Jezdecká socha Jaroslava Haška a Dobrý voják Švejk

Při jedné návštěvě Prahy jsem na Prokopově náměstí na Žižkově potkal Jaroslava Haška na koni. Je pravda, že se asi nechystal na žádnou dlouhou cestu, ale při tom dnešním provozu se není, co divit.

 

Někdo by mohl být překvapen, co zde pohledává, ale on tady byl skoro doma. V nedaleké Jeronýmově ulici a v okolních hospodách totiž po určitý čas bydlel a přivedl na svět Dobrého vojáka Švejka.

 

Bronzová socha představuje spisovatele Jaroslava Haška sedícího na kameni. Autorem recesistického pomníku je sochař a grafik Karel Nepraš, který se dokončení díla a odhalení sochy (5. října 2005) nedožil. V roce 2002 sice zemřel, ale naštěstí ho zastoupila jeho dcera, která dokončila návrh hlavy spisovatele pro odlití z bronzu.

 

O realizaci Haškovy jezdecké sochy se hovořilo několik let, než se začaly ledy hýbat. Jak tomu většinou bývá, chyběly nějaké „drobné“ peníze. Nakonec se však sehnaly a v roce 2013 se na Žižkově objevilo toto zajímavé a originální výtvarné dílo. Na kamenném pyramidálním podstavci stojící kůň obklopený barovým pultem nese na svém hřbetě sokl se spisovatelovou bustou.

 

Nejvýznamnější mezi pomníky byl vždycky jezdecký pomník a není divu, že se tento počin podařil. Ale původní myšlenka šla ještě dál. Autor uvažoval s tím, že socha vysoká necelé čtyři metry bude zároveň pípou, ze které by při lidových veselicích proudem teklo pivo. Škoda, že se to nepodařilo. Vybaven touto informací jsem měl jaksi sucho v krku, když stál na Prokopově náměstí.

 

A opět se ukázalo, že všechno se vším souvisí, nebo alespoň něco s něčím. Při pohledu na Jaroslava Haška se mé myšlenky vrátily na zajímavou výstavu Legiovlak, projekt Československé obce legionářské, která připomněla boje československých legií za samostatný stát a putování desetitisíců československých legionářů napříč Ruskem po Transsibiřské magistrále. Jak je známo, v Rusku bojoval také Jaroslav Hašek a do období první světové války je zasazen děj jeho slavného románu Dobrý voják Švejk.

 

O Jaroslavu Haškovi je známo, že byl vtipný, ale své okolí překvapoval často spontánně svými zajímavými, avšak výstředními nápady. Byl nevyzpytatelný, často se skrýval či ztrácel. Jeho vnitřní život byl uzavřený jako kruh, kam nepustil nikoho, ani rodinu či domnělé přátele.

 

A v Rusku patrně nebyl jiný. V roce 1916 byl jako zajatec v Rusku spolupracovníkem časopisu Čechoslovan. Doma v monarchii ho proto obvinili jako anarchistu z vlastizrady a urážky Majestátu. Hašek následně vstoupil do legií a dokonce byl v roce 1917 jako střelec 1. střeleckého pluku Mistra Jana Husi vyznamenán medailí sv. Jiří IV. stupně za zásluhy v bitvě zborovské a náročném tarnopolském ústupu. Měl zde bojovat dokonce v první linii, přičemž se lze někde dočíst, že se bojů naopak vůbec nezúčastnil.

 

Důležitá byla patrně také skutečnost, že mu nechtěli udělit důstojnickou hodnost. Asi proto, že se s vedením legií myšlenkově rozešel. Poté, co legionáři přecházejí pod velení francouzské armády, dochází ještě k většímu názorovému odklonu. Snad i proto v březnu 1918 zběhl k bolševikům. Není se, co divit, že polní soud československého vojska na Jaroslava Haška vydal v Omsku v červenci 1918 zatykač a obvinil ho ze zločinu velezrady na československém národě. Ještě dnes se liší názory na to, zda Hašek zradil české legionáře i nově vznikající Československou republiku nebo legie zradily boj za českou věc.

Obyčejný dezertér nebo levicový intelektuál, který vystoupil z legií po zralé úvaze a svůj čin písemně vysvětlil. Hašek prosazoval, aby legie směřovaly z Ruska na západ a probojovaly se až do Čech. Nakolik to bylo reálné, lze dnes těžko posoudit.

 

Jaroslava Haška patrně zatykač a obvinění moc netrápily, jelikož věřil svým myšlenkám a chtěl se podílet na tvoření lepšího světa. Dokonce po určité období, kdy byl bolševikem a stál „na druhé straně barikády“, nepil alkohol. Pracoval jako organizátor a žurnalista. Přispíval do ruských i česky psaných časopisů, přičemž jeho články byly logicky vzhledem k jeho přesvědčení obráceny proti československému vojsku i prezidentu Masarykovi.

 

V prosinci roku 1920 se Jaroslav Hašek vrátil z Ruska do Československa.  Ocitl se tady v jisté izolaci a uvítaly ho štvavé články v novinách, kde se psalo o hrozných zvěrstvech, které se děly během Haškova pobytu v sovětském Rusku. Hašek byl vyvržencem i psancem dohromady.

 

Nepřátelská atmosféra ho přiměla odejít z Prahy a usídlit se v Lipnici nad Sázavou. Tady psal a pil. Opět dělal, jako celý život, pouze to, co chtěl. 3. ledna 1923 mu vypověděly činnost ledviny i srdce.

 

Proměny Jaroslava Haška během jeho života nebyly bezvýznamné – bohém, tulák, anarchista, voják, zajatec, legionář, bolševik nebo československý občan. Byl to však také spisovatel, jehož dílo je rozsáhlé. Napsal téměř půl druhého tisíce povídek i několik větších próz a je jedním z nejčastěji překládaných autorů na světě.

 

Názory na člověka Haška, postavu Švejka i vlastní švejkovství se stále mezi lidmi značně liší. Někomu jsou jeho myšlenky blízké, jiný ho nemusí, stejně jako zmíněný pomník.