Nivka. Louky, lesy, výhledy. A horská kola.

Moc pěkné místo na výlet. Stávala tu panská hájenka, už na indikační skice z roku 1825 je zanesená. I okolní rozsáhlé louky. I název je původní – „Nivka“. Výrazný a nápadný hřeben, oddělující semetínské údolí od Ratiboře. Horské louky vysoko nad údolím Bečvy. Kdysi byl Semetín součástí Ratiboře, dnes právě tudy vede hranice. Nejsnadnější a jaksi přirozený přístup je právě ze Semetína. Buď po modré turistické značce lesem, nebo po asfaltové silnici, odbočující už dolů u Bečvy. Pěkná trasa pro horské kolo. Dva kilometry přiměřeného stoupání, mezi lesy s častým výhledem na údolí Bečvy.

Hájenka byla roku 1929 přestavěna na horskou chatu. Název možná trochu zavádějící, žádné horské štíty se kolem netyčí. Spíš bych volil označení „lesní chata“, lesy jsou tu moc hezké. Hned za Nivkou začíná stoupat úbočí Křížového, dodnes rád vzpomínám, jak jsme tu jako kluci hledali legendární jeskyni a vymýšleli báje o podzemní chodbě na vsetínský zámek. Hradba lesa začíná pár kroků za chatou, několik starých a monumentálních buků, vypadají jako strážci vstupu do ratibořských údolí – do Borčí a do Hološína. Na krajním stromě malý dřevěný křížek, kolem květiny a šišky. Jeden smutný mladý muž zde ukončil svůj život výstřelem z lovecké pušky.

Dnes patří chata městu Vsetín, občas se zde pořádají rodinné či podnikové akce. Sám jsem tu strávil příjemný víkend s bývalými spolužáky ze vsetínského gymnázia.

A novinka posledních let – bike aréna pro horská kola. Sítěmi zpevněných lesáckých cest, jimiž jsou okolní lesy protkány lze nastoupat patřičnou výšku a po upravených trasách se spustit na horském kole dolů z kopce. Přes můstky, lávky, překážky. Trasy různých obtížností, stačí si vybrat. Pro mne je cyklistika hlavně nástrojem Dopravy z místa A do místa B a na adrenalinové nadšence, kličkující mezi stromy z kopce dolů vysokou rychlosti pohlížím trochu nedůvěřivě, ale jednou si to taky určitě vyzkouším.

Stavbu bike arény provázely problémy, ostatně v takových případech běžné. Protestovali ochránci přírody i myslivci. Nedivím se. Okolní příroda a krajina je opravdu moc pěkná, bohatá, i na Valašsku takových koutů ubývá. I když v podobných sporech stojím většinou pevně na straně ochránců a jim podobných „brzd pokroku“, v tomto případě je můj vztah ambivalentní. Možná proto, že jsem zde zatím nezažil žádnou velkou akci, závodníky, diváky, hluk a zmatek. Vždy jsem tady potkal jen kluky v přilbách, kteří se jako duchové mihli mezi stromy a už jich nebylo… A nakonec i já se mezi cyklisty hrdě hlásím…

Myslivcům musím přiznat ještě jeden důvod. Už pár desetiletí tu mají střelnici. A asi žádný z nich netouží trefit broky místo asfaltového holuba kličkujícího cyklistu…

Rád se na Nivku vracím. A možná za to může už skoro vybledán vzpomínka z dětství, kdy můj děda občas naložil plné „embéčko“ vnuků a vnuček, tajemným hlasem nám slíbil výlet do Tramtárie a dovezl nás právě sem… A dnes, kdykoliv si na „Tramtárii“ vzpomenu, mám pocit, že pořád cítím tu vůni bezů, které tehdy na Nivce kvetly…