Conques – opatství a kostel sv. Fides (Abbatiale Sainte-Foy)

Opatský kostel Sainte-Foy je nejvýznamnější památkou francouzské obce Conques. To sice možná na „první pohled" až tak moc neznamená, ale v tomto případě se jedná o skutečně mistrovské dílo románské architektury i sochařství. Však také byl tento poutní svatostánek z přelomu 11. a 12. století postupně zařazen mezi francouzské národní památky (r. 1840) i mezi položky na Seznamu kulturního dědictví UNESCO (r. 1998), kam se dostal jako součást francouzské „etapy“ Svatojakubské cesty.

Pokud bychom měli zmínit to nejvýznamnější, co sem nekonečné davy poutníků i turistů přitahuje jako mucholapka zástupce řádu dvoukřídlých, museli bychom uvést ostatky raně křesťanské mučednice Sainte Foy, jejíž jméno můžeme přeložit jako Svatá Víra (používá se ale spíše sv. Fides nebo sv. Věra), nádherný tympanon vstupního portálu zobrazující mj. Poslední soud nebo klášterní pokladnici schraňující unikátní umělecká díla z karolinského období, včetně relikviářové sochy Sainte Foy).

Stavba tohoto opatství byla zahájena – na místě poustevny z konce 9. století, tedy z období, kdy začínají jít nejrůznější relikvie „do módy“ - roku 1041 a trvala jedenáct let. Až do roku 1537 se jednalo o klášter benediktinů, v roce 1873 je opatský kostel svěřen řádu premonstrátů. Fidesiny ostatky byly uloženy do pozlaceného relikviáře okolo roku 900 a kult této světice se brzy rozšířil po celé Evropě, což ve finále vyvolalo vybudování současného románského opatství označovaného jako Conques III. Stavba sice byla ukončena roku 1052, ale např. chrámová apsida byla definitivně dokončena v roce 1065 a je docela možné, že chrámová loď se „dočkala“ teprve na počátku 13. století. A obě průčelní věže získaly svou současnou podobu dokonce až ve století devatenáctém.

Klášterní kostel je postaven na klasickém půdorysu latinského kříže, ale vzhledem k rozložení „stavební parcely“ je transept delší než loď (chrámová loď je dlouhá jen 20,7 m - a 6,8 m široká - zatímco transept dosahuje délky 35 m. Tento „prototyp“ se vzápětí stal vzorem pro budování mnoha dalších románských kostelů, což platí i pro transept opatřený „postranními uličkami" pro usnadnění pohybu poutníků i pro opěrný systém. Půdorys kostela doplňují tři paprsčité apsidové kaple a čtveřice benediktinských kaplí v transeptu. Klenba chrámu se nachází ve výšce 22,1 m (při vstupu do chrámu je návštěvník touto výškou zaskočen, protože ji dlouho skrývá vstupní předsíň). Trojlodní interiér se širokými emporami je velmi střízlivý a charakterizuje jej stavební materiál, kterým je žlutý vápenec a červený pískovec (samotné stavbě však dominuje převážně nahnědlá vulkanická hornina).

A i když následující informace nám - Středoevropanům - asi moc neřekne, bylo by nespravedlivé nezmínit, že největší zásluhu na stavbě chrámu měla v letech 1056 až 1125 čtveřice zdejších opatů, kterými se postupně stali Odorlik, Erienne II., Begon III. a Bonifác.

Ve 13. století zájem o světici opadl, během náboženských válek ve II. polovině 16. století byl klášter i s kostelem vydrancován a částečně vypálen. Vážně poškozen byl znovu za francouzské revoluce a následně chátral. K jeho první skutečné obnově pak došlo teprve v letech 1836 až 1849. Opatství Conques pak v roce 1873 opět získalo svůj status náboženského a kulturního centra.

Na první pohled je nejvýraznější částí opatství průčelí klášterního kostela rámované dvěma mohutnými věžemi s opěráky. Tyto věže byly zvýšeny a zakončeny kamennými jehlany v roce 1881. Součástí průčelí je slavný západní portál se velkým půlkruhovým tympanonem. Ten je uměleckou kvalitou provedení, originalitou i svými rozměry považován za jedno ze základních děl románského sochařství. Hlavním a nejsledovanějším tématem je zde příběh o spáse a posledním soudu podle Matoušova evangelia. Mistr z Conques vytesal své dílo do 24 vápencových bloků a mezi zpodobněnými postavami nechybí např. Kristus, ďábel nebo Hádes v podsvětí. Nejoblíbenějšími postavičkami jsou ale tzv. zvědaví andělé. Nacházejí se na archivoltě, jsou čtyři a protože jsou zvědavi na výsledek posledního soudu, rukama odhrnují koberec nebeské klenby.

