ZLATÉ HORY 2020 - 10.Procházka městečkem Branná

Fotografie (77) • Foto: Franta

V pátek jsme se vzbudili do překrásného rána a zapnuli televizi, z níž nám bylo meteorology vyhrožováno, že podobně hezky má být minimálně dalších pět dnů.

Vzpomněl jsem si na kolegu z práce, který mi těsně před odjezdem na dovču vyprávěl tenhle vtip:

Velbloudí mládě se ptá své rodičky: „Maminko, proč musíme na zádech nosit takový těžký hrbeček?“

„Ale miláčku, v něm máme uloženy zásoby, abychom na poušti nezhynuli hlady a žízní.“

Velbloudě pokývalo hlavičkou: „A maminko, proč máme na nohou taková široká kopýtka?“

„No přece proto, aby se nám při chůzi lépe rozložila váha a my se přitom nebořili do písku.“

„Aha. A mami – proč máme na čumáčcích v nozdrách klapky?“

„Ty klapky máme proto, aby nám při pouštní bouři nenavál písek do nosu.“

Velblouďátko se na chvilku zamyslelo a pak řeklo: „No jo, maminko, ale myslím, že tady v zoologické zahradě je nám to stejně na hovno!“

Smutně jsem si povzdychl. Nám byla předpověď dlouhodobějšího pěkného počasí rovněž na prd, jelikož nám zbývaly poslední dva dny dovolené. Ale co už? Pokusíme se je aspoň smysluplně využít... takže rychle dosnídat a tradá ke zlatohorskému busovému nádru, z něhož nás autobusek odveze ku vlaku do Jeseníka.

Plánovaná cesta mašinkou se bohužel opět nekonala (výluka pokračovala dál beze změny), takže nezbylo než se uvelebit do náhradního busového spoje. I tak ale vedla cesta divukrásnou krajinou a po dosažení Ramzovského sedla těžké vozidlo kleslo do Ostružné a hned poté do cíle naší cesty – ke spodní zastávce obce Branná.

K tomu, abychom se dostali k pamětihodnostem městečka, jsme si mohli vybrat ze dvou tras. První vede po velmi frekventované hlavní silnici, ta druhá sice nabídne poněkud ráznější převýšení, ale zase je na ní klid. Tato cesta, či spíše pěšina, vedla po trase NS Pasák a NS Ptačí planinou nejprve okolo břehu Branné. Za posledním domem se nacházel odlesněný úsek svahu, který nabídl pohled na obnažené skalní stěny. Jak jsem o chvilku později zjistil, měli pod nimi horolezci umístěnu informační tabuli o zdejší lezecké oblasti, kterou nazývají Podzámčím. Udivilo mne, že projevili zájem právě o tyhle nižší a na první pohled nijak zajímavé útesky, když jen o kousek dál se při trase zelené značky vedoucí k Přednímu Aloisovu vypínají rozsáhlé a až 20 metrů vysoké bloky Aloisovských skal... jenže to, co jsme odspodu spatřili my, turisté, byl jen „vrcholek ledovce.“

Vlastní skalní věž a hlavní masív Podzámčí s patnácti lezeckými cestami je totiž ukryt na úbočí svahu pod hradozámkem Kolštejnem výš v lese a zdola není vidět. Kromě těchto dvou „podhradních“ skal lezci využívají také skalní stěnu nacházející se ve srázu nad řekou za penzinem Kosandou. Skály jsou tvořeny biotickou rulou (místy i fylitem), jsou až 15 m vysoké a horolezci si pochvalují pevnost jejich stěn.

Od skal nás čekal výstup k Mariánskému prameni a od něj už to nahoru do centra obce nebylo daleko.

V půvabném městečku Branná, které je s oblibou označováno za bránu do Jeseníků (a pro mne je zase takovým malým jesenickým „Štramberkem“), se na malém prostoru vyskytuje řada cenných památek. Na skalnatém ostrohu, na jehož temeni a svazích spolu s hradem v průběhu věků vyrostla celá dnešní zástavba, naše zraky nejvíc potěšila dominantní silueta kostela a vedle stojícího fojtství, jejichž věže do čísla tři (aby se to lépe počítalo) v dáli doplňovala věž radnice. Rozsáhlý areál místního „hradozámku“ byl při pohledu ze silnice bohužel poněkud utopen v zeleni, takže jsme si jeho monumentálnost plně vychutnali až při pohledu zblízka.

Goldenstein, Kolštejn (česky Zlatý kámen) vyrostl okolo hradu už před koncem 13.století. Hrad si zde (podobně jako ve vzdáleném Frydberku – Žulové) zbudoval jeden slezský loupeživý ničema (zato ale rytíř) Jan Wustehube. Mnohem později se panství vrátilo do rukou českého panovníka a ten na hrad dosadil rod pánů z Lipé. Městečko v průběhu času rostlo a před druhou světovou válkou zde žilo téměř tisíc obyvatel, v naprosté většině ale sudetských Němců. Po jejich odsunu a dosídlení československými novousedlíky byl Kolštejn roku 1947 přejmenován na Brannou. To podle říčky, která pod městečkem v hlubokém kaňonu protéká. Dnes zde žije 281 stálých obyvatel.

Městská památková zóna byla vyhlášena v roce 1992 a kromě náměstí a sítě uliček jsme v ní mohli obdivovat řadu památek.

