Muzeum meteoritů.

      O velmi nevšedním muzeu bych asi ještě velmi dlouhou dobu nevěděl. Tak nevšedním, že ani nemusím říkat ve kterém městě se nachází nebo jak se přesně jmenuje. Tak nevšedním, že vím o jediném takovém v naši zemi. Kdo je ze Severní Moravy a v nějakém období svého života se alespoň trochu zajímal o astronomii, tak asi jen těžko odolá. Poprvé jsem meteorit viděl na vlastní oči asi na „mateřské“ hvězdárně v Ostravě – Porubě, pro někoho spíš už v „Krásném Poli“. S touto hvězdárnou mám spojeno mnoho nevšedních zážitků, například první pozorování prstenců Saturnu s jeho největším měsícem Titanem. Mám dojem, že jsem viděl i nejvýraznější dělení, v pozdější době jsem se zúčastnil i série přednášek a astronomického kurzu. Zde jsem měl také štěstí na setkání s mnoha zajímavými lidmi a přednášející kurzu byl prvním, který o meteoritech mluvil i o ne úplně jednoduchém způsobu jejích získávání nebo nákupu. Mnohokrát jsem si v pauzách mezi pořady, například slavných podzimních „Ostravských Astronomických Víkendů“ - (OAV), prohlížel i místa na které „jindy nebyl čas“. Hvězdárna byla vstupenkou do tajemného světa, kdy člověk žasl a těžko chápal, že na vlastní oči vidí galaxii (Galaxii s velkým G, v době vzdálenější s velkým M, protože dotyčná velesoustava s černou dírou uprostřed se kdysik jmenovala „Mlhovina v Andromedě“) od niž světlo putovalo k Zemi několik miliard let z místa, kde již dneska dávno není. První pozorování prstenců Saturna a měsíců Jupiteru. Přibývali další okamžiky, kdy se astronomie dostávala „pod kůži“. Kdy jsem si jako velmi mladý stavěl dalekohledy z brýlových čoček podle návodu v časopise ABC. V něm vycházely i měsíční články o tom co lze na obloze pozorovat. Na řadu přišel astronomický kroužek v Porubě, kde jsem se naučil brousit zrcadla do dalekohledů a „třešničkou na dortu“ byly tmavá odpoledne v zimě, kdy se vyšlo s „velkým“ Cassegrain ven a pozorovaly takové lahůdky jako „Trapez“ v Mlhovině v Orionu, náznaky temné mlhoviny „Koňská hlava“ pod levou nejspodnější hvězdičkou orionova pásu a mnoho dalšího. Kouzelný je pohled na otevřenou hvězdokupu M45, jakýsi „malý velký vůz“ s názvem „Kuřátka“ nebo ještě přesněji Plejády. Mé úplně první seznamování s oblohou nebylo na hvězdárně, ale na chatě na Ostravici, kde jsem se s pomocí skvělé knížky „Pozvánka do vesmíru“ a druhou „Planety naší Sluneční soustavy“ seznamoval s bližším i vzdálenějším vesmírem. Později přibyly další knihy a hrdě se staly součástí mé knihovničky. Vedle knížek jsem za „starých dobrých časů“ nemohl v sobotu ráno vynechat v rádiu Praha (dnes ČRo 2) pořad METEOR, o němž taktéž vyšla knížka. Velmi vysokou úroveň pořadu, kterou nasadil Ivo Budil a Dagmar Sedláčková nebyla v mých očích dodnes ničím překonána. Pořad se vysílá stále, ale bohužel už ne s těmito legendami. Mé pokusy o to abych viděl dál a dál postupovaly až k fotografování. Pocit, kdy například po měsíci (někdy třeba jen týdnu) jsem film vyvolával byl velice zvláštní. Slavnostní, nervózní (stačila by jedna chyba a mé celé dlouhé snažení by šlo vniveč ) a s tajemstvím co se na tom negativu po nekonečné půlhodině objeví, je nepopsatelné. Objeví se maličká mlhovina, galaxie nebo kometa, kterou již pouhýma očima nevidím nebo to bude zklamání? Vyvolávání, kdy se šlo na hranice možností filmu i mých. Abych viděl „dále“, tak bylo třeba vyvolávat déle („převolávat“). V tom případě se začaly objevovat více vady citlivé vrstvy (závoje, minimální náhodná osvětlení filmu, doby skladování, teplota a vše možné i „nemožné“), ale především nepravidelnost otáčení filmu v „tanku“. Nepoplést vývojku s ustalovačem a pokud jsem toto vše nezvoral, tak přišel na řadu kýžený okamžik pomalého otevírání dveří a v šeru věšení, již dostatečně vodou omytého, filmu na prádlovou šňůru v koupelně. Zde se dalo čekat nejmenší víření prachu. „Vůně“ octové vody, vývojky a ustalovače byla nezaměnitelná. Kouzelné okamžiky, kdy měli všichni na několik hodin zakázán vstup. :-)) Pochopitelně jsem nevydržel a podíval se alespoň z boku na nejpodstatnější políčka a když nebyly ani příliš bílé ani naopak tmavé a byl zde vidět alespoň nějaký náznak toho co jsem chtěl vyfotit, tak teprve tehdy jsem se konečně uklidnil...

