Letní Kročehlavy a okolí (nakonec i Praha je okolí Kročehlav)

Samozřejmě, že jsme léto nestrávili obklopeni městem celé. Pavlína chodí či jezdí na své výpravy po okolních lesích, já se zas hned z kraje tohoto období vrátil z výpravy do Pošumaví, kde jsem přebýval s mámou a jejím psem na výcvikovém táboře, v našem zamilovaném Českém Švýcarsku jsme byli dvakrát, ale potulek po Kročehlavech a dokonce po vedlejším Kladně bylo taky dost.

Hned ta první mě zavedla do velkoměsta. Synek měl svátek (a já před tím, ovšem ztracen v divočině Švihovské pahorkatiny) a rodinná rada se usnesla, že bude slaveno večeří v jakési Restauraci v centru města. Pro mě to znamenalo, zajít do oblíbeného knihkupectví koupit nějakou dobrou „slabou“ literaturu. My se tak obdarováváme. Při té příležitosti jsem si uvědomil, že bych mohl poprvé na vlastní oko vidět ty kladenské medvědy. Bývalý primátor záviděl Berounu a vlastně zachránil dvě Medvědice opuštěné jakýmsi zahraničním cirkusem. Jen se jim v zámeckém parku musel postavit výběh. Ale lidi je mají rádi. Ten den se předváděla jen jedna, snad že bylo pro medvědí Kožich moc horko. Zabývala se nějakou pochutinou, ale po chvíli snažení mi přeci jen věnovala znuděný pohled.

Chvilka potulování po Zámeckém parku stačila i na to, abych viděl fontánu, u které jsem se v zimě divil, co že to vlastně je. Tenkrát podivná namrzlá koule, ale v létě, ejhle. Ona z toho tryská voda docela malebně.

Rozloučil jsem se celkovým výhledem na medvědí výhled a radši šel do toho knihkupectví.

Tam jsem uspěl dost rychle. Pavel mě za knížku potom pochválil (když mi ji půjčil, pochválil jsem se taky). Ale zbylo mi dost času na potulku a zajímavé detaily. Takové sukulenty v okapu nejsou moc běžné. A že se ta další ulice jmenuje Gorkého, jsem ani nevěděl.

Čas srazu se blížil, pronikl jsem tedy na hlavní třídu a začal jsem se blížit taky. A ejhle, kamarád proti mně. Z úřadu, kde se snaží (a tenhle člověk opravdu) neškodit, ale pomáhat se vlastně vracel z akce, která se konala nedaleko a při cestě. Nějaká občanská sdružení se snažila probudit zájem kolemjdoucích o stav města. Prý i nějaké filmové projekce byly, zajímavá byla velmi podrobná mapa města, do které si člověk mohl zapíchnout špendlík bílý za to, co se mu líbí, v opačném případě černý. Od půl sedmé (tuším) měla být přednáška a já byl přemlouván (inu člověk poněkud profláklý), abych se aktivně zúčastnil. Protentokrát jsem se mohl vymluvit na rodinu, a prchnout do té hospody, kde jsme měli od šesti večeřet. Byl jsem tam první. Příjemný podvečer, jen synek mě zaskočil dvěma kartóny piva, které jsem potom, dílem autobusem a dílem pěšky, musel dopravit domů. Ale za odměnu mi ještě na protější střeše zapózoval krasavec. Koneckonců, tenhle poštolák se tu předváděl tohle léto skoro každý den. Měl nějaké nevyřízené účty se strakami, které se nám tu trochu přemnožily, a vlastně nám to tu před nimi hlídal. A lešení u sousedního domu, který zateplovali, bylo ideálním stanovištěm. A někdy si i děvče přivedl na pomoc. Ony u poštolek jsou ty holky větší. Zvláštní bylo, že to divadlo se odehrávalo pravidelně, vždy sedmé večerní. Straky pojídaly zateplovací polystyrén (bylo jich hejno) a minimálně jedna poštolka je provokovala.

Máma, po psí výcvikové anabázi onemocněla, inu vozil jsem jí po doktorech a s Pavlínou jsme se střídali o psí procházky. Pravda, víc chodila ona, ale občas to bylo i společné. Třeba, když jsme vyrazili do lesa u bývalého dolu, kde dlouhá léta pracoval táta. Šilerka se tomu říká a zbyla po něm jen jedna z těžních věží a stará strojovna. Tak, jako na obrázku už to tam nevypadá, sutiny byly odvezeny. Ale další připomínky slavné doby zůstaly. Uprostřed lesa koleje i s železničním přejezdem, který je chráněný jen značkou. Dráha nebyla vždycky jen vlečkou, vedla dál, a nedaleko bylo, podle starých map, dokonce nádraží. Teď zbylo jen toto.

