování muzea podílí významně město Pisa i Ministerstva pro kulturní dědictví a životní prostředí. Po celou dobu vzniku muzea docházelo také k názorovým střetům mnoha odborníků i novinářů v otázce zachování původních prostor, resp. jejich náhrada moderním prostředím.

Někdejší nemocniční pavilon komplexu Santa Chiara vhodně doplňuje monumentální architekturu náměstí. Celé muzeum se rozkládá na půdorysu obdélníku o velikosti 53 x 14 m, který doplňuje vstupní prostor. Dlouhá přední část je postavena z cihel a charakterizují ji dvě řady oken a dva portály ze 17. století. Celkově současná podoba muzea odpovídá podobě nemocice v 19. století. Ze 17. století pochází rovněž malá kamenná zvonice a do kamene je zasazena také horní řada oken. Vnitřní „kubistické“ prostory jsou tvořeny systémem platforem, připojených k sobě navzájem v různých výškách, a podporovaným kovovými konstrukcemi. Původní portály překrývá prosklená stěna, nabízející krásný výhled na samotné náměstí. Střecha je sedlová, využívající betonové i dřevěné vazníky. Expozice sinopií je pak umístěna ve dvou podlažích. Muzejní prostory s „balkony“ doplňuje blok výtahu se skleněnými stěnami, schodiště a vstupní vestibul s pokladnami.

Jako datace, kdy vlastně budova, která je dnes domovem Muzea Sinopia, vznikla, bývá uváděn rok 1257. Tehdy se jednalo o novou nemocnici Svatého Ducha, známou také jako Nemocnice papeže Alexandra. Celý objekt byl navržen tak, aby sloužil jako úkryt pro poutníky, chudé a nemocné lidi i nechtěné děti. Součástí nemocnice byl rovněž kostel Santa Chiara, který uzavíral jižní hranici nově vzniklého náměstí s katedrálou, zvonicí a baptisteriem. Původní budova pak měnila částečně svou podobu a zcela svůj název (Spedale della Misericordia, Spedale di Santa Chiara). Předpokládá se, že architekt Giovanni di Simone nechal v letech 1257 až 1286 postavit zděný kostel a velký obdélníkový sál pro poutníky a nemocné. Za vlády Medicejských – a s otevřením brány Porta Nuova v roce 1562 – dostalo náměstí nový tvar a průčelí nemocnice bylo „modernizováno“ podle pravidel florentské pozdní renesance (vč. přidání nových oken a dveří, zarámovaných do kamene). Až o téměř sedm století později je nemocnice měněna na muzeum sinopií, jehož podobu navrhli architekti Gaetano Nencini a Giovanno Piancastelli.

Jak již bylo uvedeno, vznik muzea Sinopia „zavinily“ americké bombardéry v červenci 1944. První způsobený požár slavného hřbitova Camposanto se ještě místní obyvatelé pokoušeli izolovat, ale Američané, zřejmě v domnění, že se pod hřbitovními freskami skrývá několik speciálně vycvičených německých brigád, zaútočili znovu. Zděšení lidé pak už jen se slzami v očích pozorovali, jak monumentální dílo Giovanniho di Simone z 13. století tragicky mění svou tvář. Střecha zmizela; sarkofágy byly rozbité, pohřební památky poškozené, kresby fresek byly napuchlé, rozpité nebo opadávající. Zkrátka apokalypsa a totální zmar, který následně popsali i očití svědkové z řad odborníků.

Fresky začaly být obnovovány v roce 1947. Tzv. kopírovací metoda přetáhla fresku „lepícím“ tenkým hadříkem a současně odhalila přípravnou kresbu na zdi pod ní. Poté vlastně byla freska přilepena a připravena k přemístění na novou podložku. Toto muzeum by však také chtělo naznačit vztah mezi freskou a její sinopií. Freska je výtvarná technika, při níž jsou rozředěné barvy nanášené na čerstvé omítky. Tím se stávají i mimořádně odolné vůči vodě i času. Tento proces poprvé popsal na počátku 15. století Cennino Cennini. Ten ve své knize popsal postupy při používání kresby, použití mřížky i prvního nátěru hrubé omítky a následného „řezání“ i pozdějšího kopírování na zeď, přípravenou předkresbou uhlem. Jedná se o „štětec“ z načervenalé hlíny, pocházející z města Sinope, ležícího na pobřeží Černého moře. Sinopie je přitom potažena ještě tenkou vrstvou omítky. Umělec zde znázorňuje tvář, krajinu, život i postavy, a musí mít současně velmi rychlou a pevnou ruku, aby „trefil“ konečný výsledek i přesný odstín barev, které v době realizace díla nevidí a které se později změní. Předběžný náčrt je přitom jedinečný a cenný důkaz prvotních pokusů umělců přelomu 14. a 15. století.

Hlavně je potřeba si uvědomit, že předběžný náčrt je vždy dílem konkrétního – většinou významného – umělce, zatímco konečné barvy jsou aplikovány několika malíři příslušné dílny. Toto je pro znalce rychle rozpoznatelné, protože mnohý umělec má svůj osobitý styl a často je schopen dokončit své náčrty několika rychlými, krátkými tahy; za využití účinků světla a stínu. A je fascinující, že díky tragedii z roku 1944 byla objevena tato mimořádná grafická díla, která zůstávala celá staletí světu skryta. Objev vzorů z hřbitova v Pise je jeden z velmi vzácných případů, kdy můžeme obdivovat celý cyklus fresek i přípravnou kresbou. Tento fakt ještě podporuje možnost prohlédnout si rytiny Carlo Lasinia z 19. století, které nám umožňují vidět původní úmysl umělce i pokračování jeho práce, a to včetně detailů i provedených změn.