Barabové dokázali tenkrát skoro nemožné, například pod Špičákem

Špičácký tunel, nejdelší nejenom tenkrát v Rakousko-Uhersku, ale až do roku 2007 také nejdelší železniční tunel v Česku, se nachází na trati Plzeň – Železná Ruda. Na jeho vybudování v letech 1874 až 1877 se podíleli také Barabové.

 

Špičácký tunel se nachází na zmíněné železniční trati v km 7,862–9,610, mezi dnešní zastávkou Hojsova Stráž – Brčálník a stanicí Špičák. Slavnostně byl otevřen 11. října 1877 a devět dnů poté (20. října) na něm zahájili dopravu. Může se zdát, že na tu dobu se jednalo o složitou záležitost, ale podobné věci se děly i v Alpách. Proražení Špičáckého tunelu bylo nezbytné pro překonání horského pásma Šumavy a přivedení železnice do města Železná Ruda, a především její napojení na trať do Německa.

 

Špičácký tunel má délku 1,747 km a unikátní byl také tím, že jeho část byla ražena v oblouku. Dělníci ho navíc razili na šesti místech najednou. Proto byly vyrubány dvě svislé šachty do skály v budoucí trase tunelu, z nichž dělníci lámali a odstřelovali kámen a ten pak museli šachtami vytahovali nahoru. Je jasné, že nebyla náročná jenom vlastní práce, ale také vyměření budoucího tunelu, aby se party potkaly a nevzniklo tunelů několik.

 

V době svého dokončení se jednalo o nejdelší tunel v Rakousko-Uhersku a následně v Československu, respektive Česku byl nejdelším železničním tunelem až do roku 2007. Tehdy byl nejprve předstižen o 11 metrů delším Březenským tunelem a v roce 2018 ještě Ejpovickým tunelem dlouhým 4,15 km.

 

Při budování Březenského i Ejpovického tunelu se již používali samozřejmě moderní postupy i stroje. Jinak tomu bylo v případě Špičáku, kdy převažovala ruční práce doplněná odstřely dynamitem. Na stavbě tunelu se podíleli dělníci z nejrůznějších zemí tehdejšího Rakouska-Uherska, Itálie, Chorvatska, Bosny či Dalmácie. Práce to byla odborně náročná a především nebezpečná, proto není překvapením, že při stavbě jich několik desítek zahynulo.

 

Otázka zněla tenkrát: „Kam s nimi?“ Často se jednalo o bezvěrce a místní je proto nepřijali. Tudíž nemohli po své smrti spočinout na jejich hřbitově. Byli proto pohřbeni na společném místě nedaleko tunelu. Dnes je tento pietní prostor upraven a doplněn křížem a menší kamennou mohylou. Jména zemřelých bohužel nejsou známa.

 

Barabové byli sice v dané době (19. stolení) lidé z rozličných národů, ale měli společné to, že stavěli náročné stavby, především na železničních tratích tunely vedoucí pod hory. Dokázali patrně to, co ostatní ne, proto si je zvali na různá místa. Oni si své náročné práce vážili a patrně to chápali i jako čest, že tuto práci mohou dělat.