Jak se mi na "Velký pátek" otevřelo podzemí.

Fotografie (24) • Foto: TomášNejedlý

Opět vycházím na procházku, o které vůbec netuším, jak bude zajímavá. Spíš jenom šlo o to, abych se donutil někam jít, abych měl alespoň nějaký pohyb. Absolutně by mě nenapadlo o jak dobrodružnou část dne se bude jednat. Myslel jsem si, že tato místa již znám a nemohou mě nijak překvapit. Velice hluboce se ovšem mýlím. V rámci utajení se nebudu zmiňovat o jaké místa se jedná, natož abych určil jejich přesnou polohu.

Teprve později doma si uvědomím, že se jednalo o „Velký pátek“ a tehdy se otevírají skály, podzemí a jiná nadmíru tajemná místa spojená s obrovskými poklady. Druhým vedlejším efektem ovšem bývá i to, že ač se dotyčný dobrodruh domnívá a do krve se bude hádat, že tam byl jen „okamžik“, tak ve skutečnosti mohly uběhnout roky, desítky a možná i stovky let.

Foto: TomášNejedlý

Vše také mohl být jen sen, ale ten „Velký pátek“ je velice zajímavou informací. Tak tedy nevím. Je spousta zajímavých a nadmíru tajemných míst, která dávají více otázek než odpovědí. Jednou může být například domnělá hrobka slavného bojovníka Atily, vůdce Hunské skupiny barbarů. Tvrdí se, že kopec Štandl [3] je jen jeho obrovskou hrobkou. Pod velkým betonovým krytem se nachází mnoho metrů hluboká propast na jejímž dně by se měly nacházet do sebe složené ochranné obálky – nejprve nahoře dřevěná, v ní železná a nakonec v železné poslední zlatá, v níž je uložen jeden z největších (ať už jej budeme hodnotit kladně nebo záporně, či jakkoliv jinak) bojovník všech dob. Skutečnost může být zcela jiná a propast může být mnohem, mnohem hlubší. Vstup do ní je stále, nejen na „Velký pátek“ na vrcholu kopce nedaleko dávného hradiště vidět i v současnosti.

Existují i další tajemná místa na Severní Moravě i dalších místech u nás, kde by se mohly „otevírat skály“. Příkladem mohou být skály na západním svahu Gírové se jménem „Čertí Mlýny“ [4], [5] (neplést s obdobnou pseudokrasovou oblastí stejně tak na západním svahu, ale zcela jiné a neméně známé hory Kněhyně, respektive části s označením Čertův Mlýn (tato je od vrcholu Kněhyně, kam se nesmí, vzdálena zhruba kilometr jihozápadním směrem a také se tam nesmí)), které jsou historicky spojeny i s „našimi“ největšími zbojníky Ondrášem a Jurášem.

Foto: TomášNejedlý

Podobně tajemným místem může být i jeskyně Cyrilka, Ondrášovy ďury s nevšedním a velice vzácným druhem takzvané „ledové jeskyně“, která se stejně tak i jmenuje. Vstup do ní může být bez lezeckého vybavení velice zrádný, i když tak na první pohled nevypadá, proto před ním každého varuji. V Beskydech se nachází mnoho jeskyní, které mohou být velice tajemné. Některé jsou uvedeny v jeskyňářských zdrojích, ale některé ne. Některé prý existovaly, ale ani mě, ani současným jeskyňářům se některé z nich již znovuobjevit nepodařilo. Podobně zajímavým místem může být i jakýsi „protipól“ Čertích Mlýnů pod Gírovou o několik desítek kilometrů dál - stěna a její okolí pod vrcholem Godula, po němž je pojmenováno jedno z nejznámějších „příkrovů“ v Moravskoslezských Beskydech. Ani ve „stěně“, používané horolezci jako cvičná skála, ani v jejím blízkém okolí jsem nenašel nic, co by se jeskyním jen v náznaku mohlo podobat. Na vrcholu již je terén velice nadějný, ale žádný vstup do podzemí jsem nenašel a ani nevím o nikom jiném, komu by se to podařilo. Možná je nutné tam být přesně na „Velký pátek“!

Totéž se říká o skále kousek od Hradce nad Moravicí před obcí Žimrovice. Dokonce prý v ní mohou být ukryti dávní bojovníci, kteří nás osvobodí nebo zachrání až nastanou ty nejtěžší časy.

