Loučná nad Desnou – zámecká oranžerie

Ozdobou horské obce Loučná nad Desnou na jižním úpatí Hrubého Jeseníku je bezesporu původně renesanční zámek z r. 1608 (založen Žerotíny) a okolní zámecký park.

Zatímco užití zámku jako pobytového zařízení pro řekněme, dívky mravně neukázněné, vedlo v poválečných letech k pustnutí zámeckého objektu rychlým tempem, přilehlý zámecký park ponechaný víceméně vlastnímu osudu s občasným zásahem lidské ruky tolik netrpěl (příroda si pomůže sama).

Když v nedávné době došlo k výrazné obnově, řekněme revitalizaci parku, vyloupla se krása tohoto místa v celé šíři. Park vznikl v poslední čtvrtině 17. století, ačkoliv sloužil spíše jako zelinářská zahrada. Podobu anglického parku dostal až v průběhu 18. století. V roce 1833 panství a zámek koupil hrabě Mitrovský, který zvelebil park novou výsadbou i exotických druhů. Od něj získali zámek místní železniční podnikatelé Kleinové, kteří v jeho úsilí pokračovali (rozuměj zejména zaměstnanci). První generace Kleinů získala jmění i zkušenosti na stavbách v liechtenštejnské Lednici, mj. i na slavném skleníku. Součástí parku v Loučné tedy musela být budova obdobného charakteru. Přece jen drsné klimatické podmínky pod horami si vynutili, že zdejší skleník, přesněji oranžerie má tradičnější vzhled zděné budovy s prosklenou jižní stěnou. Oranžerie sloužila především jako zimoviště teplomilných rostlin, které se v letních měsících objevily v prostranstvích před zámkem a dodávaly původně renesanční stavbě částečně ráz jejích italských pravzorů.

Současná stavba vznikla v polovině 19. století právě s příchodem Kleinů, kteří konstrukčně využili i výrobky svých železáren v Sobotíně. Obdélníková stavba je umístěna v severní části parku, dlouhá severní a boční stěny jsou zděné, jižní prosklená stěna přiváděla rostlinkám důležité světlo.

Po válce nebylo úkolem zámků sloužit panstvu a zdobit prostranství cizokrajnými rostlinami vyšlo z módy. V roce 1950 byl skleník přeměněn na Kulturní dům. V západní části vzniklo jeviště, u severní zdi přibyly šatna a sociální zázemí. Zrušeno bylo prosklení jižní stěny. Oranžerie se tedy stala potěchou pro kulturní potřeby pracujících.

Nutno podotknout, že v posledních letech reálného socialismu značně chátrala a přestala být využívaná. V 90. letech měl být zámek v součinnosti s potomky posledních Kleinů znovu opraven, ovšem tehdy se záměr nerealizoval a celý areál i s parkem pustnul. Až po vyřešení majetkových poměrů se přikročilo k opravám. Park i oranžerie je dnes obecním majetkem, v roce 2009 byl opraven již definitivně kulturní dům. Architekt Ivo Skoumal se snažil vtisknout skleníku vrátit vnějškovou podobu z 19. století. Stavbě tak dominuje velká prosklená jižní stěna, v které se občas zrcadlí přilehlé prostory parku. Zároveň návštěvníků akcí nabízí neotřelý výhled do parku.

Hlavní sál pojme cca 200 sedících osob, dá se využít i ve stolové úpravě, na východní straně je k dispozici i balkon. Za zmínku stojí i výzdoba oranžerie, mj. čtyři plastiky Antonína Suchana ze Šumperka, nebo obrazy Jaroslava Mináře z Postřelmova se známými motivy Jeseníků.

Opravená oranžerie je důstojným protějškem zámku, který zdá se konečně čekají šťastnější dny. Novotou se skví již celá fasáda, zmizelo již silo na cement, jen u vstupu zatím dokonalosti brání hromada rumiska, ale i ta snad časem zanikne.