V chóru najdeme kovanou železnou mříž, která byla vytvořena z okovů někdejších vězňů, sakristii zdobí fresky z 15. století, které zobrazují mučednictví světice. Pozoruhodný je reliéf Zvěstování Panny Marie, který najdeme v levém transeptu a který je zřejmě dílem stejného umělce jako věhlasný tympanon. Vitráže vytvořili malíř Pierre Soulages a sklář Jean-Dominique Fleury v letech 1987 až 1994. Zmínit musíme také soubor téměř 250 vyřezávaných hlavic, které představují dokonalou ukázku románského umění. Jestliže v době stavby kostela bývaly tyto hlavice běžně zdobeny pouze rostlinnými a geometrickými motivy, ty v Conques již často zobrazují lidské postavy. Nejstarší z nich je zřejmě zpodobnění sv. Petra ukřižovaného hlavou dolů, vidět zde ale můžeme i Nanebevstoupení Alexandra Velikého dvěma okřídlenými gryfy nebo zadržení sv. Fides.

K jižní straně opatského kostela přiléhají pozůstatky klášterního ambitu, včetně šesti dvojitých oblouků západní galerie. Uprostřed klášterní zahrady se nachází fontána, která byla rozebrána, zrestaurována a znovu sestavena. Fontána nemá centrální nádrž a zdobí ji rostlinné i zvířecí motivy a sochy Atlantů. Součástí sloupů klášterního ambitu jsou krásně vyřezávané hlavice - devatenáct jich zůstalo v západní galerii ústící do starého refektáře, další byly umístěny v lapidáriu. Velký počet hlavic byl, bohužel, zničen při částečném zřícení kláštera kolem roku 1830. Současná podoba klášterního areálu byla po roce 1975 zrestaurována pod vedením arch. Bernarda Fonquernieho.

Součástí komplexu je i trezorová pokladnice, která je veřejnosti přístupná a nachází se ve starém mnišském refektáři. Jsou tady uschovány cenné předměty ze zlata i stříbra a z období od 9. do 16. století. Zdejší sbírka liturgických nádob navíc údajně nemá na území Francie konkurenci. Skutečným klenotem jsou relikviáře, které místní umělci vytvořili převážně v 11. století. Středobodem pokladnice je, samozřejmě, relikviářní socha sv. Fides, která byla umučena ve 12 letech a původně byly její ostatky uloženy v Agenu (zdejší mniši prý ale chtěli relikvie sv. Vincenta ze Zaragozy). Říká se ovšem, že Svatou Víru získalo opatství ne zcela čestným způsobem (údajně její ostatky mnich Ariviscus prachsprostě ukradl a v roce 866 přivezl do Conques). Relikvie poté byly umístěny v malé relikviářové soše Sainte Foy, vyrobené ze dřeva pokrytého zlatými a stříbrnými plátky. Postupně pak socha získala množství různých ozdob v podobě šperků a drahých kamenů. Skutečných uměleckých klenotů té nejvyšší úrovně je zde však k vidění minimálně deset, např. hexagonální relikviář, který vznikl spojením různých částí ze 7. až 12. století, trůnící Madona s dítětem z 13. století, ramenní relikviáře sv. Jiří z 9. století, Pépinův relikviář složený z částí pocházejících z 9. až 11. století a ve 12. až 16. století postupně doplňovaný nebo tzv. Áčko Karla Velikého. Tento dřevěný, zlatem a stříbrem potažený relikviář měl být údajným darem císaře Karla Velikého (každý klášter ve Francii měl dostat jeden s různým písmenem abecedy, což by znamenalo, že Conques byl pro císaře tím nejdůležitějším). Dnes už ale víme, že zatímco Karel Veliký žil v letech 742 (?) až 814, tento relikviář vytvořil zdejší mnich až na přelomu 11. a 12. století. Ovšem – jak říká klasik – víra tvá tě uzdraví ...