Bibině, což je pejsek, se tu líbilo. Našla si klacík, který nechtěla odevzdat, a když už jsme se odmítli přetahovat, odložila ho a nechtěla, ani když jsme jí ho nutili. Spíš jí zajímaly lesní jahody, zrovna zrály, ale musely se jí natrhat a v dlani nabídnout. Vicemiss mezi jezevčíky, uznaná až v Klatovech, se přeci nebude pást jako nějaký voříšek.

Přešli jsme silnici a zašli jsme se podívat k libušínskému hradišti. Nějaké valy tu po něm zbyly. Kaple, zvonice a hřbitov jsou samozřejmě mnohem mladší. Většinu areálu pohltil v lepším případě les, v horším odval a areál vedlejšího dolu. A zajímavé, takhle při okraji, za zdí nevalnou, zbyly, i po letech, hromady uhlí a dokonce i technika na jeho přemisťování.

Vrátili jsme se k silnici, obě holky počkaly v lese, já došel pro auto, a ještě jsem dostal vynadáno, že mi to trvalo. A já se přitom zdržel jen focením cedulky. Střechy na klíč. Občas od té doby přemýšlím, kde má střecha klíčovou dírku.

Ale samotné Kročehlavy a jejich uličky (no nemám na mysli panelové sídliště a nakonec i ty původní jsou spíš do pravých úhlů, než křivolaké) jsem taky procházel. Najde se tu občas pár artefaktů, ale někdy se najde kus ulice, kterou jsem neprošel, kde je tím pádem k vidění něco „nového“, nebo překvapujícího. Třeba takové dveře do stromu.

Při téhle procházce jsem si to namířil k adrese Kročehlavy č. p. 1. Statek skončil špatně, nakonec ho nechal zbourat člověk se stejným jménem jako pro všehoschopnost a neschopnost zároveň vyhozený pracovník stavebního úřadu. Barokní sklepy (a jak posléze bylo prezentováno, měly být ty klenby od Santiniho) vzaly za své. Nějak se zapomnělo památkově chránit. Však ten objekt naposledy využívalo místní ČSAD a o sklepech věděli jen někteří zaměstnanci. Pro ně to tehdy bývalo bezva místo na mejdany. Zbytky kleneb z nadzemního podlaží se zachovaly jen na průčelí vedlejšího domu. A že jsou tam ty cihličky a Kamínky občas podivně poskládané. Ale hned naproti nástěnná malba reklamní od místního malíře Karmazina. Taky už trochu opršelá, ale pořád elegantní. Přiznám se, že z auta bych si jí nevšiml.

Léto, chvílemi mimořádně parné, začínalo vrcholit a na sídlištních předzahrádkách to kvetlo. Kde tu ty přehršle čmeláků bydlí, opravdu nevím. Dokonce jsme do Prahy zajeli, Pavlína musela dát nějaký přístroj na revizi, takže vlastně dvakrát. Poprvé mně namíchla „moderní úprava“ romantické zříceniny Baba, kterou je vidět i z Papírenské ulice, podruhé jsme se zastavili na limonádu ve Velkých Čičovicích a já můžu prezentovat to, o čem jsme se tuhle s kamarádem bavili. Tedy o vesnické architektuře typické pro tenhle kraj. On, z Holomóca, tvrdil, že tu nic takového není. Já si nemohl vzpomenout a vysvětloval to hojnou migrací obyvatel. Ale Tomáši, tady máš vzorek. Místní radnice jím opravdu není, i když by mě zajímalo, k čemu ten domek původně sloužil, ale hned poblíž jsou dva pěkně upravené statky asi pro zdejší původní vesnice běžné. Za Radnicí ten menší, a opravdu honosný hned naproti.

Blížila se polovina srpna, děti ztrácely tenisáky, a na lípě se houfovaly ploštice. Jakási oprava dráhy na ruzyňském letišti způsobila to, že cestujícím v těch letadlech jsem mohl klidně mávat.

A léto ubíhalo. Ale potom jsem se vydal pro botičky. Pavlína vykoumala, že mají zlevněné (a pozor, ani zlevněné nebyly žádná láce) a předala instrukce, že mám jít do obuvi v Tyršově ulici, podívat se, zkusit a koupit. Vyjel jsem tím autobusem, ke kterému to mám nejblíže, linka číslo 10 to je. Staví sice od té ulice přes křižovatku, ale to nevadí. Je pěkné světlo, nějaký obrázek udělám. Třeba ten školnický vchod do gymnázia.

