Dijon – palác Aubriot (Hôtel Aubriot)

Stavby tohoto typu bývají ve Francii sice označovány podobně jako radnice, tedy hôtel, ale jedná se v podstatě o něco mezi palácem, zámečkem nebo panským sídlem. Jeden takový objekt najdeme také na dijonské adrese Rue des Forges (č. 40). Počátky jeho vzniku můžeme datovat snad až někam do počátku 13. století a své jméno nese po původním majiteli Guillaume Aubriotovi a jeho synovi Huguesovi. Francouzskou památkou se stal palác Aubriot dvojetapově v letech 2009 a 2011 a od roku 2015 jej – coby součást historického Dijonu – chrání i organizace UNESCO. Památkově chráněná je zřejmě jen nejstarší – pochopitelně nepřístupná - prostorná a klenutá „trojlodní“ sklepní část, ale nejzářivější částí paláce je naopak střecha, na které můžeme vidět typické burgundské pestrobarevné tašky. Ta je ovšem pro běžného turistu dost špatně pozorovatelná, takže většinou si každý zapamatuje první patro, kde můžeme vidět čtyři sdružená okna, svými oblouky silně připomínající románské portály. Dvě „střešní okna“ se stala součástí paláce až v průběhu 16. století.

V roce 1739 se stal tento objekt součástí soudního dvora. Z té doby pochází vstupní brána a sochy dvou sedících ženských postav, představujících Moc a Spravedlnost a držících erb Francie. Během revoluce se sem nastěhuje „národní výbor“ a v roce 1796 objekt zakoupí bratři Blumové. Ti pak v roce 1800 odstraní (přesněji řečeno překryjí) takřka veškerou reliéfní výzdobu a poté dům prodají. Starou fasádu objeví až nový majitel zámečku, básník Stephen Liégeard, roku 1908. Ten také nechává průčelí rekonstruovat architektem Louisem Perreau a místním sochařem Xavierem Schanosky. Ti postupují podle výkresu Jean-Baptiste Lallemanda z roku 1780. Krásně rekonstruovaný dům získá později v dědictví město Dijon, které sem umístí regionální národopisné sbírky muzea Puycousin Perrin. Muzeum je zde ovšem v provozu pouze v letech 1938 až 1970. A od roku 2009 je celý objekt opět v rukou soukromého vlastníka, který jej v následujících dvou letech celý zrekonstruuje.

A ke slovu přichází závěrečný pelmel. Jedná se o krásný příklad burgundského stavitelství 13. století, a proto se nelze divit, že se zejména palácové „podzemí“ stalo pro různé vědce a výzkůmníky středobodem všeho mira, a to minimálně v letech 1982, 1985 a 1986. Původní „dlouhá“ stavba z přelomu 12. a 13. století byla propojena s ostatními budovami, nacházejícími se severně od ní. Zmíněné sklepení má obdélníkový půdorys o stranách dlouhých téměř 30 resp. 12,2 metru. Na pomyslné trojlodí jej dělí oktagonální sloupy. Na severní i jižní straně zámečku najdeme široké schodiště. V budově zůstala zachována část původní dlažby a vidět jsou také fragmenty (zejména oblouky) původních portálů, krbů a arkád nebo sloupové hlavice a zbytek točitého schodiště. První větší stavební úpravy zde byly provedeny již v průběhu 14. století. V té době se v paláci také objevily interiérové malby v podobě zlatých lilií na azurově modrém podkladu.

Později však Hôtel Aubriot zasáhne silný požár, což vyvolá jeho následnou částečnou přestavbu. Severní část komplexu musí být stržena a nahradí ji současné nádvoří. Podzemní prostory zůstanou zachovány v původní velikosti i podobě, ale jinak je zámeček objemově poměrně výrazně „okleštěn“. Další změny, zejména v uspořádání nejvyšší části objektu, proběhnou v průběhu 16. a 17. století. Ve století následujícím už dojde jen k drobným úpravám a v roce 1800 je kompletně rekonstruováno jižní - teda uliční – průčelí. Současná podoba čelní fasády je ovšem výsledkem další restaurace objektu v roce 1908, kterou zajistil jeho nový vlastník. Zajímavostí průčelí zůstávají podivuhodné postavičky, podpírající „podokenní“ římsu v jeho 1. poschodí.