Hora Luč

Hora Luč se vypíná nad levým břehem Vltavy pod Lipenskou přehradní nádrží. Vypíná se do výšky 933 m n. m. Pokud se návštěvník rozhodne vystoupat na vrchol, musí zdolat převýšení více než 200 m. A dosažení vrcholu hory za námahu stojí. A proč to za to stojí, o tom až dále...

Masiv Luče je tvořen středně zrnitou až drobnozrnnou muskovit-biotitickou žulou eisgarnského typu. Hora je pokrytá touto žulovou sutí. Na hřebeni jsou i masivní skalní útvary.Východní svahy Luče, které velice příkře padají do vltavského údolí, jsou součástí národní přírodní rezervace. A právě na svahu nad Vltavou je i méně známé kamenné moře. To známější je pod Čertovou stěnou na protilehlém břehu Vltavy. Hora Luč je zalesněna převážně smrkem, na kamenném moři jsou borovice. Ale najdeme zde i zbytky smíšeného lesa.

Procházka na horu je poutí přírodním chrámem. Autor Pavel Kozák v knize Tajemná místa Pošumaví popisuje cestu po pěšině vedoucí po hřebeni jako pouť, na níž se poutníkovi dostane posunu na další schůdek duchovního vývoje. Po cestě na poutníka čekají zastavení s úkoly, které by měl splnit. Podle Pavla Kozáka na zastavení můžou upozornit astrálové druidů. Když je poutník hoden, nahoře je pak uveden do stavu naprosté harmonie se sebou samým, se svým okolím. Tedy stavu, kdy člověk nic nepotřebuje, nic ho neruší.

Výchozi obcí pro vykonání této pouti jsou Loučovice. Z Loučovic poutník nejdříve stoupá lesem s rozptýlenými balvany. Dojde k větší skalce. Na ní je možné vylézt po železném žebříku. Nabízí se odtud výhled na Lipenskou nádrž. Zároveň se stoupáním přibývá vnitřní pohody až radosti. Pozor ale, kousek od cesty lákají k výstupu vytesané kamenné schody. Býval tam výhled na opačnou stranu než na vyhlídce ze skály, která je níže. Kamenné schody ale pocitově nejsou vůbec dobré. Dalo by říct, že se na horu svou negativní energií nehodí. No, vyzkoušela jsem to, schody mě lákaly, ale vícekrát tam již nepůjdu. Nicméně nepříjemného pocitu se poutník rychle zbaví a opět začíná převládat pohoda a radost. Na vrcholku pak poutníka čekají tři větší balvany. Na prostředním kameni je malý křížek s výškovou kótou. A tam už je poutník obdařen harmonií a je velice příjemné zde setrvat nějakou chvilku. Dolů pak lze dále pokračovat směrem na Lipno. Cestou poutník míjí jakésí „dlouhé“ skály, snad lze říct skalní hradby. Zvětralé jsou do bochníkovitých tvarů, což je pro zdejší kraj typické.

A teď něco k názvu hory. České jméno Luč je odvozeno od slova lúc, tedy louč nebo i pochodeň. Pro nás, kteří již louče či pochodně dávno nepotřebujeme používat, se hodí vysvětlení rozdílů mezi těmito pojmy. Louč se jako osvětlení používala ve starověku i středověku. Jednalo se o širší třísku uštípnutou z polene. Uštípnuté louče se pak musely vložit do držáku či mezery ve zdi, tak aby byl konec skloněn k zemi. Používání loučí bylo nebezpečné. Oharky, které padaly na zem, mohly způsobit požár. Oproti tomu, pochodeň má tvar tyče, která je zapálená na svém horním konci. Jak napovídá samotné slovo, pochodně se používaly hlavně na cestách. Svítilo se nimi, ale využívány byly i k různému zapalování, podpalování a i zakládání požárů. Svítilo se s jimi třeba na chodbách. Původně se k jejich výrobě používalo borové dřevo. A tady se dostáváme k německému pojmenování hory Luč, a to je Kienberg. Výraz „Kien“ se používá pro borové dřevo. A z borového dřeva se dělaly louče a pochodně. Louče i pochodně se zapalovaly, aby lidem přinášely světlo. Jakýmsi symbolem hory je tedy oheň či světlo. Horu Luč tedy můžeme nazvat horou světla.

