Marný hrdina František Rasch

Fotografie (6) • Foto: Vitold

Domnívám se, že lidstvo ve svých dějinách nikdy nezažilo větší kolektivní šok, než byl začátek první světové války.

Vždyť kdy naposledy se Evropa potkala se skutečnou válkou? Bylo to skoro padesát let, co Bismarckovo Prusko zaútočilo na Rakousko a posléze na Francii. V roce 1914 už jen námět vyprávění senilních dědečků, které stejně nikdo neposlouchal. Od těch dob se velmoci vojensky vyřádily v koloniích. No dobře, ještě balkánská krize a balkánské války, vnímavý pozorovatel by z nich dokázal odhadnout hrůzy, které se na Evropu valí. Ale prosím vás, Balkán? Kdeže to vlastně je? Afrika? Nebo někde u Číny? Balkán se za Evropu zkrátka nepovažoval.

A tak v představách Evropanů byla válka heroickou podívanou, plnou slávy, cti, romantický útok kavaleristů, slunce blyštící se na tasených šavlích, prapor se ve větru třepotá. A když někdo přece jen padne, bude to smrt plná hrdinství a slávy, postaví se pomník, Strauss složí ódu a celé to bude jedna veliká krása.

Nikdo nic netušil o kulometech, mašinkvérech, bombách, granátech, chlóru a yperitu. O ostnatém drátu a zákopech. O ponorkách, o letadlech, o tancích. Tedy ano, ale jen u vlastní armády. To vítězství je přece tak jisté, bude tak snadné, tak rychlé. Vždy mi jde mráz po zádech při pohledu na fotografie a filmy z léta 1914. Na to nadšení, s jakým pochodují vojáci do války, na tu radost, s jakou jim civilisti mávají a vyprovází je. Na tu válku se všichni tak těšili. Na Vánoce budeme doma…

Náraz reality první světové války musel být zničující. Ne nadarmo pro mnoho historiků končí rokem 1914 tzv. „krásné století“, desítky let optimismu, víry v lidský rozum, schopnosti, možnosti, vynálezy. Stačilo pár měsíců a ukázalo se, kam tyto možnosti a schopnosti mohou vést…

Roku 1918 napětí eskalovalo. Válka už běžela čtvrtým rokem, konec se zdál v nedohlednu. Mírotvorcům typu amerického prezidenta W. Wilsona se nedopřávalo sluchu. Počty mrtvých astronomické, ekonomika zhroucená, zásobování neexistující, hlad všudypřítomný. Deziluze, beznaděj.

Jiskra naděje v temném zoufalství války blikla kdesi na východě. Šířily se těžko uvěřitelné zvěsti, že v Rusku si lidé vládnou sami, že vyhnali své vládce. Že ukončili válku, že všechno patří všem.

V těchto zprávách se samozřejmě nemluvilo o hrůzách občanské války, o zvěrstvech Bílé a Rudé armády ani o sadismu Dzerdžinského Čeky. A až na samotný kraj možného zahnaní lidé slyšeli jen to, co slyšet chtěli.

Přišlo období tzv. „rudých revolucí“. No, revolucí, většinou se jednalo o vzpoury, často spontánní, nepřipravené, vyvěrající na jedné straně z absolutního zoufalství, na druhé straně z touhy po šťastném zítřku a naivní představy o realizaci tohoto utopického snu. Rudé vlajky vztyčovaly malé skupinky vojáků, dělníků i civilistů. Bez plánu, bez koncepce a většinou bez sebemenší naděje na úspěch. Potlačení bylo otázkou hodin, maximálně dnů. Tresty exemplární. Běžela přece válka a v té se vzpoura trestá smrtí.

Na počátku února 1918 zavlála rudá vlajka nad pancéřovým křižníkem St. Georg, největší bitevní lodí v kotorském přístavu s šesti sty námořníky na palubě.

Kotor. Starobylé město na pobřeží Jaderského moře s unikátním a dodnes fascinujícím zálivem, nazývaným Boka kotorska. Patřilo tehdy Rakousku a disponovalo veledůležitým přístavem. Hlavní základna rakouské válečné flotily.

Rakouské námořnictvo během války žádnou velkou slávu neudělalo. Mořím dominovali nepřátelské britské lodě a spojenecké německé ponorky. Většina námořníků strávila válku v přístavech, zdánlivě si neměli moc na co stěžovat, nepoznali hrůzu zákopové války. Ale ta globální deziluze dosáhla i sem. Počátkem roku 1918 byly sníženy už tak mizivé příděly jídla. A i to málo podvazovala šmelina zásobovacích důstojníků a všudypřítomná a takřka veřejná korupce.

A zprávy o tom Leninovi a jeho vítězném boji za šťastnou budoucnost pro všechny.

