Malilinkatý beskydský trénink na tatranské Roháče, část II - hřebínek Kozince.

      Velice zajímavý hřebínek s boudou, jež jsem již popsal ve více článcích například zde: https://www.turistika.cz/mista/hradisko-celadna/detail nebo v předešlém článku zde: https://www.turistika.cz/mista/malilinkaty-beskydsky-trenink-na-tatranske-rohace-dil-prvni/detail.

       A tento článek uváděl nevšední a opět poněkud náročnější výstup nahoru a ne po té nejjednodušší cestičce uvedené v prvním odkazu. Místy jsem se poněkud zapotil a to spíš v tom ohledu, že jsem se necítil zcela jistě. Ovšem pocit, když jsem se dostal na hřebínek byl super a skvělou odměnou za vše. Při vymýšlení výletu a dokonce i při začátku stoupání jsem byl odhodlán, že si stejnou nebo podobnou cestou zkusím i sestup, protože ten musím zkrátka zvládnout, jinak na Roháčích nemám co pohledávat. Odhodlání vytrvalo velice dlouho – zhruba do několika prvních metrů výšky v tomto svahu. Později jsem se dostal i do místa, kde se mi příliš moc nechtělo ani nahoru ani dolů. Opět vyhrála klasická varianta – nahoru to přece jen bude jistější a tak jsem doufal, že nebudou následovat místa ještě horší (tento přístup může být často ošemetný – mě zatím ale vždy vyšel a tak jsem pokračoval nahoru). Párkrát jsem se musel dokonce vzdálit od skalek a pohybovat po nejistém svahu, ale naštěstí přece jen ne až tak klouzajícím a mokrém, jak jsem očekával. To bylo dobře. Udělat těchto pár kroků nebylo snadné. Jisté bylo, co by následovalo, kdyby se tato akce nepodařila.

      Nakonec jsem opatrným pohybem dostoupal až pod suťové pole a přes něj se již dostal nahoru. Byly zde i místa, kde jsem se nahoru musel pohybovat „dynamičtěji“, abych zatěžoval nohy co nejméně (aby nepodjely). Někde bylo třeba použít prsty rukou jako jakési provizorní cepíny zapíchnuté do země. Vše ale raději provést co nejrychleji. Když jsem se dostal pár set metrů délky a vcelku dost desítek metrů výšky na hřebínek, tak jsem se musel trochu více vydýchat, ale za svůj výkon jsem byl určitě spokojen. Mnoho odpočívání jsem si dopřát nemohl, na řadu přišla další zkouška.

        Tou nebylo nic menšího, než si na „kozincově“ hřebínku (vrchol se totiž lidově nazývá „Kozinec“) vyzkoušet další nutnost pro naděj na zvládnutí nejvýraznějších vrcholů Západních Tater – přejít po hřebínku bez držení se rukou. Toto budou místa, které mnohem více otestují i levou nohu (naraženou nebo patrně „nataženou“ při jednom „šikovném“ podklouznutí pod Gírovou před několika měsíci). Nejprve se jde po hřebínku poněkud opatrněji a za chvíli zahlédnu i ideální místo pro umístění drátové antény na CB vysílačku. Jako doplněk výletu jsem si totiž usmyslil, že zkusím odtud i trochu zavysílat. Plán byl udělat okruh Ostravice – Kozinec – Malá Stolová – Čertův Mlýn – Smrk a zpět na Ostravici. Nakonec, jak už to tak bývá, čas běžel rychleji než jsem si přál a tak nezbylo než později změnit plán.

       Na umístění antény jsem si vybral místo, kde nejzápadnější skalka prudčeji spadala do jakéhosi hradního příkopu. Za několik dní doma jsem si uvědomil, že vhodnější způsob umístění antény by byl na lanku nataženém mezi vrcholové kameny Kozince a nějaký strom na protějším (západnějším) valu. Drátovka by tedy visela uprostřed mezi těmito významnými místními krajinnými prvky a asi by i její vyzařování bylo mnohem lepší než podél skalky, která mohla spoustu vyzářeného výkonu odebírat (tlumit). Pro příště mám tedy lepší inspiraci. Vedle radiostanice na toto krátkovlnné pásmo jsem měl ručku i na kmitočty mnohem vyšší. Allamatku jsem bral z důvodu CB akce „Čtvero ročních období“ [1].

