Bílý kůň pod zemí. Podzemní Fejkova pískovna. Hloubětín, Praha.

Zaparkovali jsme na určeném místě. Vystupujeme z auta. Dcerka už je po dlouhé cestě nasezená, teď nadšeně poskakuje po pěšině mezi domky a pouští do větru bubliny z bublifuku. Březnové slunce už se na obloze snaží ze všech sil. Rozhlížím se a velmi, velmi se těším na slíbené překvapení.

Místo zcela nezajímavé. Takových periferií má každé velkoměsto stovky. Suburbariální zástavby na okraji Prahy, katalogové příbytky, zámková dlažba, sterilní předzahrádky. Aspoň že na druhé straně cesty je ještě pole. Pusté, předjarní…

Nečekaná zastávka na výpravě za podzemím Českého krasu.  Přátelé speleologové nás ještě před Prahou telefonicky odklonili právě sem. „Bude překvapení“, zaznělo patřičně tajemným hlasem v telefonu. A za pár minut už u nás zastavily dvě auta s kamarády a patřičnou speleologickou výbavou.

„Co taky kde je zajímavého“, ptám se.  Na jedné straně cesty jen pusté pole, na druhé domky. Jinak nikde nic. Neodpovídají, významně na sebe mrkají a potutelně se usmívají. Za pár minut chůze odbočíme do zarostlého remízku o ploše tak pár desítek metrů. Jediné stromy široko daleko. Když si představím, kolik psů jsem viděl za okolními ploty a kam se asi chodí venčit… „Tady bude nakáleno…“, stihnu si ještě pomyslet. Pak to ale už uvidím. Betonová studniční skruž, železný poklop, zámek…

Podzemní prostory, zvané Fejkova pískovna nebo též jeskyně Bílý kůň. Ten speleolog ve mně, dlouho už dřímající se začíná rychle a ochotně probouzet ze zimního spánku.

Tak to je to překvapení… Cvakl zámek, poklop se otevřel. S nadšením koukám dolů, s menším nadšením už pak na své a Eliščino čisté oblečení. Ale je tam prý sucho, žádné jeskynní bláto. Tak dobře.

„Je to i pro šestileté dítě?“ Prý úplně v pohodě, prostorné chodby, žádné plazivky, žádné nebezpečí. Tak taky dobře.

„Eli, půjdeš se se mnou podívat dolů?“. Dcerka váhá, nejistě kouká do temného otvoru. Je vidět, jak moc by chtěla. Vždyť ve všech pověstech, co ji před spaním vyprávím, se to jen hemží podzemními chodbami, plnými záhad a tajemství.

Nakonec kývla a hned se jí úplně rozzářily oči radostí, jak ten souboj s vlastním strachem dobře zvládla. Sestup do asi desetimetrové hloubky není nijak náročný. Ale stejně…

„Hele, Eli, takhle si Tě raději přivážu na lano“, motám dcerku do dračí smyčky. Té se to začíná všechno ohromně líbit.

Spouštím se dolů těsně před dcerou, pomáhám ji najít vhodné stupy pro nohy. Shora ji jistí lano. Eliška slezla jako veverka, dolů jsme se přebrodili přes nesympatickou hromadu odpadků, odmotal jsem dcerku z lana…

A najednou magie podzemí všude kolem nás. Hladké bílé stěny, mihotavé světlo baterek a čelovek, chodby, klikatící se někam do tmy… Dcera se mě drží za ruku a v první chvíli okouzlením sotva dýchá. Pak se rozběhla zkoumat bíle světélkující skály, kameny, pilíře, chodby, dómy. Není tu kde zabloudit…

V prostoru hloubětínských Hutí se těžil písek už od 18. století. Napřed asi jen povrchově. Ve století devatenáctém se těžaři písku zavrtali pod zem. Podzemní prostor tu existoval asi už dřív, vodní eroze v měkkých pískovcích pracovala už tisíciletí. Horníci dutiny našli. A využili, rozšířili a formovali dnešní systém chodeb a dómů. Těžba zde skončila po druhé světové válce. Ale našlo se další využití. Část podzemí byla zavezena sutí a struskou z válkou zničených továrních objektů, část byla upravena a využita jako sklad ovoce a zeleniny. Úpravy z této doby jsou dodnes dobře patrné, cihlou vyzděné sály, probouraný nový vjezd, dnes již znovu zazděný. Torzo masivní železné váhy jako připomínka těch časů. Na kamenech bývalého skladiště huňatá bílá plíseň.

V 80. letech dostali místní obyvatelé další nápad. A všeliké otvory do země začaly sloužit jako bezedné smetiště. A hromady odpadků hyzdí některé z podzemních zákoutí dodnes.

Je toho v hloubětínských Hutích pod zemí víc. A masivní suburbariální výstavba taky leccos odkryla. Před pár lety se při úpravách stavebních parcel objevily další, neznámé podzemní prostory. Ale který developer by stál o zdržování svých projektů nějakým speleoprůzkumem, že ano… Jeskyně bleskurychlé zalil sanační beton, speleologům a milovníkům tajemství všeho druhu zbyly jen oči pro pláč…

Procházeli jsme se podzemím staré Fejkovy pískovny možná hodinu, možná dvě. Čas pod zemí běží vždy trochu jinak, toho už jsem si dávno všiml.

Vylezli jsme nahoru, zamžourali na Ostrém, předjarním sluníčku. Už docela hřeje, letošní zima je definitivně ta tam. Neobvyklá aktivita v jinak nezajímavém remízku přilákala některé místní obyvatele. S překvapením okukují otvor do podzemí. Za těch několik let, co v zdejších novostavbách žijí, vůbec netušili, co mají pár metrů pod terénem…

A už je kolem zase jen „obyčejný“ svět…

Autem projíždíme uličkami hloubětínské suburbie, objíždíme Prahu a směřujeme dál na západ.

Eliška sedí na zadním sedadle, přehrává si v hlavě zážitky posledních hodin. Je unavená a spokojená.

„Půjdeme ještě někam do podzemí, že jo, tati…“, zamumlá už z polospánku.

„To víš, že ano. Hned zítra nás čeká Hagenova štola. Vzpomínáš si ještě na pověst o Hagenovi?“

Vzadu ticho. Rychlý pohled na zadní sedadlo.  Eliška už spí. Schoulená v dětské sedačce, přikrytá dekou. V ruce pořád svírá malou karabinku, kterou ji dali kamarádi speleologové.

Památka na Bílého koně…