V únoru to propuklo i v Kotoru. Výstřelem z lodního děla na St. Georg. Symbolika s Aurorou byla více než zřetelná.

František Rasch. Narozen v Přerově, smíšená česko-německá rodina. Otec krejčí. Osm sourozenců. Už jako mladík se začal František angažovat v politice, vstoupil do strany sociálně demokratické, nadchl se pro socialistickou myšlenku, mezi mladými lidmi ze středních a nižších vrstev na přelomu století tak populární.

V roce 1914 vstoupil jako voják rakousko-uherské armády do první světové války. Byl námořníkem, působil v Kotoru, konkrétně na přilehlé hydroplánové základně v nedalekém Kumboru. A prvního února 1918 se s veškerou posádkou hydroplánové základny přidal k povstalcům ze St. Georg.

První vlna nadšení. Připojily se další a další lodě, další a další námořníci. František Rasch se rychle vypracoval v uznávanou autoritu. Byl schopným řečníkem, měl politické zkušenosti. A nakonec se stal jedním z trojice vůdců celé vzpoury.

Vzbouřenci vyslovili požadavky. Na jejich formulaci se největší měrou podílel právě František Rasch, možná právě proto tak výrazný sociální akcent. Ukončení války, demokratizace monarchie, právo námořníků na sebeurčení, demobilizace, beztrestnost, vytvoření námořnických sovětů. Ale taky zvýšení žoldu, stravné, důchodové zajištění námořníků, odškodné pro zraněné…

Nadšení trvalo pár hodin. Pak začal převažovat realistický pohled na věc. Mnohé rudé vlajky byly staženy zpět dolů. Navíc velitel přístavu von Gussek reagoval rychle. Vjezd do zálivu zablokovaly lodě, které zůstaly monarchii věrné, byl vydán rozkaz o okamžité palbě na každou povstaleckou loď, která by se snad pokusila opustit boku kotorskou.

Izolace vzbouřenců. Naděje na propuknutí velké revoluce v celé armádě uhasla.

Druhého dne do boky vpluly dvě německé ponorky. Torpéda připravená, významně zaujaly pozici u boků křižníku St. Georg.. Další bitevní lodě, připravené vzpouru potlačit už byly na cestě.

Gustav Stonawski a Anton Sesan. Spolu s Františkem Raschem vůdci povstání. Třetí den pochopili a zachránili si život. Hydroplánem odletěli do Itálie. František Rasch zůstal.

Třetího února pronesl na palubě St Georg svůj poslední projev a poté se osobně vzdal do rukou viceadmirála Hanse.

Celá slavná vzpoura trvala pouhé tři dny.

Zatčení, uvěznění. Stanný soud začal okamžitě. Za další tři dny vynesen rozsudek. Trest smrti vykonán ihned a bez odvolání.

František Rasch s dalšími třemi muži byl zastřelen popravčí četou ráno 11. února u hřbitovní zdi nedaleké vesnice Skaljari a zde rovněž pohřben.

Přerov, náměstíčko trojúhelníkového půdorysu, nedaleko vlakového a autobusového nádraží. Nenápadné, řekl bych i fádní místo. V průsečíku asfaltových chodníků betonový pylon, na něm kovová busta.

Náměstí Františka Rasche. Pokud je mi známo, jediná připomínka činů a existence tohoto muže u nás.

Na pomníku nápis: „Bojoval jsem za ideu a tato idea se jmenuje mír a za ni umřu“. Nevím, zda tuto kostrbatou větu František Rasch někdy vyslovil, nevím, zda ji vykřikl tváří v tvář popravčí četě. Jistě by se to slušelo, jistě by to bylo stylové. Ale i kdyby ne. Hezky vystihuje atmosféru naivních rudých vzpour počátku roku 1918.

„Strejda v divné čepici“. Tak se o bustě Františka Rasche vyjádřil mladík, kterého zaujalo moje okounění kolem toho přece tak obyčejného pomníku. O vzpouře v boce kotorské sice nevěděl nic, ale moje vyprávění si vyslechl. A s hodnocením byl rychle hotov. „Měl sedět na zadku, být rád, že je rád a po válce se v klídku vrátit domů. A nebo včas zdrhnout, jako ti jeho kámoši“. Mladík odhodil nedopalek cigarety do trávy u pomníku a odklátil se pryč.

A já přemýšlel o významu marného hrdinství. Nebýt vzpoury, vrátil by s Rasch domů a dneska by po něm už ani pes neštěkl. Takhle má dva řádky v učebnici dějepisu, jediný pomník v celé republice a psi u něj sice neštěkají, ale dělají něco úplně jiného…

A za pár měsíců to bude sto let...

Poslední aktualizace: 20.9.2017

Nadmořská výška:

210 metrů nad mořem

Marný hrdina František Rasch na mapě