Belgičan zvaný Franta. Lesní hrob na Lázech.

Ten pomníček byl pro mne vždycky symbolem tajemství. Chodili jsme do lesů pod Ojíčnou s rodiči na procházky kam až moje vzpomínky sahají. A ten vysoký, dřevěný kříž, tak ukrytý v hlubokém lese vždy jitřil moji fantazii.

Když už jsem byl větší, dokázal jsem přečíst i jméno: „Franta Belgičan“. Jméno podivné, neobvyklé, tajemné. A mé první dotazy po původu pomníku nedokázal nikdo přesvědčivě zodpovědět. Až později, když jsem zvýšil intenzitu pátrání, vyvstal přede mnou příběh…

Za druhé světové války operovala v lesích kolem Rajnochovic partyzánská skupina kapitána Jerryho. Vladimír Krajčík, který si sám říkal „kapitán Jerry“ byla kontroverzní postava, dobrodruh zřejmě značné síly a odvahy, ale pohybující se na velmi tenké hraně odbojové činnosti a kriminálního banditismu. Při jednom přepadů zbrojovky v Jablůnce si kromě ukořistěných zbraní odvedl i několik belgických odbojářů, kteří zde na nucených pracích robotovali pro Němce. No a Belgičané se k partyzánské skupině připojili.

Ten, jehož pomníček dnes zarůstá mlázím pod Ojíčnou se jmenoval Francois. Příjmení se zjistit nepodařilo ani po válce. Partyzáni mu říkali prostě Franta.

Dalo mi dost práce, než jsem našel pamětníka. Starý pán na Lázech vyprávěl a bylo vidět, že jistá averze vůči partyzánům je u něj dodnes živá. Partyzáni přebývali hlavně v chalupách na samotě Bílová, k nevelké radosti místních obyvatel. Nebyli partyzáni zrovna vzorem disciplíny, místní obyvatele často šikanovali a o vraždě, kterou partyzáni na Bílové spáchali, bude možná můj další příspěvek na tomto turistickém serveru. Lesy kolem jsou hluboké, v případě trestné akce německých pořádkových sil měli vždy kam utéct. Místní pasekáři už ale ne.

Starý pán vyprávěl o partyzánských mejdanech na Bílové, o kořalce, křiku, ohních a opékaných jehňatech. A taky o bleskurychlých úprcích do bezpečí lesa, přiblížila-li se německá hlídka. A místní si to museli zodpovědět. A někdy to bylo i s tragickým koncem…

S blížícím se závěrem války ztráceli partyzáni už jakékoliv zábrany a opatrnost. A takhle v březnu 1945 se skupina partyzánů vydala mokrým sněmem na Lázy. Cestou zpívali, hulákali, dupali ve sněhu. Možná je hřálo blížící se jaro, možná kořalka. Žádný průzkumník předem, žádná hlídka, žádná bezpečnost. A na Lázech se zrovna v tu dobu nacházela skupina německých vojáků. Jestli cíleně nebo náhodou, to už se neví. A na partyzány si v lese pod Ojíčnou počkali. Nečekanou palbu ze zálohy odnesla většina partyzánů zraněním. A Franta Belgičan smrtelným.

V noci se sem partyzáni vrátili. Už opatrně, s pokorou a strachem. A tělo mrtvého druha pohřbili na místě. Ve strži pod cestou, kam se umírající skutálel.

Válka skončila, tělo Franty Belgičana bylo exhumováno a pohřbeno důstojně na hřbitově. A na místě provizorního hrobu vztyčen kříž. V té vlhké rokli pod cestou skoro neviditelný, brzy zarostl mlázím a zetlel. A tak byl obnoven, ale na místě příhodnějším. U cesty nad strží, asi 50 metrů od místa původního pohřbu.

Až půjdete po zelené turistické značce z Lázů směrem na Čečetkov a Bludný, dávejte pozor. Vynoří se po vaší pravé ruce z lesa jako duch. Vysoký, tajemný dřevěný kříž. Kdo kráčí zamyšlen či pohroužen do hovoru, ani všimnout si jej nemusí. Stojí ve stínu smrků, sice nedávno rekonstruovaný, ale zub času a okolní příroda už na něm pracují. Po levé straně cesty strž dolů směrem k potoku. A pokud uděláte pár kroků směrem ke kříži, přečtete si i malou nápisovou tabulku: „Franta Belgičan“.