J.J. Zapomník pod Hostýnem.

Fotografie (2)  • Foto: Vitold

Vstoupit do fotogalerie (2 fotografií)

Vstoupit do fotogalerie (2 fotografií)

Muži odložili motorové pily a usedli ke svačině. Zamířil jsem k nim. Zvědavě sledovali, jak se pracně prodírám smrkovým polomem. Tady jsem cítil šanci. Vždyť kdo bude znát okolní lesy líp než dřevorubci?

Před chvilkou jsem seděl na kameni u Císařské cesty, vedoucí úbočím Hostýnského kopce. Pravda, je dopoledne, všední den, žádné Velké davy tu neproudí. Ale přesto jsem několik chatařů, houbařů a místních turistů zastavil. A ptal se. A odpověď byla pořád stejná. „Pomník? Tady někde? Nevím. To jste se asi spletl“.

Nespletl. Už jsem ho jednou viděl. Před dvaceti lety. Jenže leccos je jinak. Kde byl les, je dnes paseka. Kde byla paseka, je dnes smrkový hustník. Kde byla pěšina, tam je dneska les. A po těch dvaceti letech si už taky všechny detaily tehdejšího hledání nepamatuju.

Ale někde tady určitě byl. Doopravdy. I příběh jsem si tehdy v Chvalčově vyslechl.

Tak zkusím ty dřevorubce.

„Pomník? Tady někde? Takhle malý? Nevíme. To jste se asi spletl“.

Tak nezbývá, než dál pročesávat ten čtvereční kilometr stráně pod Hostýnem. A nakonec, nakonec jsem přece jen uspěl…

Musím uznat, že náhodný chodec by si pomníčku jen těžko všiml. Kdyby jej cíleně nehledal.

Malý kámen, tak třicet centimetrů vysoký. Splývá s šedohnědou hrabankou. A pokud by už někomu na něj přece jen padl zrak, bude jej považovat nejspíš za nivelační značku…

Žádné jméno, žádné příjmení. Jen křížek a pod ním dvě písmena. „J.J.“ A dvě data. Narození a úmrtí.

Já jméno i příjmení znám. Znám i příběh tohoto pomníku. Není nijak dramatický. Spíš obyčejný. Nenápadný. Poklidný. I smrt, která na tomto místě před více než sedmdesáti lety brala byla poklidná.

A najednou mi přišlo, že to všechno spolu souvisí. Ta nenápadnost, tichost, poklidnost. Pomník je skoro neviditelný, skoro anonymní. Ten, kdo jej kdysi stavěl si to tak přál. A bylo by ode mne nepatřičné na tom něco měnit.

Udělal jsem několik fotek, v Ostrých přechodech světla a stínů to nebylo úplně snadné. Vztyčil jsem se a rozhlédl. Tak padesát metrů ode mne padl další strom. Zamával jsem na dvojici dřevorubců. Ale nevidí mě. Řetězy motorových pil už odřezávají další suché smrkové větvě...

Asi není žádný důvod, aby poutníci, kráčející na Hostýn sešli z cesty a pohlédli na tento pomníček. Bazilika Panny Marie, schodiště, Rozhledna, Vodní kaple, keltské oppidum, to všechno má přece úplně jiný zvuk…

Vracím se zpátky na Říku, tam jsem zanechal kolo. A cestou mne napadla těžko uchopitelná myšlenka. Ten pomník nemá sloužit ke vzpomínání. Má být nástrojem nenápadného, tichého a poklidného zapomínání. Je to tedy zapomník… Zapomník pod Hostýnem...

Autor: Vitold

Další články autora: 70

Kvalita příspěvku:

hodnotit kvalitu příspěvku | nahlásit příspěvek redakci

Sdílet s přáteli