Jak jsem hledal hošťálkovické hradisko.

      Byl to výlet místy, kterými jsem dosud nikdy nešel a to jsem v Ostravě již desítky let. Nevěděl jsem kam vyrazit a tak jsem se „toulal“ mapou. Omezení vládců umožňovalo pouze pohyb po obci, respektive již po okresu. To ovšem v případě Ostravy znamená prakticky jedno a totéž. Zatímco ti, kteří bydlí jen kousek za Ostravou, například v Paskově, již mohou uskutečňovat výlety přes celé Moravskoslezské Beskydy. Samozřejmě existují i místa, které na tom byli ještě hůř, třeba Karviná. V tom ohledu je nařízené „všeobecné domácí vězení“ pro nás mnohem lépe snesitelné. I když hor zde mnoho nemáme, vlastně jen ty „Mariánské“, ale tam není až tak o co stát. Bylo tedy jasné, že nápis „Hradisko“ v mapě, v místech kde byla jen „zeleň“, mě nemohl nechat být klidným. Blízkost řeky Opava i struktura vrstevnic a pár nevýrazných fotek (velice ovlivněných zelení) dávala naděj na něco, co by se snad mohlo dát nazvat skalkou nebo kamenem. Také to mohlo být jenom „zaplavované území“.

 

      No nic, místo jsem již v mapě více nezkoumal a rozhodl jsem se, že výlet tímto směrem je „naprosto nutným a musím jej provést teď hned a ne někdy „potom““. Ani v nejmenším jsem netušil jak velice zajímavé místo to bude a jak mě nadchne. Pro začátek jen to, že v Ostravě bychom asi podobně divoké i krásné místo jen těžko hledali. To slovo „divoké“ lze označit i jako „kultivovaně divoké“. :-) Nikdo se nebude muset prodírat hustým porostem, pokud nebude chtít. Při průzkumu terénu jsem si zažil ovšem i to prodírání se hustým ostružiním, mladými smrčky i břízami, někde dokonce tak hustým až mi to bylo skutečně nemilé a taková mačeta by přišla vhod. :-)))) Nakonec jsem asi po půl hodině marného snažení sestup k řece tímto směrem zavrhl a uctivě se vrátil zpět k lesní cestě, které mě nakonec dovedla k „hřebenové“ asfaltce.

 

     Do místa jsem přicházel od známého mostu pro pěší a cyklisty v Třebovicích (další most se nachází až několik kilometrů severně v Děhylově). Za třebovickým mostem prochází asfaltová cesta vlnkou a prudce zatáčí doleva. Po přibližně stech metrech odbočuje doprava a za chvíli prudce do kopce k dřevěné rozhledně v Hošťálkovicích. Procházel bych kolem, do té doby pro mě vcelku nezajímavého, Hladového vrchu. Jak velký omyl toto tvrzení bylo, jsem pochopil ke konci výletu. Stal se skutečnou třešničkou na dortu a místo čtvrthodinové maximálně půlhodinové odbočky z cesty jsem z Hladového vrchu odcházel s obrovským nadšením jako nějaký dobyvatel skutečného tajemna. Byl to tak velký zážitek i překvapení, že si zaslouží samostatný článek, který se mi už teď pomalu, ale jistě, v hlavě vytváří.

 

     Tímto směrem nyní nejdu, musím se držet levého břehu Opavy. Správně se totiž řeka jmenuje Opava a ne Opavice. Odbočka nemusí být úplně zřejmá, ale stačí za mostem po asfaltce pokračovat 100 až 200 metrů severně a v prudké odbočce doprava neodbočit, ale jít po vyšlapané pěšince rovně a později kolem zahrádkářské kolonie. Dlouhou dobu se budu více či méně držet řeky, postupuji proti jejímu proudu. Na opačné straně řeky se nachází zajímavá ostravská přírodní památka Turkov a železniční stanice Ostrava – Třebovice. Po chvíli již vidím první fotogenická zákoutí (až na to první, které je spíš soukromou skládkou :-( ) se strmými náplavovými svahy. Toto je ovšem zatím jen pouhou předehrou na to, co mě po cestě ještě čeká. Obcházím zahrádky, kde mě někteří psi „zdraví“, ale ti chytřejší nakonec pochopí, že jen procházím. :-)))

 

