Kutná Hora – Sedlec a sousoší sv. Jana Nepomuckého

V Kutné Hoře – Sedlci většinou lidé navštíví Kapli Všech svatých s Kostnicí a pokračují do centra města za dalšími památkami. Ale zajímavé je také sousoší u ohradní zdi zmíněného kostela v Zámecké ulici.

Jedná se o barokní památku z 18. století, jejímž autorem je Matěj Václav Jäckel. Na vrchol obelisku umístil sochu sv. Jana Nepomuckého. Světec je zde ztvárněn v kanovnickém rouchu, v rukou drží krucifix a kolem hlavy má svoji typickou svatozář s pěti hvězdami, ale v trochu zdobnějším provedení.

O kousek níž jsou umístěny postavičky čtyř andílků, kteří mají v rukou atributy. Okolo nich jsou také hlavičky andílků (putti) a obláčky. Socha Jana z Pomuku je postavena na vyšším hranolovém podstavci, který je zajímavě tvarovaný.

Ve spodní části podstavce jsou na třech jeho stěnách figurální reliéfy a sochy z 19. století. Jednak je zde sv. Jan Sarkander, světec uznávaný především na Moravě, kde je trochu přirovnáván k „českému“ Janu Nepomuckému. Alespoň tak jsem si to při jedné návštěvě Holešova, kde tento světec působil, vyslechl. Jan Sarkander je na reliéfu zobrazen v bederní roušce, kterak je napínán na svislé mučidlo s rukama spoutanýma provazem nad hlavou. Spolu s ním je tam postava jeho kata.

Další figurální reliéf představuje sv. Judu Tadeáše, jednoho z dvanácti apoštolů Ježíše Krista i autora posledního Novozákonního listu. Je tady vyobrazen s knihou u levého boku a s kyjem opřeným o zídku v pravé ruce.

Třetí postavou na figurálním reliéfu je sv. Dismas, oděný v bederní roušku, rukama přidržuje kříž.

V pravém dolním rohu je symbol Golgoty, místa, kde byl ukřižován Ježíš Kristus.

Podstavec s reliéfy se dole rozšiřuje a plynule přechází v kamennou desku složenou ze třech stupňů. Okolo celého sousoší je po obvodě balustráda.

V rozích spodní desky stojí sochy světců. Jako první si člověk určitě všimne hlavního patrona českého národa a symbolu české státnosti, sv. Václava. Zobrazen je ve zbroji a knížecí čepici. V pravé ruce drží praporec a v levé má štít.

Další socha představuje sv. Floriána, jednoho ze Čtrnácti Svatých pomocníků. Je zobrazen jako římský voják s přilbou na hlavě. V pravé ruce drží vědro, ze kterého vylévá vodu na oheň. V levé ruce má praporec na kopí.

Třetím je sv. Prokop, kněz a poustevník, který založil Sázavský klášter. Je zde vyobrazen, jak pravou nohou šlape na sedícího ďábla, kterého drží na řetězu pravou rukou, ve které má zároveň berlu. V druhé ruce drží rozevřenou knihu.

Poslední, čtvrtá socha představuje sv. Vojtěcha v biskupském rouchu. V pravé ruce má berlu a v levé zavřenou knihu.

Sv. Jan Nepomucký byl generální vikář pražského arcibiskupa, mučedník katolické církve a také jeden z českých zemských patronů. Datum jeho narození není přesně známo, ale úmrtí ano. Stalo se tak přesně před 623 lety, 20. března 1393.

Pocházel ze vsi Pomuk, dnešního Nepomuku, městečka v západních Čechách, které v té době spadalo pod cisterciácký klášter. Místo narození i následné pokřtění v místním kostele je jasné, shodují se na tom všichni. Jisté pochyby však panují ohledně data narození. A nejde jenom o dni, ale ani o roku jeho narození není žádný přesný záznam. Uvádí se první polovina 14. století, nejčastěji mezi lety 1340 až 1350.

