Nejtajemnější místo Těšínských Beskyd - Gírová.

Těšínské nebo také Slezské Beskydy mají své nezaměnitelné kouzlo. Pod rouškou nepříliš vysokých vrcholů, z dálky vypadajících vcelku nevinně, se skrývá přesný opak. Nějak mi tyto kopce přirostly k srdci. Pokud se zde bude chodit jen za krásného slunného letního počasí může dojem nenáročných kopců na malý okamžik přetrvávat. Většinou, ale skončí s prvními desítkami metrů z „Jablunkovské brázdy“. Zatímco na západ od tohoto krajinného předělu se nacházejí ještě Beskydy Moravskoslezské, tak na opačné straně jsou již Beskydy Slezské. Také se může při prvním seznámení zdát, že nejznámější kopce jsou i poměrně blízko základním výchozím bodům, kterými jsou tyto železniční stanice: Bystřice, Hrádek, Návsí, Bocanovice a nakonec i Mosty u Jablunkova.

 

Jedním z prvních míst, které jsem zde poznal, bylo okolí vrcholu Gírová. Před těmi mnoha lety to bylo ještě na kole. I rok je dobře zapamatovatelný. Při cyklovyjížďce z Ostravy – Hrabůvky jsem měl několik podstatnějších cílů a prvním byl dřevěný kostel v Gutech, který byl o několik měsíců později bohužel podpálen. Velmi symbolické je i to, že jediné co vydrželo byl DŘEVĚNÝ kříž!! Dále jsem pokračoval pod vrchol Gírová. Chtěl jsem se podívat na jedno nevšední místo s ještě tajemnějším názvem.

 

V jedné z mnoha bájí a pověstí, které se o místech v Beskydech přenášejí z generace na generaci je i ta o kopci Gírová. Mluví se v ní, ve zkratce, přibližně toto:

 

Později velmi známí lapkové, zbojníci (o kterých se mluvilo spíš kladně než záporně, ale ve skutečnosti si patrně moc nevybírali, jestli družina přepadne bohatého nebo chudého – od chudého by patrně ani mnoho nezískali) Ondráš a Juráš se rozhodli „domluvit“ místnímu boháči který, velice silně zneužíval své postavení. V té době se podobným říkalo lichváři. A ač se naši kladní hrdinové vykreslují především dobře, tak zde by si jejich přístupy mnoho lidí za rámeček nedalo.

 

Protože se v té době ještě hodně využívaly i tajemné a temné síly (na které dnešní generace poněkud zapomíná), tak se do hor vypravili přesně v době měsíčního úplňku. Lichváře v noci dostihli a vše co nepoctivě nakradl musel sám odnést na svahy kopce dnes pojmenovaného Gírová. Noční cesta zamlženou Gírovou prý byla velice tajuplná až strašidelná. To ještě dotyčný asi ani netušil jak skončí. Aby se mu za všechny ty zlodějiny šlo „lépe“ dostal ještě do rukou krumpáč a lopatu. Je otázkou, jestli byl schopen si vůbec uvědomit, co špatného ostatním dlouho činil. Někde na tomto kopci, kdo ví kde, musel vykopat díru. A protože toho skutečně hodně nakradl, tak musel kopat velmi hluboko, aby se zde vše vešlo. Vykopání díry nebylo tím největším trestem. Na vrchol musel donést pořádný balvan, dnes bychom asi nejspíše řekli mohutný pískovcový blok. Možná by si jeho výkon zasloužil srovnání s prací vládce temnot pekelných. Ani potom jeho utrpení neskončilo. Závěr byl prý velice krvavý. Naši „klaďasi“, kdy jeden byl z míst, které se dnes nazývají Janovice, sťali lichvářovi hlavu. Prý se někde na skalách jeho hlava ukazuje a v noci za úplňku chodí jeho duch.

 

Není to jediná pověst o tomto místu. V jiné se hovoří například o tomto:

 

Ve skalách a nejrůznějších dírách zde pobýval nějaký zástupce temné říše. Prý zde obyvatele hodně trápil, ale ani to mu nebylo dost. Rozhodl se, že jednoduše postaví „Mlýn na lidi“, kde bude pro zábavu mlít jak ty dobré, tak i zlé. Podle pověsti dostalo místo i jméno - „Čertí Mlýny“ (neplést s Čertovým Mlýnem vedle třetího nejvyššího vrcholu Moravskoslezských Beskyd – Kněhyně.). Jak už to ovšem u pekelných staveb často končí, kdy je mnohdy k ránu již skoro vše postaveno, tak jako naschvál zakokrhá v nějaké bližší nebo vzdálenější dědině kohout a je všemu konec. Vše se propadá do země. Zbude jen jedna velká propadlina, dnešní odborníci by ji nazvali deprese, okolní skaliska a sem tam někde pohozené kameny či balvany.

 

Prý, že zde zbyla akorát úzká, ale velice hluboká díra. Tak hluboká, že nikdo na její dno nedosáhl.

