Międzygórze – procházka kladským Švýcarskem

Lázeňsko-rekreační obec Międzygórze se nachází v údolí říčky Wilczky na úpatí Kralického Sněžníku. V tomto případě tedy spíše hory zvané prostě Śnieżnik nebo vlastenecky a postaru Śnieżnik Kłodzki. Vesnice leží v okrese Klodzko, který je součástí Dolnoslezského vojvodství, a žije zde asi sedm stovek obyvatel. A přesto, že název obce vysloveně svádí k použití českého výrazu Mezilesí, jmenuje se tato vesnice česky správně Vlčí Důl, což odkazuje k někdejšímu německému názvu Wölfelsgrund. Dnes je Międzygórze známé hlavně jako turisticky atraktivní místo s druhým největším sudetským vodopádem, které je vzdáleno pouhých 11 kilometrů od půvabného města BYSTRZYCA KLODZKA. A také klimatickými lázněmi založenými princeznou Marienne, které však v současnosti zřejmě nepatří k těm nejnavštěvovanějším.

Přitom bylo Międzygórze bylo založeno v roce 1580 jako dřevorubecká a uhlířská vesnice. Tehdy se ještě jmenovalo Neuwölfelsdorf a bylo majetkem země České. Až ve II. polovině 18. století nám tuto oblast sebrali Prušáci a v 19. století je Międzygórze považováno za obec prusko-slezskou. V této době už je středem zájmu holandské princezny Marianny von Oranien-Nassau, která urychlila rozvoj vesnice. Ta se následně stala významným léčebným i rekreačním místem a - díky klimatickým podmínkám – také zimním sportovním centrem. Marienne měla významnou zásluhu také na budování nových silnic, zakládání hutí, kamenolomů i menších řemeslnických podniků. Na svazích Sněžníku založila v roce 1871 také horskou kraví farmu švýcarského typu, z které se později stala turistická chatu Schweizerhaus neboli Švýcárna (neplést s tou jesenickou, tato se dnes nazývá Na Sniežniku). Však také zde také byla princezna takřka „zbožněna“ a říkalo se jí „Unsere gute Herrin“ (Naše dobrá paní). Na její počest pak v regionu pojmenovaly např. Mariennin pramen, Marienniny skály místní naleziště mramoru. No a v roce 1945 je Międzygórze připojeno k Polsku a získává svůj současný název.

V obci najdeme také několik pamětihodností, například dva kostely. Jeden je farní, dřevěný a zasvěcený sv. Josefovi. Vznikl jako pohřební na konci I. poloviny 18. století a jeho dnešní podoba odpovídá přestavbě z roku 1920. Druhý je neorománskou kamennou stavbou z roku 1911, zasvěcenou sv. Kříži. Název článku však odkazuje k množství dřevěných domů alpského typu, které byly postaveny převážně v 19. století. Kdyby tyto domy byly v lepším stavu, mohl by si návštěvník Międzygórze skutečně myslet, že se nějakým zázrakem ocitnul v krajině helvétského kříže. Ale nové fasády některých domů dávají tušit, že i tady by se mohlo začít blýskat na lepší časy.

V samotném Wölfelsgrundu totiž postupně vznikaly nové stylové domy, vyhlídkové cesty, léčebná sanatoria, zájezdní hostince, lesní můstek a „Dům nad vodopádem“, lovecký zámeček, pošta i nevelká přehradní nádrž, která vznikla v roce 1907. Část stylových domů sice nedávno prošla renovací, ale jiné na ni marně čekají a mnohé jsou také stále opatřeny „klasickou visačkou For Sale“. Krize je holt krize a recese je recese.

Této oblasti se však stále občas říká Kladské nebo Slezské Švýcarsko a malebné Międzygórze je jejím hlavním střediskem. Obec leží v údolí na soutoku horských říček nebo možná spíše potoků Wilczka a Bogoryja v nadmořské výšce 570 až 670 metrů a najdeme v ní množství stylových domů s typickými alpskými Ochozy, balkónky, balustrádami a zdobnými řezbářskými prvky. Za zmínku stojí určitě například léčebné sanatorium Gigant, lázeňský dům – a pozdější – lesovna Hanka, luxusní penzion Goralka nebo restaurovaný penzion Milenium. Návštěvou Międzygórze určitě nepochybíte. A mnohé jistě – jako bonus – potěší fakt, že se zde údajně před téměř padesáti lety natáčel úvodní díl legendárního polského seriálu Čtyři z tanku a pes.