ZLATÉ HORY 2020 - 12.Z České Vsi na Čertovy kameny

Cestopisy

Fotografie (83) • Foto: Franta

Vstoupit do fotogalerie (83 fotografií)

výhledy na Českou Ves a Sokolský hřeben

lázně Jeseník

Vstoupit do fotogalerie (83 fotografií)

Včerejší večer proběhl ve znamení velkých dohadů o cíli našeho posledního výletu. Původně jsem chtěl Janu vytáhnout na Čertovy kameny a poté s ní navštívit expozici o čarodějnických procesech v jesenické tvrzi. Jenže nastal zádrhel. Prohlídky byly, co se týče počtu návštěvníků, omezeny a navíc se musely dopředu zamluvit, takže tohle padlo. Do skal se ženě kvůli bolavé noze nechtělo a nakonec jsme se domluvili, že tam pojedu dopoledne sám, na oběd se do Zlatých Hor vrátím a zbytek posledního dne dovči už strávíme společně.

Já ještě chvilku koketoval s myšlenkou, že namísto Čerťáků zajedu do Města Albrechtice a odsud vyrazím navštívit Jardu revírníka a jeho ženu na Žárech, ale ani tohle nebylo reálné: jakýsi spoj směrem tam i prvý víkendový den jel, ale vrátil bych se (a kdo ví jestli) až pozdě večer, takže do Žárů musím až někdy příště...

Hvězdy tedy rozhodly jinak... a vlastně nejen hvězdy. Návštěvu Čertových kamenů jsem totiž měl do dovolenkových plánů zařazenu již od počátku. Jenže jak se střídaly dny se slunečným jasem s těmi, které celé propršely, musely být všechny výlety překopávany dle aktuálního počasí a já byl nakonec rád, že jsem se na ně dostal až tu poslední sobotu dopoledne.

Při návratu z několika cest jsme využili autobusovou linku z Jeseníka do Zlatých Hor přes Mikulovice a při průjezdu Českou vsí nás na dálku zdravila jediná viditelná skála Čertových kamenů – skalní věž Bělák, jejíž sluncem ozářená stěna v pozdním odpoledni zářila jak skalní maják. Já na ni vždy hleděl celý očarován a zdálo se mi, že mi přitom do hlavy proudí tichý telepatický signál - „No tak, Franto, kdy se na mne přijdeš konečně podívat?“

Pak se mi o ni jednu noc dokonce i zdálo a bylo rozhodnuto.

Startovním bodem se mi stala Česká Ves, konkrétně zastávka busu – most, odkud jsem do skal vyrazil po zelené značce. Značení stoupalo loukou po okraji lesa a nabídlo hezké výhledy nejen dolů na obec ležící v údolí Bělé, ale s přibývajícími výškovými metry i na část lázní Jeseník a Sokolský hřeben Rychlebských hor.

Trošku udýchán jsem konečně dorazil k hornímu okraji lesa, o kousek výš vydechl na lesní asfaltce, a poté už zamířil po „hlavní“ silnici vedoucí na Čerťáky zdola z Jeseníku k první serpentině. Ta byla proťata žlutou tur.trasou a po chvilce chůze docela “výživným“ lesním krpálem jsem narazil na značení okružní Naučné stezky Zlatý Chlum.

Nabídlo asi 350 m dlouhou procházku po lokalitě, v níž ve čtyřech různých historických obdobích probíhala intenzivní těžba zlata.

Dolování se odehrávalo na ploše 700 x 150 metrů a já si tady mohl prohlédnout terénní stopy po rozličných způsobech dobývání a zároveň se o zajímavé historii poučit z informačních panelů. Zlato se těžilo ve třech známých etapách od 16.století, ale v menším měřítku se kutalo již dvě stovky let předtím a předpokládá se, že se ho tady ze zemských hlubin v tom hornickém „pravěku“ získalo asi 800 kilogramů.

Základní horninu ložiska tvoří svory s vložkami biotitu, muskavitu, sillimanitu a granátů. Kromě toho četné vložky či čočky kvarcitů, erlanů a amfibolitů. Druhou nejdůležitější horninou jsou ruly. Seskupení místních svorů, rul a kvarcitů je řazeno k vrbenské skupině devonských hornin desenské jednotky. Hlavní ložiska zlata obsahovaly křemenné žíly o velké mocnosti, nejvíce žíly v kvarcitech, v rulách ho bylo nejméně.

Naučná stezka mne nejprve zavedla k nejstarším stopám po těžbě, kde byly v terénu rozhozeny různé jámy, pinky a drobné odvaly. Druhou etapu těžby tvořily úklonné jámy, které dosahovaly až do hloubky 65 metrů. Takovýto způsob těžby se provozoval od třináctého do šestnáctého století. Třetí etapu zastupovaly velké svislé jámy a typické štoly. Tím hlavním, co zde bylo k vidění, jsou jejich propadlá ústí a zavalené jámy s odvaly.

V 19.století ložisko vlastnili soukromí majitelé, kteří o něj ztráceli zájem a předávali si jej jako štafetový kolík, ale roku 1886 tady bylo znovu nalezeno zlato. Těžba byla obnovena a dokonce byla u potoka postavena úpravna rud. Z 52 tun vytěžené horniny se ale získaly jen necelé dva kilogramy zlata.

V roce 1957 bylo na Zlatém Chlumu vyzmáháno 45 metrů starých chodeb a odebrány vzorky horniny. Roku 1965 se při jejich opětovném odebírání přišlo na to, že mají vyšší obsah zlata a v následujících letech proběhly další průzkumné akce. Na ložisku pod Čertovými kameny konkrétně od roku 1976 a průzkum byl ukončen o 14 let později. Při tom se zjistilo, že se tady stále nachází více jak 3.5 tuny čistého zlata, ale kvůli nízké kovosti ložiska by v současnosti nebyla jeho těžba rentabilní.

Po velmi zajímavé (a hlavně názorné) exkurzi o získávání „žlutého“ kovu, jsem se ocitl znovu na silničce. Z ní to bylo k chatě na Čertových kamenech už jen necelý kilometr, ale tudy já dál nepokračoval, neboť moje naplánovaná trasa měla zmapovat všechny významnější skály v oblasti, kterou jsem si sám pro sebe pojmenoval jesenickým „Adršpachem.“

Samozřejmě že ne kvůli rozloze a velikosti místních skalních útvarů (ty se s našim největším skalním městem vůbec nedají srovnat), ale kvůli mnohamnožinovým hordám návštěvníků, se kterými jsem se potkal a z nichž tu nejpočetnější tvořila jakási polská výprava. Na rozdíl od „Ádru“ je ale vstup do téhle oblasti prozatím bez poplatku.

Od středověkých dolů jsem po silnici lesem sestoupil o dvě serpentiny níž a po už známé lesní asfaltce vedoucí horizontálním směreme dorazil k rozcestí U ztraceného pramene. Jelikož jsem poté zdola z lesa - kudy z České Vsi vedla nahoru ke skalám modrá značka – slyšel halekání z hrdel několika desítek česky hovořících turistů, přidal jsem do kroku.

Od rozcestí U kamene následovalo velmi strmé stoupání v délce asi čtvrt kilometru pod první skalní útvary Čerťáků a k pomníku Albina Reichela z České Vsi, kterýžto pán v těchto místech zahynul roku 1927 na lovu.

Od památníku už byl nade mnou vidět masív asi 15 m vysokých a hladkých stěn Ploten. Značený chodník je obešel zleva, nabídl pohled na zajímavý žebrovitý výchoz skal vlevo od stezky a něčím podobným, ale mnohem impozantnějším, obdařil mé zraky i po výstupu na už mnohem mírnější podvrcholovou část hřebene.

Z geografického hlediska se lokalita hlavních Čertových kamenů nachází na výrazném skalnatém ostrohu trčícího přibližně v polovině svahu Zlatého Chlumu (891 m) se známou rozhlednou, ke které vede od chaty modré turistické značení.

Skalní oblast tvoří několik skalních hradeb, věží a okrajových skal, tvořených vystupující žilou muskovitického pegmatitu. Podle odborníků je pegmatit hrubozrnnou magmatickou horninou vzniklou z nevytuhlého magmatu při vzniku granitového plutonia. Vyskytuje se především ve tvaru žilných deskovitých těles anebo čoček a nejčastějším typem jsou žulové pegmatity. Jsou tvořeny křemenem, živcem a slídami a zbarvení horniny se pohybuje od nažloutlé a narůžovělé přes našedlou až po bílou.

Což samozřejmě mně jako laikovi o podobě skal mnoho nenapovědělo a svůj názor jsem si mohl v hlavě utříbit až při pohledu na vlastní oči.

Dalším „bonbónkem“ byl pohled na spodní, 25 m vysokou skalní stěnu Pekelníka. Musím doznat, že mne tahle mohutná skalní věž naprosto ohromila. Ne kvůli výšce, ale kvůli své podobě. Jak jsem o chvilku později mohl i z její druhé strany shora od altánku pozorovat, skála na první pohled vypadá jako kříženec mezi pískovcem a žulou. Jenže ty vrstvy lavicovitých výstupků se žebrováním stěnu zdobící nabízely srovnání s načinčanými štukovými rokokovými vrstvami v interiérech zámků a skále dodávaly naprosto jinou dimenzi.

Ano, z geomorfologického hlediska jsou pegmatity opravdu velmi zvláštní a hned tak nevídanou horninou, ale i ona podléhá erozi a díky ní i tady můžeme objevit skalní hřiby, mísy a sedadla, známá odjinud.

Skála se nelíbila pouze mně, ale i početné výpravě polských turistů, v níž byly zastoupeny všechny věkové kategorie... a ti všichni dávali svůj obdiv hezky hlasitě najevo.

Radši honem pryč!

Od Pekelníka už to nebylo daleko k chatě a restauraci Čertovy kameny, od níž vedla na nejmohutnější skalní masív (délka 100 a výše prý až 40 m) asi sto metrů dlouhá odbočka. Výstup až nahoru na temeno Vyhlídkové věže umožňuje chodník jištěný řetězy a doplněný několika železnými žebříky. Ačkoliv je hlavní skála při svém úpatí široká okolo třiceti metrů, podlouhlá vrcholová plošina dosahuje šíře pouhého metru a její jištění prověšenými řetězy umístěnými na ocelových sloupcích u některých jedinců přivodí rozkošnou závrať. Pokud ji nepodlehneme, je možno se dle libosti kochat nádherným výhledem na město Jeseník, na protější Sokolský hřeben Rychlebských hor s lázněmi Jeseník a na hlubokou dolinu řeky Bělé s osídlením táhnoucím se až k polským hranicím. A také na část území sousedního státu, na němž se leskne vzdálená hladina Otmuchovského jezera.

Pro horolezce jsou Čertovy kameny (původně Harichovy podle bývalého vlastníka pozemku Vinzenze Haricha z České Vsi) takovým malým rájem a krásného lezení si ve zdejších pevných plotnách, stěnách, puklinách a převisech velmi cení.

Však si také na Vyhlídkovou věž vyznačili již 23 cest, na Pekelníka dokonce 60, na Plotny vede 9 cest a na skalní věž Hřib 4 cesty.

Při sestupu z temene hlavní skály jsem musel ocenit zdvořilost „jinokrajných“ návštěvníků, kteří mi na pěšině uhýbali a formou hlasitě vyjádřené „tiché pošty“ si dolů skálou navzájem předávali vzkaz: „Puszte pána!“

„Pán“ jim samozřejmě všem pěkně poděkoval a poté už vyrazil k chatě, aby si dopřál chvilku oddychu a žíznivé tělíčko potěšil menší sklenicí plzně. Pochopitelně venku na zahrádce, aby mohl být organismus osvěžen i nikotinem. Bylo tu dosti plno, kromě polských turistů a záchranářů se zde vyskytovali i nějací naši motorkáři a než jsem dopil pivko, přijelo několik dalších aut s českými návštěvníky.

Nastal tudíž čas popojít zase dál...

Ke dvěma vzdálenějším „pokrevním bratřím“ Čertových kamenů, tvořených rovněž pegmatitem (jedná se o skály Kostelník a Bělák), mne od chaty Čertovy kameny zavedla trasa NS Česká Ves. Prvního více jak půl kilometru jsem kráčel souběžně se žlutým tur.značením směřujícím k Rejvízu po vrstevnicové lesní zpevněné cestě směrem k východu. Po pár stovkách metrů komunikace procházela nad loukou s obrovitou patrovou rekreační chatou, odkud se otvíral hezký a daleký výhled až do polských rovin.

Od rozcestí „U Kostelníka“ trasa NS odbočila po lesní cestě sestupující mírně po hřebeni k severu a po dalších pěti minutách chůze už jsem stál u prvního význačného satelitního skaliska.

No, musím přiznat, že ten Kostelník nebyl na první pohled nic moc. Zvláště při pohledu od cesty. Chce to z ní ale odbočit a skalní hradbu dlouhou okolo třiceti metrů si celou dokola obejít. Zaujala už její nejstrmější severní stěna, vysoká prý 10 metrů, ale opravdickou pastvou pro má kukadla se stala až ta mnohem míň ukloněná, o to ale členitější jižní stěna. Ta byla poseta skalními „balkónky“, jakoby přilepenými na mateřské skalisko, a ten nejbizarnější připomínal žokovitý rozpad žuly.

Původně se skále říkalo Kirchnerstein – to podle majitele pozemku, na níž stojí a jehož posledním vlastníkem byl Ferdinand Kirchner. Horolezci skálu „objevili“ roku 1955 a prvními lezci, kteří ji pokořili, byl první poválečný ředitel jesenického gymnázia Bohuslav Fiala se synem Bohoušem. Dnes mají horolezci na Kostelníku vyznačeno 12 cest.

Skalní věž Bělák se stala nejen poslední mnou viděným „šutrem“, ale vlastně i tou příslovečnou třešničkou na dortu. Od Kostelníka to k němu bylo jen slabého půl kilometru, ale tentokrát mi k překonání vzdálenosti pár minut rozhodně nestačilo. Asi v polovině vzdálenosti byl totiž hřeben vlevo od cesty zdoben řadou nižších pitoreskních pegmatitových výchozů, no a poslední úsek do sedélka u skalní věže klesal schodovitým chodníkem zarostlou pasekou, kde bohužel kvůli vysoké trávě nebylo na ty „schůdky“ shora z mé hlavy dobře vidět a hrozilo podvrtnutí nohy.

Odměnou byl pohled na horní, asi 13 m vysokou stěnu Běláku, vypínající se nad turistickým přístřeškem, od nějž se mezerou mezi skalními útvary otvíral i pěkný výhled dolů do údolí Bělé a na pásmo Sokolského hřebene.

Z informační cedulky jsem se dozvěděl, že i tahle skála se dříve jmenovala podle vlastníka pozemku, jímž byl nějaký Franz Reinel a říkalo se jí Reinelstein. A také, že prý její západní stěna dosahuje výše až 28 metrů, což mi ale po sestupu k jejímu úpatí připadalo poněkud přehnané. Ostatně – i sami horolezci, kteří její témě poprvé zdolali roku 1957 (byli to nám už známý ředitel jesenického gymnázia Bohuslav Fiala se stejnojmenným synem), a kteří si na ni dodnes vyznačili 19 různě těžkých cest, její výšku odhadují „jen“ asi na dvacet metrů.

Metry sem, metry tam – i bez nich je skalní věž Bělák nádhernou ukázkou neživé jesenické přírody!

Serpentinový sestup lesem ke zpevněné cestě vedl balvanitým terénem, nabídl k rozloučení s krásnou skálou přes malou paseku ještě jeden zpětný pohled, a pak už jsem se ocitl u potoka a umělého náhonu s několika vodními mlýnky.

Náhon byl zbudován jako názorná ukázka síly vody, která byla v minulosti dole v údolí řeky Bělé využívána pro pohon různých mlýnů na obilí, hamrů... a tak podobně.

Tuto atrakci ocení hlavně děti, neboť v sezóně se dá stavidlo povytáhnout a tekoucí H2O na chvíli roztočí lopatky všech mlýnků. V době mé návštěvy (začátek září) bylo bohužel stavidlo už pod zámkem. Náhon leží na trase NS Česká Ves a potok byl dříve nazýván Pompeho říčkou – to podle Josefova Pompeho, který si v 19.století na svém hospodářství na úpatí kopce vystavěl malý obilný vodní mlýn. Později k němu přidal další stoupu sloužící na mletí krup. Pompeho potok vytéká z Mysliveckého pramene nacházejícím se na severním úbočí Zlatého Chlumu a kvůli jeho bublavému toku se mu říkalo Schollfloos - „zučící voda.“

Od umělého vodního náhonu to bylo asi 900 m k rozcestí U kamene a odtud asi 2 km dolů lesem k zastávce busu před Obecním úřadem v České Vsi. Poněvadž jsem měl po celou dobu výletu stále dost času, trošku jsem zlenivěl a přestal sledovat aktuální časomíru.

O to větší šok pak přišel, když jsem zjistil, že mi na překonání těch necelých tří kilometrů zbývá už jen asi 25 minut... a další nepříjemné překvapení přišlo dole v lese: pěšina totiž vedla rovnou dolů po spádnici korytem potoka a balvanitým terénem, takže ani přesun konaný formou indiánského běhu nebyl zrovna nejrychlejší... ale já nakonec ten spoj po poledni přece jen stihl ( na zastávce jsem naň musel čekal ještě celých 96 vteřin!) a za Janou, držící mi už místo v jedné zlatohorské restauraci, šťastně dojel.

No, a to by bylo z naší podzimní dovolené ve Zlatých Horách asi vše...

Poslední aktualizace: 21.2.2021

ZLATÉ HORY 2020 - 12.Z České Vsi na Čertovy kameny na mapě