Také se prý tvrdí, že z Gírové vedou chodby až pod Godulu u Komorní Lhotky. Název Godula vznikl ze slova „god“, tedy označení časového období, například roku. Z tohoto, ne až tak jasného významu, vzniklo i české slovo „hody“ (právě proto, že se konají jen jednou v roce) a toto slovo známe všichni. Nakonec se ještě použil rumunský určitý člen „ula“ a název místa je na světě.

 

Moravskoslezští geologové budou mít při vyslovení také okamžitě jasno. Co je s Moravskoslezskými, Těšínskými a nakonec i „severozápadním předhůřím“ Beskyd v jejich očích spojeno nejvíce. O čem geologové v Beskydech budou při jejich popisu asi nejvíce mluvit? O místy až dva kilometry mocném godulském souvrství. Proto pro ně může mít, ne až tak vysoký, vrchol Godula velice symbolický význam. Jižně od Komorní Lhotky se nachází bývalý lom a nyní cvičné skály s výškou až 20 metrů a obtížností 3 až 6, podle některých lidí až 7+. Na opačné straně hory v údolí Řeky jsou další lomy.

 

Kdo ví, kde pověst míní, že tajné chodby vedou? V jedné se mluví takto: „Jeden pastýř spustil svého psa opatřeného cedulkou se svým jménem do jedné díry ve skalách pod Gírovou a za tři dny vylezl pes z jiné díry pod vrcholem Godula.“ Ovšem také se v mnoha pověstech mluví o tom, že tyto tajemné beskydské podzemní chodby značných délek v jistých místech (před lávkou přes podzemní řeku) hlídá jeden velký černý pes. Také se tvrdí to, že na povrch se dostali jen ti, kteří tohoto velkého a děsivého psa nikdy nespatřili. Kdo ví jak vše ve skutečnosti bylo? Byli to dva zástupci velmi inteligentního druhu a tak se možná „Velkému psovi“ svého nového kamaráda seželelo a pomohl mu na povrch. Možná i proto, že měl jistotu, že hlídané tajemství svému páníčkovi nevyštěká…

 

Kdo ví, kdo ví, jak vše bylo?

 

Každé tajemné místo nesmí mít k sobě vyšlapanou cestičku, či snad dokonce šipku s popisem. Takové místo je třeba hledat a čím těžší a delší bývá cesta k němu, tím krásnější je pocit z jeho „objevu“. Ač dnes již vím, že se k „Čertím Mlýnům“ dá dostat mnohem snadněji a pohodlněji, tak první seznámení pochopitelně znamenalo studium nejrůznějších map, popisů i další literatury až jsem se nakonec, v jednom okamžiku, již na kole (právě při celodenní vyjížďce z Ostravy, přes Guty až sem) dopravil do místa, kde „by to mělo plus mínus někde být“. Někde nalevo nad lesní cestou vedoucí na chatu Gírová. Přes hustý porost se dívám, ale moc toho nevidím. Abych něco nepřehlédl sesedám z kola a jdu vedle něj, dívám se, dívám, ale bohužel nic. Zdá se mi, že už jsem zašel možná až moc daleko. Trochu se vracím. Rozhoduji se, že přes hustý porost půjdu zhruba někde tady. Zde se už dá jen jít. Kolo nechávám pod jedním stromem a mířím přes vysoký porost, píchající ostružiník a hlavně dávám pozor kam našlapuji. Za chvíli vidím kolem sebe větší či menší kameny. Pokračuji dále. Scházím do menší propadliny, sem tam nějaký balvan. Najednou vidím něco velkého. První skutečně velký balvan nebo možná skalní výchoz. Něco, pro co již mohu považovat výlet za vydařený. Bylo to již dávno a tak si nepamatuji vše až tak přesně. Kolem je vše výrazně porostlé vegetací (bylo to někdy v létě). Pamatuji si, že mě uchvátil již první pohled v této malé propadlině. Matně si vzpomínám, že jsem se mezi nějakými skalními bloky protahoval výše. Byl jsem ve svém živlu. Nevěděl jsem kam se podívat dříve. Vylezl jsem něco vyššího až jsem se dostal nad jinou, ale nyní již skalní propadlinu. Nevím jestli je zde bezpečné sestoupit. Místo je pokryto vrstvou listí. To může být často velmi nejisté, protože odtud nemohu odhadovat výšku vrstvy – může mít metr, půl, třicet centimetrů, ale třeba také mnohem více. Snažím se držet nějakých chytů, případně jistých bodů a opatrně došlapovat jestli budu mít pevnou půdu pod nohama. Pokud se mi toto podaří, tak bych se mohl posunout o několik metrů doleva na plochu ze které bych již mohl vidět zase něco dalšího.

 

Hlavně ať se nejedná o nějakou hlubokou díru. V tom případě by bylo lepší se vrátit nebo provést jistější přesun nějakým traverzem. Konečně jsem vlevo na jisté ploše a to co vidím je skutečně úchvatné. Kam se dívat dříve? No, hlavně pod nohy. :-)) Vidím obrovské skalní bloky, stěny, v některých místech jakoby zcela náhodně naházené balvany, které jsou v klidu snad jen „silou vůle“.