Určení věku převážné většiny lidí z dané doby je složité. Datum úmrtí u těch, co byli slavní nebo k nim váže nějaká událost, je často známo. Den narození ale málokdy, proto se objevují pokusy to vypočítat. První časový údaj, který se vztahuje k osobě Jana (Johánka) z Pomuku, je rok 1369. V této době, po studiích na pražské univerzitě, se stal veřejným notářem a odborníci odhadují, že mu mohlo být přibližně 25 let. Následně dělal písaře, oltářníka a faráře. V roce 1383 odchází do italské Padovy, kde studuje čtyři roky na slavné universitě kanovnické právo. Dosažený titul „doktor dekretů“ mu po návratu do Čech otevřelo cestu do pražské arcidiecéze. Od 1. října 1389 se stal kanovníkem kolegiátní kapituly sv. Petra a Pavla na Vyšehradě.

Asi nejdůležitější etapa jeho života začala v roce 1389, kdy byl jmenován generálním vikářem pražského arcibiskupa Jana z Jenštejna. Tento úřad díky svým pravomocím hrál podstatnou roli ve správě arcibiskupství a v neklidné době konce 14. století také ve sporu mezi arcibiskupem a králem. Ten se týkal velkého západního schizmatu, kdy Jan z Jenštejna se postavil za římského papeže Urbana VI., zatímco král podporoval Avignon. Roku 1393 došlo ještě ke zhoršení vzájemného vztahu. Příčinou sporu bylo jmenování biskupů a dalších představitelů Vysokých církevních úřadů, konkrétně králův plán na zřízení nového biskupství v západních Čechách, jež mělo oslabit arcibiskupovu moc. Tomu se snažil samozřejmě Jan z Jenštejna zabránit.

Osudný den nastal 20. března 1393, kdy se vikář Jan z Pomuku stal jako zastánce práva a spravedlnosti obětí mocenského střetu mezi králem Václavem IV. a arcibiskupem Janem z Jenštejna. V důsledku králova hněvu byli po krátké hádce zajati čtyři muži z arcibiskupova doprovodu, mezi nimiž byl i Jan z Pomuku. Nejprve byli vyslýcháni a poté brutálně mučeni. Jan během tohoto mučení zemřel, zbývající tři přežili a byli propuštěni. Okolo deváté hodiny večerní bylo Janovo tělo v pytli svrženo z Karlova mostu do Vltavy. Původně se předpokládalo, že zemřel utonutím, ale následná objevená poranění hlavy vedou k domněnce, že zemřel ještě před vhozením do řeky. O necelý měsíc později (17. dubna) bylo Janovo tělo nalezeno rybáři (podle legendy) na pravém břehu Vltavy. Mělo se tak stát v místech dnešního Dvořákova nábřeží. Tělo rybáři předali řádu Křižovníků s červeným srdcem (Cyriaci), kteří jej pochovali v kostele sv. Kříže u svého kláštera (dnes již zrušeného). Slavnostnějšího pohřbu se Jan z Pomuku dočkal až v roce 1416, ale zato na významném místě, v katedrále sv. Víta.

Osudy Jana z Pomuku však jeho smrtí neskončily. Politickou vraždu střídá zázrak. Začíná se šířit legenda o jeho životě a především mučednické smrti. Objevuje se také domněnka, že Jan byl vyslýchán a zabit kvůli neporušení zpovědnímu tajemství. Odmítl totiž vyzradit králi Václavu IV., čeho se týkala zpověď královny Žofie. Údajně nevěry. Královna byla o patnáct let mladší a krásná, tudíž je možné, že král trpěl žárlivostí. Proč tedy neuznávat slušného člověka, kterého zabila mocenská svévole. Ale tato historicky nedoložená verze je nepravděpodobná. Jan Nepomucký by asi těžko mohl být zpovědníkem královny, když patřil do blízkého okolí arcibiskupa a tudíž se netěšil králově oblibě. Pravda Janova konce bude tedy asi trochu jiná. Král Václav IV. chtěl na místě kláštera v Kladrubech vytvořit nové biskupství v čele se svým člověkem, čímž by zmenšil moc arcibiskupa. Avšak Jan z Pomuka potvrdil 10. března 1393 proti vůli krále nového opata Olena, navrženého zástupci kladrubského kláštera.

