Bristol – katedrála Nejsvětější Trojice (Cathedral Church of the Holy and Undivided Trinity)

Bristolská anglikánská katedrála – nebo správněji katedrální kostel Nejsvětější a nerozdělitelné Trojice – možná nepatří mezi nejvýznamnější anglické stavby tohoto typu, ale za návštěvu rozhodně stojí. V jejím interiéru se totiž nachází množství skutečných pokladů gotické architektury a východní část chrámu bývá dokonce občas řazena mezi unikátní klenoty anglické gotiky (paradoxem ovšem zůstává, že se jedná o architekturu ve stylu německých halových kostelů). Vzhledem k tomu, že byla založena – jako součást opatství sv. Augustina - již v roce 1140, se tomu nelze ani moc divit. Současná podoba stavby z vápence ovšem postupně vznikala v dlouhém období let 1220 až 1877.

Katedrála, která byla součástí augustiniánského kláštera až do jeho zrušení v roce 1542 (podle některých zdrojů již 1539), je celkem dlouhá více než 91 metrů, její šířka je 21 m a výška klenby se pohybuje mezi 15 a 16 m. Transept dosahuje délky 35 m a je téměř 9 m široký. Od roku 1959 se jedná o národní kulturní památku, což v Anglii znamená označení budova třídy I.

Katedrálu najdeme na „zeleném plácku“ College Green a její stavební vývoj je poměrně zajímavý. Nejstarší částí je východní závěr, který – alespoň částečně – pamatuje ještě 12. století. Kaple Panny Marie s velkým východním oknem pak byla přistavěna z červeného pískovce začátkem 13. století (dokončena byla roku 1220) a většina katedrály vznikla ve vrcholném i perpendikulárním stylu na konci 14. století. V polovině 15. století byl vystavěn transept a centrální věž. Následně byla zahájena přestavba hlavní lodi, která však již dokončena nebyla a po zrušení kláštera ji strhli. Nově byla obnovena až v průběhu 19. století, kdy její neogotickou podobu navrhl architekt George Edmund Street, který částečně využil původní plány katedrály.

Západní dvojvěžové průčelí regotika Johna Loughborougha Pearsona bylo nakonec dokončeno až v roce 1888 a zdobí jej – v Anglii dosti neobvyklé - rozetové okno. Je přitom zajímavé, že kapitulní síň se zajímavou vstupní arkádovou předsíní zůstala dodnes pozdně normanská a najdeme zde jedny z nejstarších lomených oblouků v celé Anglii i románské abstraktní motivy. Naopak – a celkem pochopitelně – se dochovalo jen minimum původních okenních vitráží. Část jich totiž byla nahrazena již během viktoriánské doby, další byly zničeny při akci Bristol Blitz během II. světové války. V oknech tak dnes můžeme najít pestrou směsici „kousků malovaného skla“ od různých hlav a heraldických symbolů ze 14. století (hlavně v křížové chodbě a ve východním okně Lady Chapel) až po expresionistickou interpretaci Ducha svatého z roku 1965

Na závěr ještě pár rozšiřujících informací.

Stávající kostel byl na současném místě poprvé dokončen v roce 1170. Přistavěná mariánská dvoupodlažní kaple bývá nazývána také Kaple starší dámy (tedy pokud je to správný překlad výrazu Elder Lady Chapel) a autorem její podoby je zřejmě slavný středověký architekt Adam Lock. Velká přestavba opatského kostela zde pak proběhla v letech 1298 až 1332. Po zboření chrámové lodi v roce 1539 byl kostel uzavřen, ale o 3 roky později se stal katedrálou nové bristolské diecéze a získal svůj současný název (zasvěcení).

Zajímavostí, která jistě nepotěší, je fakt, že v roce 1860 byl osloven známý regotizátor Giles Gilbert Sčoty, aby navrhl úpravy chrámu. Díky tomu ale, bohužel, došlo také k likvidaci všech středověkých podsedáků chórových lavic (tzv. misericords), které tento puristický architekt označil za příliš erotické nebo dokonce vulgární. Stejně – jen o něco později – dopadly rovněž původní sochy světců v nikách severní vstupní předsíně, které byly označeny za příliš frivolní a nekatolické (jednalo se o sv. Jeronýma, sv. Řehoře I. Velikého, sv. Ambrože a sv. Augustina).

Mezi unikáty katedrály v Bristolu patří opakující se obloukové přemostění bočních lodí (tzv. kamenné mosty) nebo fakt, že přes absenci bazilikálních oken se interiér katedrály jeví jako světlý a prostorný. Chór se širokými klenebními oblouky je často přisuzován největším mistrům anglické gotiky (Thomas Witney nebo William Joy) a od východní kaple Panny Marie jej odděluje vysoký retábl ze 14. století, který ovšem musel být v roce 1839 kompletně zrenovován. Za pozornost jistě stojí také žebrové klenby, které se v různých částech katedrály liší, většinou – bez ohledu na dobu vzniku - ale vycházejí z postranních přípor. Malby v mariánské kapli byly obnoveny na přelomu 19. a 20. století. Varhany byly postaveny v roce 1685, ale následně se dočkaly mnoha úprav. Současný nástroj vznikl – za použití několika částí původních varhan – až v roce 1907 a roku 1989 byl rekonstruován.

Součástí interiéru jsou i zde nezbytné hrobky, náhrobníky a pomníky. Mezi nimi patří k těm nejznámějším a nejvýznamnějším – v jižním transeptu umístěná - saská kamenná deska Brány pekla z roku 1050 nebo hrobky s kamennými ležícími postavami několika opatů, biskupů, baronů z Berkeley a donátorů pocházející z období konce 13. až poloviny 18. století  Neobvyklá je také jistě oltářní hrobka u vstupu do katedrály, ve které je pochována se svými dvěma manžely Joan Wadham zvaná Lady Joan. Další zajímavostí s bristolskou katedrálou spojovanou je také fakt, že zde bylo v roce 1994 vysvěceno 32 žen, z kterých se tak staly vůbec první kněží z řad něžnější poloviny lidstva v dějinách anglikánské církve.