A v Tyršově ulici mě přivítala bezvadná cedulka. Problém byl ale v tom, že kromě místnůstky, kde spolu sedí více jak 60 rumů z celého světa spolu s výběrovými víny (čeština je kouzelná) byly v té nedlouhé ulici taky tři prodejny obuvi, ale v žádné nebyly ty pravé botičky. Telefon Pavlíně byl zoufalý, kam vlastně pro boty mám jít. Odpověď byla zajímavá. Myslela si, že pojedu autem (to bych si dal), v Tyršově ulici zaparkuju u obchoďáku a půjdu za roh do ulice T.G.M. No, šel jsem tam, botky vybral trochu jiné, než bylo myšleno, obul je, zaplatil a už jsem v nich zůstal. Však potřebovaly rozejít a já se ještě potřeboval podívat, jak pokračuje stavba nového hypersuper. Jáma vzniká už skoro rok, ale zatím mají jen parkoviště.

A pravda je, že vrtná souprava připravovala piloty, které snad zabezpečí nepříliš stabilní svah. Radši jsem velkoměsto opustil, nejbližší mandelinkou se vrátil do Kročehlav a nakonec si pořídil autoportrét v nových botičkách. Ten oranžový fujtajbl na jazyku byl odpárán a teď, skoro po dvou měsících už mají nachozeno (a to se nevytahuju) pár set kilometrů.

Bylo po prázdninách, ale léto ještě pokračovalo. Motýli se pásli na květech v nově zřízených záhonech revitalizované části sídliště, pejsci hlídali okna v přízemí, a vandalové vandalovali.

V pozdním létu se ještě jedna kročehlavská výprava přihodila. Tak trochu k severu, do těch starých, vlastně ke škole. Sešel jsem známou trasou Vrchlického ulicí, dokonce unikající kvitka jsem zaznamenal, a uličkami se propletl až k Panské louce. To je takový svah s ovocnými stromy, údolíčko zabral surovým způsobem Baumax, nahoře jsou zříceniny statku č.p.1, ale výhled ku městu Kladnu je při dobrém osvětlení pořád vzbuzující dojem, že je tu plno historie. Ono vlastně je, ale musí často hledat pod tím, co je vidět.

Ale i neúprosná současnost se tu připomíná. A komíny elektrárny se tu staly opravdu dominantou. Pomalu jsem scházel k Unhošťské ulici, za kterou se krčí stavba, která byla až ve třicátých letech dvacátého století zbudována jen proto, abychom mohli být městem. No jo, kostel. Teď je trochu schovaný za násypem silnice a za stromy. K němu se může přeběhnout dost rušná ulice, nebo je tam podjezd. Moc vábně nevypadá, ale je to bezpečnější. Před ním ještě, na stěně vyštukována reklama. Jen nevím na co, obrázek a telefonní číslo, které nemám odvahu použít.

Když podejdeme nepřívětivý podchod, ocitneme se v historii. Tohle je totiž poslední zbytek náměstí města Kročehlavy. Naštěstí je parčík u školy, který z něj zbyl, udržovaný, totéž se nedá říct o některých přilehlých zdech. A to tu přísným okem z přilehlé školní budovy dohlíží nejvyšší školník.

Kostel je hned za rohem, farnost je ale tuším kladenská. Věžní hodiny bohužel nějak nejsou, ale výzdoba nad portálem je svým způsobem ojedinělá.

Školní ulicí, která odtud vede, jsem procházel naposledy někdy na začátku roku, po vánici a za soumraku. Tehdy jsem si nevšiml, že církevní škola, která je naproti té civilní má nové hřiště (špatně vyjádřeno, mají ho obě a i v neděli bylo přístupné, jen jsem nějak z cedule pochopil, který školník se tu o to stará) a hlavně trochu zvláštní střechu s nápisem z tašek jsem tenkrát pominul.

Jen nevím, v jaké je řeči. DO – CHÝ, přeloží to někdo? Odtud stačí zahnout dvakrát doleva a jsme na výpadovce. Kročehlavská ulice se to jmenuje. Neobvyklé, takhle se obvykle nazývají ulice, které směřují k nějakému sídlu. Plzeňská k Plzni, Pražská ku Praze, Hradecká k nějakému Hradci, ale Kročehlavská je v Kročehlavech. K dřívější slávě, její část pamatuju, tak už jsem starý, však jsme sem chodili i šatstvo nakupovat, se tahle třída asi jen tak neprobere. Trochu to tu chátrá a dokonce snad tu nějaký hřbitov vznikl (to nic, to jen blbá reklama v proluce po demolici).

Zastávka mandelinky je nedaleko, tam na jih, do výše položených končin jsem ty dvě Zastávky raději vyjel. Tak skončilo léto.