Významnější snahy o kanonizaci Jana z Pomuku začínají od druhé poloviny 17. století. Za blahoslaveného prohlásil Jana 31. května 1721 papež Inocenc XIII. a 19. března 1729 byl papežem Benediktem XIII. svatořečen. Je zajímavé, že do této doby také spadají první pokusy o vědecká zjištění. V roce 1719 byla provedena exhumace, při které měl být v téměř neporušeném stavu nalezen jazyk. Toto samozřejmě zapůsobilo na věřící jako zázrak a posloužilo to mimo jiné jako důvod (jeden ze čtyř zázraků) ke svatořečení. Později (70. léta 20. století) se však při antropologickém průzkumu ukázalo, že se jednalo o mumifikovanou mozkovou tkáň.

Kaplička nebo kostel se nedá na mostě postavit a tak se zde začaly stavět sochy. Jedním z prvních příkladů úcty k Janu Nepomuckému v našich zemích je socha na Karlově mostě, kterou si objednal Matyáš Bohumír hrabě Wunschwitz. V roce 1681zhotovil vídeňský sochař Mathias Rauchmiller sádrový návrh, který následně putovalo do dílny Jana Brokoffa, který o rok později Brokoff vyřezal dřevěnou skulpturu. Podle ní byla v Norimberku v roce 1683 Wolffem Hieronymusem Heroldem odlita bronzová socha a ještě téhož roku osazena na zábradlí Karlova mostu. Sokl pro sochu Jana Nepomuckého navrhl architekt Jean Baptiste Mathey. Na levém reliéfu podstavce je vyobrazena zpověď královny Žofie, na pravém pak svržení Jana z Pomuku do Vltavy, uprostřed je nápis a bronzový znak donátora. Symboly na reliéfu jsou vyleštěné od toho, jak se jich lidé dotýkají pro štěstí.

Na zábradlí Karlova mostu, odkud byl světec svržen do vody (mezi sochou Jana Křtitele a sousoším českých patronů), je na mramorové desce upevněn nevelký dvojitý arcibiskupský mosazný kříž, rovněž s pěti hvězdami. Pokud člověk položí ruku na kříž tak, aby se každý prst dotýkal jedné z hvězd, splní se mu tajné přání.

Po této patrně první soše Jana Nepomuckého, postavené v Čechách, následovaly další. Místo bylo vždy podobné, u řeky, říčky, potoka a u mostu nebo lávky přes ně. Most jako místo smrti Jana z Pomuku se začínal stávat poutním místem a pojmem pro poutníky. A někdy stavitelé soch Jana Nepomuckého ani řeku nepotřebovali. V určité době se totiž uctívání jeho osoby velmi rozšířilo a kromě soch se také stavěli kapličky či jiné sakrální objekty. Jan Nepomucký se tak za vznešenou myšlenku a obětování stal patronem mostů a jedním z hlavních patronů českých zemí.

Také hudba si povšimla osoby tohoto světce. Například významný italský skladatel 18. století Antonio Caldara složil vokálně instrumentální dílo "Oratorio di San Giovanni Nepomuceno", jehož námětem je barokní legenda o sv. Janu Nepomuckém. Oratorium vzniklo na objednávku F. A. Harracha a mělo premiéru v Salzburgu v roce 1726.

Vyprávění o zajímavých místech, která navštívím, také uveřejňuji na těchto stránkách:

http://bubinga.blog.cz/ nebo na iDNES: http://pavelliprt.blog.idnes.cz/