 

     Přišly další zájmy (elektrotechnika, radiotechnika, počítače, fotografování, cyklistika, turistika a to zdaleka ne ta „všední“ a mnoho dalších) a astronomie šla poněkud do pozadí. Ale ne tak moc, aby mě nezaujala zpráva v regionální televizi, kterou jsem zaslechl jen z poloviny, ale podstatná byla informace, že se nachází ve Frýdku – Místku. Pak jsem na to z důvodu mnoha dalších turistických „výzev“ poněkud pozapomněl, ale nakonec zase přece jen vzpomněl. Nevěděl jsem kam vyrazit, ale nikam daleko se mi příliš nechtělo. A tak jsem s chutí vyrazil do města za humny, s tím že by se muzeum mělo nacházet kousek od „Myší díry“ v Místku. Tu jsem našel poměrně lehce, ale hledání samotného muzea bylo poněkud těžší. V průchodu rozhodně není… Nakonec pomohla paní z nedaleké kavárny (no…, myslím, že to byla kavárna :-)) ) Cedulku je třeba hledat na stěně budovy, ale nesmí člověk příliš spěchat nebo ji snadno přehlédne. Od „Myší díry“ je to skutečně jen „pár“ kroků ze strany náměstí.

 

     Prvním překvapením je relativně malý prostor samotného muzea. Ze spousty jiných muzeí je člověk zvyklý na rozsáhlé plochy, které jsou často dost zaplněny, ale mnohdy také ne. Meteority jsou nejčastěji malé a tak ani moc velký prostor nepotřebují. Obsah vitrín je ovšem nabit nejrůznějšími zajímavostmi, které se s postupem času mění. Mezi špičku určitě patří i kousky měsíčních meteoritů a taktéž malé kousky meteoritů z Marsu. Jinak již standardnější zástupci kamenných meteoritů (chondritů) i nejběžnějších, ale i tak krásné meteority železnýé. Dalo by se psát určitě spoustu odstavců o tom jak vznikají, ale vzhledem k tomu, že oproti jiným muzeím zde mohu nějaké fotky umístit, tak nejvíce řeknou právě ony. Vedle meteoritů jsou zde vystaveny i „kameny“ či spíš „kamínky“ - „přírodní skla“ vzniklá přeměnou okolní krajiny při dopadu meteoritu. Po nás budou nejznámější asi zástupci vltavínů (moldavit) jejichž některé kousky se svou cenou za gram přibližují nebo dokonce i přesahují cenu zlata. Jsou to nejznámější (pro mě určitě) zástupci tektitů.

 

    Do návštěvy muzea jsem o nějakém „libyjském sklu“ nebo „indočínitu“ nevěděl vůbec nic. Názvy jakoby z jiného světa. Jedná se o obdobu vltavínů, ale nalezených na úplně jiných místech. Indočínit je velice tmavý, libyjské sklo matně průhledné a vltavín má nejčastěji nejrůznější odstíny zelené. Nikde jinde než v úzkém pásu v Jižních Čechách je nenaleznete. Přesně na začátku minulého století vymyslel geolog F. E. Suess název tektit pro přírodní skla (křemičitany) vzniklé dopadem kosmického tělesa na zemský povrch. Kdo zná nerosty a minerály, tak něčím podobným je „sklovitý“ obsidián, ten ovšem vznikl díky vulkanické činnosti a je tedy ryze „pozemský“.

 

     Mezi „surovými“ meteority a tektity jsou zde ke zhlédnutí i některé nevšední šperky. Třešničkou na dortu jsou pallasity, tedy něco mezi kamenným a železným meteoritem, pojmenované po německém přírodovědci, který jej v 18 století jako první zkoumal. A až se mi většinou nejvíce líbí surové, nikterak neopracované „kameny“, tak zde podobně jako například u achátu nejlépe vynikne struktura právě v řezu. Zjednodušeně by se dalo říct, že v železné destičce místy prosvítají „okýnka“ olivínu.

 

     Dalším zajímavým jevem jsou struktury na řezu železných meteoritů, tzv.: „widmanstaetenovy obrazce“ jež bych opět mohl velmi zjednodušeně popsat jako síť rovnoběžných čar v řezu. Ve skutečnosti jsou to dlouhé „železo-niklové“ krystaly, které se po mírném naleptání roztokem kyseliny dusičné a lihu (dřevného – metanolu) zdůrazní. Dlouhé proto, že měly možnost vznikat po velice dlouhou dobu za velice pomalého chladnutí (několik jednotek až maximálně desítek kelvinů za milióny let – tuto příležitost nerosty na Zemi jen těžko budou mít).

 

     Je zbytečné dál psát, fotky řeknou mnohem víc.