Aby to nebylo tak jednoduché, tak na mapě z 19. století jsou vedle sebe dva názvy Luče, již zmíněný Kienberg a Hirschberg. V překladu z němčiny tedy Jelení hora. Jelen se řadí ke kultovním zvířatům. Je mu přiřazena poměrně bohatá symbolika. Je to král lesů. Spojován je s lovem. Shazuje parohy, to je něco cyklického. Je spojen s obnovou, koloběhem života. Je tedy symbolem plodnosti, životní síly, růstu. Jelení parohy připomínaly světelné paprsky či paprsky ohně. Jelen je slunečním zvířetem, zvířetem solárního kultu. Shazování paroží a jeho obnova také odkazuje ke slunečnímu cyklu roku. Touto cestou se můžeme dostat až k jelenovi se zlatými parohy a ke známé pohádce o Smolíčkovi. Jedná se vlastně o takovou pohádku o zimě a o zimním slunovratu. Tři jezinky Smolíčka, který představuje slunce, unesou, aby zabránily zimnímu slunovratu a prodlužování dne. Jelen se zlatými parohy Smolíčka od jezinek zachrání a nic nebrání tomu, aby se slunce začalo vracet. Tři jezinky taky mohou symbolizovat 3 měsíce, tedy tři lunární cykly od zimního slunovratu k jarni rovnodennosti. Třikrát se snaží Smolíčka vylákat ven a ukrást. Potřetí se jim to povede, chtějí ho vykrmit a sníst. Naštěstí je jelenem se zlatými parohy zachráněn a solární běh roku může pokračovat.

Na hoře Luč měl sídlit slovanský bůh Svarog. Svarog je bohem ohně a nebeským kovářem, který ukul sluneční kotouč. Ten umístil na oblohu. Bývá považován i za stvořitele světa, který poté, co stvořil svět, odešel na nebesa a přestal se zabývat pozemským světem. Slunečním bohem se pak stal jeho syn Svarožic. K jeho uctívaným zvířatům patří kohout. Je tedy bůh nebeského světla a ohně.

Zajímavé informace jsou obsaženy v textu od Johanna Peiskera, který byl publikován v roce 1926. Dnes ho najdeme na internetových stránkách projektu Kohoutí kříž. Horu Luč, dříve německy Kienberg, Peisker nazývá Lučovica, tj. světlá hora. Na severozápadním úpatí Luče leží osada Dvorečná, dříve německy Woraschne. Dnes tam zůstal zachován zrekonstruovaný statek a postaveno je tam pár chatek na starých základech domů. První psané zmínky o osadě jsou z poloviny 16.století, kdy patřila klášteru klarisek v Českém Krumlově. Tehdy se prý nazývala Twaroczna a to podle toho, že naturální robotní dávky odevzdávala v tvarohu. Tuto informaci je možné najít na internetových stránkách www.zanikleobce.cz – viz. Dvorečná. Když se vrátím k textu Johanna Peiskera, německý název Woraschne je zkomolený ze slovanského názvu Tvarožná. Takový název mohla mít i samotná hora. Tedy je to hora boha Svaroga, Svaroha či Tvaroga. Tvarog je tedy trochu jiné jméno pro již zmíněného boha Svaroha, který má na vrcholku hory svůj trůn. Osada Tvarožná tedy převzala název hory.

Kienberg, Hirschberg, Tvarožná, Lučovica, Luč – všechno jsou to názvy pro jednu horu. Ve všech názvech je ale obsažena informace o světlu, slunci či ohni. A vůbec všechny informace, které se o hoře dají najít, směřují ke světlu, přesněji řečeno k božském světlu. Tedy k tomu světlému, pozitivnímu, radostnému, harmonickému. A právě s takovými pocity poutník z hory odchází.