 

„Čertí Mlýny“ bych mohl rozdělit na několik částí určených především tím, kam až je možné dohlédnout. Skály, přesněji řečeno mrazové sruby jsou využívány i jako cvičné horolezecké stěny. V den, kdy jsem toto místo „objevil“ je i neobvykle hezké letní nebo možná již podzimní počasí. Pocit, který prožívám je jen těžko popsatelný. Později zjišťuji, že mé nahlédnutí přes „údolí“ pod skalami se poněkud protáhlo. Myslel jsem si, že jsem zde byl možná tak čtvrt hodiny, maximálně půl.. No dobře, tři čtvrtě, ale více určitě ne! Když se vracím ke kolu, což je jen pár desítek metrů odtud a sestupuji na lesní cestu, obracím se na cestu domů, přes rozcestník „Štípanka“, chatu Studeničný po cyklostezce dolů k rozcestníku „Studeničný“, kde opouštím červenou turistickou trasu doprava, ale stále jedu po cyklotrase číslo 6080 (Radegast Trojmezí) a stále dolů. Stezka se vlní lesem a je velmi dlouhá, nezdá se mi že bych se na kole loudal. V jednom místě, kde je krásný výhled do okolí se mi zdá, že Slunce na obloze pokročilo o hodně více než by odpovídalo tomu co si mé podvědomí myslí o uplynulém času. Vypadá to tak, že jsem pod skalami asi strávil mnohem delší dobu než jsem si myslel.

 

Když jsem projížděl Tošanovice, tak se již stmívalo a do Ostravy jsem dojel až za tmy.

 

Myslím si, že Gírová s „Čertími Mlýny“ je jedním z „nejryzejších“ míst Těšínských Beskyd. Prošel jsem je nejrůznějšími směry prakticky od česko-slovensko-polské hranice až po Čantorii při nejrůznějším počasí, když bylo krásně a svítilo slunce i v časech, kde se „čerti honili“. A právě „Čertí Mlýny“ v čertím počasí, mlze, sychravu a mrazivu mají tu největší sílu vyprávět „co jsou to hory“. Přitom vrchol Gírová má jen 840 m.n.m. Stoupání k lesním cestičkám v zimě, večer a v mlze má neopakovatelné a nepopsatelné kouzlo. Když je vidět maximálně pár metrů před sebe, fouká vítr a člověk se musí správně rozhodnout kam jít, protože za chvíli bude tma. Do té doby musí dojít do míst, která dobře zná. Pokud to nezvládne, tak má problém, kdy pohled na GPS-ku je tou nejmenší „potupou“. Jen dobrá a důkladná příprava i dobrý odhad svých možností a „únikových cest“, poctivý trénink, postupné získávání neocenitelných zkušeností, majících v těchto okamžicích HODNOTU ZLATA, zajistí člověku velmi silný, hluboký a nepopsatelný zážitek, ale především návrat do bezpečí domova. Kdy je člověk ochoten opustit toto pohodlí a pro jediné slovo.

 

Pro slovo SVOBODA a vypravit se někam, kde ještě nebyl. Je super, že tato místa jsou jen chvíli od domova a i tak může zažít okamžiky ryzího strachu, obav, stejně tak jako nepopsatelné radosti a štěstí. Málo co jiného než turistika a „toulavé boty“ mi umožnilo tak hluboké prožitky. Okamžiky, kdy si může člověk promlouvat sám se sebou. Jen on a PŘÍRODA. Kdy slyší jen hukot větru, případně tajemný šum lesa, sem tam hlas nějakého zvířete, někdy dokonce ani neví komu ten hlas patří. Nic v přírodě se neopakuje úplně stejně, každý den je úplně jiný. Někdy je člověk zklamaný (to jen naprosto výjimečně), ale většinou mnoho věcí může hodnotit jen superlativy a to jen kousek „za pecí“. I na ty ne úplně příjemné okamžiky bude nakonec vzpomínat s láskou.

 

Vrchol Gírová a jeho okolí se takto nepochybně zařadil mezi mé srdeční záležitosti. Určitě mě bude ještě mnohokrát svou tajemnou mocí lákat k sobě.

 

A ještě poznámka na závěr. K tomu, že se zde, v „Čertích Mlýnech“ má objevovat duch lichváře nebo i samotného nejvyššího pekelníka. Nevím, přes den jsem si ničeho zvláštního nevšiml. To až, když jsem později „vyvolával“ v počítači fotky. Když jsem chodil kolem skal, tak jsem si toho nebyl vůbec ale vůbec vědom. Ale na fotkách…

 

Na fotkách něco bylo!

 

A nebylo to úplně normální!

 

Na několika snímcích jsem zahlédl patrně tvář samotného „ĎÁBLA“!!!

 

Při poslední, zcela nedávné návštěvě ještě něco dalšího, co zde asi předtím nebylo….

 

Opět až na výsledných fotkách doma… Je to dlaň nebo kopyto pekelníka nebo naopak právě sťatá hlava lichváře?

 

To už si musí každý zjistit sám….