Existuje spousta dalších tajemných míst na které si teď nevzpomenu (například Ledové sluje u Vranova nad Dyjí a další kam se ovšem z pochopitelných důvodů také nesmí). Dokonce si nejsem jistý jestli přístup do míst, která uvedu nyní je až tak úplně „košér“. Možná se mi vše jen zdálo. Jediné co vím, tak jsem předtím neměl spoustu „dvanáctek“ ani valašského všeléku. V posledních letech se spíš více přibližuji abstinentovi. Být drzý, tak bych řekl, že jsem zmoudřel… :-)

Foto: TomášNejedlý

Ani bod v mapě neberte jako přesný, je zcela náhodný. Pokud se přece jen někomu v následujících „Velkých pátcích“ podaří toto nebo jiné místa objevit, tak jen doporučuji si dávat pozor, aby člověk nevyšel třeba až po mnoha stovkách let od „krátké návštěvy“, či snad „neodolatelného“ dobrodružného průzkumu.

Jak už to tak bývá u podobných dobrodružství, tak si jen málokdo přesně pamatuje nepodstatné věci, jako například, který rok k tomu došlo, natož aby si pamatoval přesný čas. Mnoho z dotyčných později ani netuší, jestli to byla realita nebo jen sen. Vše se ovšem tváří jako naprosto „normální“ den a že je „zcela“ reálný. Podle mnoha pověstí se říká, že při návratu již nepoznali svět do kterého se po velmi dlouhé době opět vrátili. Je to značné riziko, do kterého bych se raději nepouštěl. Přece jen je současný svět určitě mnohem lepší než ten, který v následujících desítkách nebo stovkách let přijde...

Takže neberte následující řádky jako nezpochybnitelnou pravdu - sám nevím…

Foto: TomášNejedlý

Vycházím na jeden velice populární kopec, ale nechce se mi to odpoledne ještě tak rychle odcházet. Nějak mě z čistajasna napadne, že bych se mohl vydat i do míst, kde jsem ještě nikdy nebyl. Nejprve jsem líný, ale pak mě místo tak pohltí, že již nejsem schopen se vrátit. Scházím prudký západní svah a překonávám i několik terénních vlnek. Dostávám se mezi několik menších valů, jež mezi sebou vytváří tajemné údolí. Po chvíli nacházím i zbytky technologického zázemí (budov) z dávné historie těžby i dnes velice důležité suroviny. Místy se musím „probíjet“ nepříjemným porostem, občas podlézat nebo přelézat padlé stromy a sestupovat nebo vystupovat na nejisté suťové svahy. Místa velice zajímavá a hlavně velice nevšední s obrovskou duší.

Netuším, že se zatím jedná o pouhou předehru něčeho, co mě zcela pohltí a v daném okamžiku nebudu ani trochu chápat, zda se jedná o „skutečnost“ nebo jen sen, ze kterého se za chvíli probudím. Nyní by to byla ovšem veliká škoda, příběh se teprve začíná odvíjet a má zvědavost stoupá. Pokud jsem před chvílí viděl jen zbytky základů a jeden poměrně zachovalý komín ze známých červených cihel, které možná pamatovaly samotného Salomona Mayera Rothschilda zakladatele Vítkovických železáren a mnoha dalších významných průmyslových podniků nejen u nás, tak za chvíli se „přitvrdí“. Nejvýznamnější zakázkou, jak by se v dnešní době řeklo, byla „dodávka“ železnice „Severní dráhy císaře Ferdinanda“.

Foto: TomášNejedlý

Míjím obrovské betonové „poklopy“ zasypaných dávných jam „Ema“ a „Lucie“ s „odvětrávacím potrubím“. Odborně se těmto „špuntům“ říká „ohlubňový poval“ nebo jen „poval“. Hloubka těchto jam byla úctyhodná a dosahovala necelého půl kilometru. Pokud je někdo horolezcem a chce si představit jak ohromná to byla „propast“, tak může zavítat do Vysokých Tater na nějaký významný štít [29] až [31] nebo pokud je „alespoň“ velice zkušeným horským turistou, tak se vydat na hlavní hřeben Západních Tater do oblasti „Roháčů“. Samotný Roháč, Plačlivé a patrně především velmi úzký východní hřebínek majestátné velehory „Baníkov“ [23] až [28] ukáže srázy spadající do mnoha set metrových hloubek. I to jsou ovšem výšky (hloubky) menší jak samotných jam! Pro Ostraváky má i pouhý název hory ještě další, mnohem vyšší hodnotu. Menší hloubku budou mít patrně i stěny pod hřebenem Rysů ze slovenské strany – jejíž nepříliš chtěné a neplánované dobrodružství jsem popsal zde: [32] až [35].