       Pochopitelně umístění antény nebylo úplně jednoduché a tak jsem si nakonec po kamenech vcelku dost „zaběhal“ - to spíš až nakonec, kdy se postup nahoru i dolů stal spíš rutinou (ale nejsem si zcela jistý, zda je to úplně nejlepší z hlediska bezpečnosti :-) ) - ze začátku jsem se pochyboval vcelku opatrně [2].

       Pokusy o navazování spojení zabraly poměrně dost času a chvílemi dokonce i svítilo slunce. Bohužel na CB pásmu se moc nedařilo a nenavázal jsem jediné spojení. Naopak na PMR to již bylo lepší. Deníky se spojeními jsou uvedeny tady [3]. Touha po navázání spojení na Slovensko mě z místa pod skalkou vyhnala skoro jako známého „zástupce“ Tater v přírodní říši nahoru na hřebínek, kde bych měl mít lepší podmínky jak pro příjem tak i pro vysílání. Úplně snadné uskutečnění spojení nebylo a také jsem musel chvíli „čekat v řade“, ale nakonec se podařilo a první spojení na Slovensko s legendou letošního ročníku „PMR kopce“ jsem měl „v kapse“ (tedy spíš na diktafonu). Čekal jsem, že toto magické místo nad Čeladnou, pod beskydskými velikány (Smrk, Kněhyně, Malá a Velká Stolová, atd.) bude mít větší potenciál na vysílání. Největší zajímavostí je vrcholová „bouda“, skvělý nouzový bod a přístřešek za nevlídna. Tak skvělá, že jsou zde dokonce i malá kamínka. Voda je jen kousek pod svahem z „Korábského potoka“. Co více si pro naprostou pohodu přát? Hodiny utíkaly a já si uvědomil, že už asi na plánovaný okruh nebude čas. Vzhledem k tomu, že mám rád i delší a náročnější (vytrvalostní - dálkové) pochody, tak nebylo těžké zvolit cestu dál. Únava se sice již začínala projevovat, ale návrat na Ostravici nebo do Čeladné už teď, bych bral jako prohru. Svým způsobem „rýpnutí“ na pásmu, „že jako trénink na Tatry chodili na dva kopce v Beskydech“ a také CB akce, jež je pořádá jen 4 krát za rok a to zrovna dnes, byla velkou motivací opatrně sestoupit z hradiska Čeladná zpět do údolí a po táhlé cestě se dostat až na vrchol druhé nejvyšší hory Moravskoslezských Beskyd – Smrku a vysílání vyzkoušet i zde, když na Kozinci mi to nevyšlo.

       Lépe než mnoho mých slov snad popíší tento kratší, ale nesmírně kouzelný hřebínek, mé pokusy o videa. Od „boudy“ se mohu vydal do údolí lehčí cestičkou, ale také po hřebínku, který je pro mě nyní mnohem lákavější. Ovšem již po pár větších a delších krocích poznávám, že stejné nadšení sem mnou nesdílí stále ještě pochroumaná noha a začíná bolet víc a víc. V rámci tréninku ovšem volím cestu přes největší balvany – opuštění této linie bych bral jako prohru. Sestup není snadný. Tváří se jako celá věčnost. Únava již na mě značně dosedá. Jediné co mě dodává sílu navíc, jsou krásné balvany a zdola nečekaně mohutně a rozlehle vypadající balvanový hřebínek a okolní suťové pole. Občas se mi chodidla zalomí nedobrým směrem, ale vždy to ustojím. Už si přeji ať již stojím dole na cestě ať již nemusím na každý krok tolik myslet. Trochu mrholí a je celkově nevlídno. Slunce již definitivně zalezlo. Konečně stojím na asfaltové cestě a čas už není příliš dobrý. Ale na Smrk bych ještě vylézt chtěl. Sestupuji opět do údolí Čeladenky, ke křižovatce u pramene „Cyrilka“.

      Toto je nejlepší čas ukončit druhý díl vyprávění a výstup na Smrk i vysílání z něj nechat na díl třetí. Již teď mohu říct, že se máte na co těšit. Výstup na Smrk nikdy nezklame a nezklamal ani tento den – opět obrovský zážitek.

POUŽITÁ A DOPORUČENÁ LITERATURA A ZDROJE:

[1] https://soutez.svysilackou.cz/

[2] https://www.youtube.com/watch?v=CNJ0nCS-q50

[3] http://www.cbpmr.cz/deniky/33087.htm

[4] https://www.youtube.com/watch?v=1ufP6RAByjA

[5] https://www.youtube.com/watch?v=DvYG9UJRpVA

[6] https://www.youtube.com/watch?v=oWbj1i626x0