      Na konci zahrádkářské kolonie, teprve vstoupím na místa, která již „stojí za to“. Svahy jsou již prudší a to je milým překvapením. Pokud nechci sestoupit k řece, tak jdu vcelku pohodlnou cestou, až se dostanu menšímu levostrannému přítoku Opavy. Čeká mě prudký sestup k dřevěnému můstku přes něj. Trochu si rozpomínám na mapu, kterou jsem před několika hodinami viděl na monitoru a přemýšlím kudy se nejlépe vydat. Nemá být tím vrcholem se jménem Hradisko právě kopec napravo vedle pole? Zdá se mi, že je to ještě příliš brzo. Proto se za můstkem vydávám po nejvýraznější cestě nejprve do prudšího, později již jen mírného stoupání. Po chvíli se mi zdá, že je „nutné“ se přes les podívat opět blíž k řece, protože jsem se od ní příliš vzdálil. Nejprve se jde dobře, ale to po chvíli skončí. Objevuje se pás mladých smrčků a břízek. Zatím to ještě jde. Po chvíli se ovšem přitvrdí a nastoupí silnější kalibr – ostružiní. Postup se výrazně zpomaluje a asi po půlhodině, kdy nevidím jakékoliv zlepšení ani břeh řeky, si i já sám přiznávám „že tudy tedy ne“ a vzdávám to. Vracím se na lesní cestu, po které přicházím k další. Stačí jít už jen deset nebo dvacet metrů a napravo vidím výraznější propadlinu. Nenechává mě to klidným a musím se důkladněji rozhlédnout. Že by již zde byly ty obranné valy, které ke správnému hradu, hradisku, zřícenině či pevnosti vždy neoddělitelně patřily? Jsem lenivý sestupovat níž, když tam nic zajímavého (skalky či alespoň nějaké výchozy) nevidím a tak pokračuji po pohodlné lesní cestě dále na sever. Po zhruba 50 až 100 metrech zjišťuji, že druhá strana valu je ve skutečnosti asfaltová cesta, která vytváří pomyslnou středovou či hřebenovou spojnici mezi Hošťálkovicemi a Bobrovníky.

 

     Najednou jsem na křižovatce s lesními cestami ve tvaru pravostranného kříže a podle toho co si pamatuji, tak oblast „Hradisko“ by se měla nacházet někde vlevo (západně). To že je zde úzká lesní cesta jen s chutí využívám, přeskočím pár kaluží až se nakonec dostávám do míst, které již vypadají „nadějněji“. Vidím různé menší či větší kopečky, propadliny, terénní pásy a „schody“. Sestupuji zase o něco níž a najednou nalevo jakási malá propadlina. Nakonec je to jen další falešný poplach. Dostávám se ještě níž a krajina je čím dál tím pestřejší. Líbí se mi to tady. Procházím křížem krážem a vím, že se zde ještě určitě vrátím. Vidím údolí, patrně dávného potoku a později úplně dole i jakýsi samovolně se vytvořející nevýrazný mokřad. Kolem to již začíná být divočejší – padlé stromy a za nimi řeka Opava. Rozsáhlým místem se klikatí spousta výraznějších či méně výrazných cestiček, pěšinek i stop prakticky neznatelných. Pokud by se mě nyní někdo zeptal, kde se to dávné hradiště nachází, jak vypadalo, tak absolutně netuším. Místo mi dává mnohem více otázek než samotných odpovědí. Podle nemnoha zdrojů se mi podařilo zjistit, že zde snad mohla nějaká pevnost vzniknout v patnáctém století. Také to ovšem vůbec nemusela být pravda.

 

     Doopravdy krásné místo, ale už je třeba přemýšlet nad cestou zpět. Když psát o Hošťálkovicích, tak není možné opomenout i ostravskou dominantu – hošťálkovický televizní (nejen) vysílač. Vydal jsem se k němu. Cesta byla poněkud delší než jsem čekal i pestřejší. Jako lahůdku jsem dokonce měl i překonání krásně meandrujícího potůčku. Možností bylo několik. Buď přejít po padlém stromu na druhou stranu (nejlákavější varianta) a nebo jít ještě kousek dál a najít schůdnější variantu. Díky tomu jsem našel mnoho zajímavých zákoutí a nakonec jsem řeku v jednom místě přeskočil. To se podařilo, takže ani já ani boty od bahna nebyly a mohl jsem v klidu pokračovat do „civilizace“. :-) Mnohem větší zážitek by však bylo přejití po tom padlém kmenu. Musím ještě přes asfaltku a dalším lesem až se nakonec dostanu na pole před věží vysílače. Za ní se rýsuje i druhá věž (retranslační), která přijímá „zdroj signálu“ pro vysílání z mikrovlnných linek. Ty se po úpravě teprve „posílají“ na „hlavní vysílač“. Pokrývá rozsáhlé území efektivním vyzářeným výkonem 100kW. Kousek pod ním jsou místa, kde se otevírá výhled na celou Moravskou Ostravu, část Poruby i dalších částí Ostravy až k siluetě Moravskoslezským Beskyd. Odtud jsem již jen sestoupil do Hošťálkovic k dřevěné rozhledně, kterou jsem rozhodně nemohl minout. Zde jsou také krásné a velké výhledy. Místo se od mé poslední návštěvy změnilo a pro děcka je zde mnoho způsobů jak se zabavit. Například i malé lezecké stěny, kde se nemusí bát žádných výrazných převisů.

 

      Odtud jsem již měl jen sestoupit a dostat k nějaké autobusové nebo tramvajové zastávce a odtud domů. Náhoda to ale chtěla, že jsem zahlédl odbočku na Hladový vrch. Když jsem se vydával po nevýrazné cestičce mírně do kopce ani mě nenapadlo, jak zajímavé místo to bude. Na cedulce šipka označující směr k vykopávkám a pozorovatelně civilní obrany. To byly věci, kterým jsem rozhodně nemohl odolat… Skutečnost překonala veškeré představy a k tomu všemu ještě jeden bonus, který jsem z cedulek nemohl ani tušit. Tak zajímavé místo, že si zaslouží samotný článek.