Pohybuji se nedaleko nejhlubšího dolu celého OKR (Ostravsko-karvinského revíru) s největší hloubkou šachet (pochopitelně ne jedné souvislé) – dolu „Petr Bezruč“ nebo také dolu „Terezie“. Ve větvích stromů jako bych slyšel tiché „Burňa“, „Burňa“, „Burňa“…

Foto: TomášNejedlý

Údolí Burňa již většina současníků z Ostravy asi znát nebude, ale jedná se o velmi významné místo, především z historického pohledu. Poprvé v této oblasti bylo objeveno černé uhlí a zapříčinilo obrovský technologický rozvoj oblasti. Procházím velice zvlněnou krajinou, která nejprve vypadá jako skládka. Její kouzlo mi ovšem nedá a tak to musím „nutně“ prozkoumat. To mě dovede do míst, o kterých bych ani v nejmenším netušil, že mohou ještě dnes existovat. Místa, která lákají k dobrodružství. Musím překračovat větší kameny a betonové bloky, či se jinak pohybovat v „suti“. Začíná mě to pomalu, ale jistě více a více bavit. Dojdu k jedné menší propadlině u níž pár minut hledám odvahu, zda sestoupit nebo ne. Zda se zde třeba nepropadnu desítky metrů níž, jak již se nejednou stalo [22], [23]. Vidím totiž malé poodhalení vrstev v nichž je mezi jiným i několik decimetrů mocná sytě černá vrstva. Netuším, že toto je jen pouhá předehra k překvapení ke kterému po pár desítkách nebo stovkách metrů dojdu.

Foto: TomášNejedlý

Nejsem si jistý, jestli se mi to zdá nebo je to realita. Za jednou větší hromadou zeminy, cihel, betonu a kamení vidím něco, co by se nápadně mohlo podobat jakémusi „portálu“ a vstupu do tajemných podzemních prostor. Nejsem na toto připraven, vůbec by mě nenapadlo, že zde může něco takového nezajištěného ještě existovat. Při mé přirozené zvědavosti bojuji se silným lákáním „vlez tam a prozkoumej to“. Jak dlouhé a hluboké budou chodby? Nebo se bude jednat „jen“ o nějaký malý „sklep“ s jednou krátkou chodbou. Nebo se nacházím u vchodu do spleti mnoha nejrůzněji se křížících chodeb? Po chvíli se dostávám i k dalšímu podobně vypadajícímu vchodu nebo také východu, z komplexu chodeb. Když se vydám na opačnou stranu cesty vidím další nenápadné vstupy do kterých je možné vstoupit pomocí rozporu, ale nejsou příliš hluboké, jen pár metrů. Nacházejí se zde prostory o jejichž významu můžeme dnes už jen hádat. Nikde nevidím žádnou ceduli se zákazem vstupu nebo že by se snad jednalo o soukromý pozemek.

Ovšem to není vše. Míjím plot ohraničující pozemek dávného zaniklého dolu „Trojice“ a vidím také stejnojmennou jámu s podobnou hloubkou jako dříve popsané jámy Lucie a Ema (někdy také „Emma“). Koukám po historické budově z červených cihel, na níž je už notně vidět neúprosná práce času. Okna zde již žádné nejsou a budova samotná „jistotou stability“ neoplývá. Vůbec nemám odvahu se k ní jakkoliv přiblížovat. Z místa na mě ovšem působí velice silná „historie“. Tento okamžik si skutečně vychutnávám. Není v Ostravě mnoho míst s tak silnou „duší“!

Foto: TomášNejedlý

Tak silnou, až se zapomínám dívat pod nohy a málem bych spadl do otevřeného (!) ústí o velikosti poněkud větším než je poklop kanálu. Až mě začne běhat mráz po zádech a jsem rád, že se právě probouzím. Při podrobnějším pohledu je vstup prudkou skluzavkou někam do temných hlubin o minimálně 7 až 10 metrů níž než mám právě nohy. Kdo ví, co se tam dále nachází? Nedojdu nyní již skutečně k nějaké zapomenuté a nezasypané šachtě nebo štole? Jsem zde bez lana a tak nemohu vyvádět hlouposti...

Nevím, v tom okamžiku jsem se právě probudil a mohu jen hádat, jak by ten sen mohl pokračovat. Na druhou stranu jsem ale rád, že jsem stále na té správné, přívětivé zemi a ne v neznámých a nebezpečných pekelných prostorech hodných jen největších a nejzkušenějších dobrodruhů.

Kdo ví, možná by v tom snu chodby pokračovaly do neznámých a nepoznaných prostor. Když si uvědomím, kterého dne je: „Velký pátek“, tak hned chápu co se stalo a na další průzkum mohu čekat opět až do příštího roku.

ALE SEN TO BYL NADMÍRU KRÁSNÝ A JEŠTĚ VÍCE DOBRODRUŽNÝ.

DOPORUČENÁ A POUŽITÁ LITERATURA A ZDROJE: