Kročehlavy, zbytek Výhybky a Svépomoc

Silvestr 2012, člověk by se měl povinně veselit, ale mně to nebaví. Pavlínu ostatně taky ne, už ráno kamsi zdrhla, a až potom jsem se dozvěděl, že se jí zachtělo podívat se na Petřín. Slunko nám trochu vysvitlo, ještě se příliš nebouchalo, a já si vzpomněl, že jsem s fujinkou ještě nebyl na procházce ve východní části Výhybky. Takový ten zbytek, ohraničený ulicemi Milady Horákové, J.Kociána, J.Čapka a Dr.Foustky. Prokousat jsem se samozřejmě musel sídlištěm, kde jsem zdokumentoval situaci humornou, skoro silvestrovskou (už o ní nějakou dobu vím, ale nebyl čas nebo světlo). I když se jedná o humor trochu černý. Chodce mediálně zmasírovaného, že tu za peníze EU byla zřízena pěší zóna, a který mi tím pádem vstoupí před automobil, musím přejet, ale ne rychlostí vyšší dvaceti kilometrů. Zastavit nesmím. Odtud jsem se už opravdu stočil k cíli, prošel kolem bytu dcerky, která mě dokonce i z okna zaregistrovala a zamávala mi. Na kraj sídliště už byl jen kousek, potom kolem jednoho z mnoha obchoďáků a už jsem u ulice Milady Horákové a na okraji toho, co chci vidět. No hned rohový dům na křižovatce s Kociánovou ulicí je první dominantou. Dobrovolně bych asi dovnitř nešel, ale uznat musím, že je udržovaný a není nevkusný.

Bláhově jsem si myslel, že o kus níž najdu stopy po vechtru, který býval tam, kde se oddělovala od trati do „Poldovky“ kolej k bývalému masokombinátu a vlastně úplně původně i k šachtám na západě starého Kladna (Amálie a mnohé další). Ale ne, bývalou trať si rozebrali zahrádkáři a domek je beznadějně ztracený v jakýchsi prodejních dvorech. Jen tak zhruba naproti je firmička s milým vývěsním štítem.

Potom jsem se už ocitl na místě určení. Z této strana sem vede jen jedna ulička, která se po pár metrech rozdvojuje lze jít buď vlevo ulicí Redaktora Boučka, nebo rovně, to je ulice Antonína Dvořáka. Zahnul jsem vlevo, však se s hudebním skladatelem vrátím. Tak tedy k západu, ale zase po chvilce k severu. Ony tyto dvě „hlavní“ jsou souběžné. A hned na nejbližším rohu pěkný domek. A hned naproti další, ten asi pěkný taky býval. Zašlou slávu připomínají jen stíny původních oken a nesmělá ozdoba v horní části štítu. Ale nedopadl zatím tak, jako jeho soused.

Bloumal jsem dál. Při náhledu do jedné z bočních uliček směrem ke Kociánově bylo taky zajímavé Zákoutí. Ne příliš veselé, ale co s tím nadělám. Na dohled v téhle ulici už nebylo nic, co by mě zaujalo, prošel jsem tedy odbočkou k Antonínu Dvořákovi. A ejhle, zase dům v původním vydání. Bez okolních drátů sice vyfotit nejde, ale co naplat. A ještě na něm je cedulka pro pojišťovací historiky. Pojišťovna Moldavia Generali, to jen tak někdo nemá.

Další domky v dohledu, a to jak na místní hlavní, tak v křižujících odbočkách, jsou už od doby, kdy to tu vzniklo velmi vzdáleny. A pokud ne, zrovna se přestavují způsobem, který se mi ani dokumentovat nechtělo. Zbylým potěšením v téhle části je průčelí Restaurace, kterou pamatuju jako hrozný pajzl, ale která se v 90. letech minulého století proměnila v cosi sem i zapadajícího.

A podle zaplněnosti okolí parkujícími automobily ve všední dny kolem poledne, které jsem si několikrát všiml, tu Kuchyně asi nebude špatná.

Překročil jsem znovu ulici Milady Horákové, dalším sídlišťátko rodinných domů, které skoro k té Výhybce přiléhá, se jmenuje Svépomoc. To se honosí nejen alejí na zdejší hlavní třídě, ale i pamětní deskou k jeho založení.

Bohužel už je tak nečitelná, že kromě názvu místa jde rozluštit už skoro jen období vzniku téhle enklávy, léta 1919-1920.

Ačkoli je to osídlení teď už docela historické, moc původního se tu nenajde. Zdobené to snad ani moc nebylo a masivní přestavby udělaly své. Ze začátku dvacátého století tu zbyly snad jen ty stromy (dnes ořezané, ale to asi potřeba bylo) a jedno dřevěné zábradlí od balkonku je možná skoro původní.

No a potom ta zeď úplně na kraji, která pěkně kontrastuje s daleko mladšími, ale revitalizovanými paneláky.

A z roku 2012, když nepočítám pozdější pyrotechnické šílenství, zbyl posléze jen docela pěkný soumrak.