Česká Kanada - rybník Zvůle

Tahle veliká umělá vodní nádrž obklopená hvozdem připomíná spíš jezero a z rybníků viděných mnou v oblasti České Kanady se mi (krom spodní nádrže v Kaskádách rybníků pod rozhlednou U Jakuba) líbila nejvíc. Ohromná vodní plocha Zvůle dosahuje délky 500 metrů a stejně tak se mi v místě volného výhledu přes jeho hladinu ke stejnojmenné osadě zdála i široká. Poněvadž už mám trochu švirgavé oči, bylo to určitě míň (ve skutečnosti jen asi 350 m), ale i tak to bylo krásné pokoukání.

 

Rybník s poněkud nepravidelným tvarem – na východě je na svém dolním i horním konci „prodloužen“ dvěma dlouhými zátokami, jež mezi sebou svírají veliký zalesněný poloostrov – je mnohem starší než dědinka. Zbudovat jej nechali již roku 1571 Krajíři z Krajku a dosahuje rozlohy deset hektarů.

Osada Zvůle je v análech připomínána až v roce 1842, kdy přes ni byla přeložena poštovní trasa Vídeň – Praha. U rybníka bývalo stavení obývané panským lesním správcem anebo panským porybným.

Název Zvůle vznikl přesmyčkou slova zvuole – tedy osídlení osvobozeného od roboty a placení dávek. Roku 1870 ve vsi stálo deset domů, v nichž žilo 47 obyvatel. Dnes jich tu nastálo žije jen osm, ale v letní sezóně je díky rekreačnímu charakteru rybníka jejich počet v katastru obce x – krát překročen.

 

Kvůli své křišťálově průzračné vodě, z níž nad hladinu vystupují žulové balvany, travnatým i písečným plážím obklopených hvozdem, pozvolnému vstupu do vody a v neposlední řadě také rekreačnímu zázemí (kemp s chatkami a stany, restaurací, pizzerií, hospůdkou a v osadě i letním kinem) se stal srdeční záležitostí mnoha lidí. Ti rybník Zvůle označují za skvost České Kanady a rádi se sem vracejí.

 

Okolo břehů nad plážemi vede stezka a jakousi promenádu tvořila i lesní cesta podél jižní zátoky, k níž jsem po červené trase ke Zvůli přišel.

 

Tady jsem minul několik velmi půvabných procházejícíh se stvoření (rodu ženského) a při pohledu na ně mi bylo líto dnešních mládenců. Už babička Boženy Němcové (anebo to byla jina starucha?) totiž tvrdila, že je „oko do duše okno“... jenže zraky všech těch krasavic u rybníka nebylo možno zahlédnout: namísto aby se producírovaly - a tu hodily očkem po kráse okolní přírody a tu zase na kolemjdoucího - tak je měly zabořené do displejů svých chytrých mobilů a okolní svět pro ně prostě neeexistoval!