Tou nejcennější je „hradozámek“ Kolštejn. Původní hrad byl již za pánů ze Zvole podstatně rozšířen a přebudován na mohutnou a nedobytnou pevnost. V 17.století za Žerotínů a pánů z Vrbna byly budovy středního a dolního hradu přestavěny na pohodlné renesanční zámecké sídlo. Z té doby se směrem k městečku zachovala průjezdní vstupní „Černá věž“, ale jak jsme záhy zjistili, most k ní vedoucí byl nyní kvůli opravě nefunkční.

Kolštejn má v současnosti nového vlastníka (patří mu i budova blízkého fojtství), je dlouhodobě v rekonstrukci, ale přes sezónu jsou ty již ve velké části zámku opravené interiéry přístupny s průvodcem.

Kvůli rekonstruovanému mostu nám chvilku trvalo, než jsme zjistili, že se nyní vstup do objektu nachází na jeho spodním konci, neboť info tabule v městečku chyběly. Z té před zámkem jsem se pak dozvěděl, že se prohlídka koná pouze dvakrát za den. My tu dopolední o pár minut propásli a nezbylo, než se zúčastnit až té následující, konané o 14.hodině.

Nebyl pochopitelně problém celé to čtyřhodinové mezidobí vyplnit prohlídkou nádherně osvícených branenských památek... a ještě zbyla chvilka na důkladnou obhlídku interiéru jedné hospody, cukrárny a restaurace, v níž nám byla podána chutná krmě.

Nejprve jsme samozřejmě začali s okukováním pamětihodností.

Naproti Kolštejnu stojí opravená budova fojtství s neobvyklou šestipatrovou věží, která je nahoře zakončena helmicí. Původně přízemní stavení vzniklo koncem 16.století, o sto let později navýšeno o patro a věž byla k budově přistavěna v následujícím století. Zrekonstruované interiéry fojtství bohužel zatím nejsou veřejnosti přístupné.

Další velmi působivou dominantou Branné je vedle se vypínající bělostně zářící kostel. Původně evangelický svatostánek nesl název Zmrtvýchvstání Krista, ale roku 1743 došlo k jeho stavební úpravě na chrám katolický, přesvěcení a od té doby nese jméno Archanděla Michaela. V 19.století byl kostel ještě jednou (zato ale důkladně) přestavěn. Ve venkovních výklencích chrámu jsme mohli poobdivovat barokní sochu sv.Jana Nepomuckého a polychromovanou sochu Krista na Hoře Olivetské.

Směrem k městečku prostranství u kostela zdobí kamenný sloup s Pietou, lidová to kamenická práce z roku 1663. Klasicistní architekturu v Branné reprezentuje budova fary z roku 1784.

Odtud jsme se vydali směrem k rynku, jehož nejlíbivějším prvkem byla štíhlá budova novorenesanční radnice s vysokou věží, ale zaujala i ta v malém parčíku ukrytá kašna z roku 1866. Litinová skulptura Hygie ji zdobí až od začátku 19.století.

No a poněvadž jsme zjistili, že máme díky stále se zvyšující teplotě v ústech poněkud vyprahlo, rozhodli jsme se tento problém vyřešit návštěvou dalšího pozoruhodného stavení vypínajícího se z náměstí. Jednalo se o místní restauraci Kolštejn s minipivovarem, jehož lahodný tekutý výrobek naše hrdla po právu ocenila příčkou nejvyšší.

Po pivku jsem nechal Janu, svírající svůj fotoaparát jak westernová pistolnice, dál bloumat rynkem a já si zatím odskočil k místnímu cintorínu.

Jeho poměrně velký areál se rozkládal ve svahu nad silnicí v severní části obce. Na počet v současnosti zde žijících obyvatel se mi zdál poněkud předimenzovaný, ale pak jsem si uvědomil, že zde v minulosti žil daleko větší počet usedlíků. Po vzniku hradu Goldsteina (Zlatého kamene) se stejnojmenná podhradní ves už ve středověku rozrostla do velikosti městečka a to bylo od roku 1890 až do poloviny 20.století městem.V roce 1930 počet převážně německých obyvatel Goldsteina přesáhl tisícovku a spolu s okolními osadami tady žilo víc jak 1300 obyvatel. Po druhé světové válce a odsunu Němců jich tu zbylo i s novousedlíky jen něco málo přes čtyři sta, Goldstein ztratil titul města a roku 1947 byla obec přejmenována na Brannou.

Místní hřbitov patří římskokatolické církvi, je udržován v původní podobě a může se pochlubit i jednou kulturní památkou, jíž je hřbitovní kaple se zvonicí stojící v jeho nejvyšším severovýchodním cípu. Jedná se o jednoduchý klasicistní podélný objekt, jehož interiér je prázdný, neboť plán využít kapli jako smuteční síň dosud nebyl realizován.

Daleko víc jak kaple mne zaujaly další zajímavosti hřbitova. Od cesty je totiž oddělen hřbitovní zdí a první odkrytý průhled směrem od obce nabídl pohled na vysoký pompézní kamenný sloup. Jedná se o Pomník padlým první světové války, který dříve stával u mostu před hradozámkem Kolštejnem a sem byl později přenesen.

Dalším zajímavým objektem byla boží muka stojící před hřbitovní zdí a také hřbitovní brána, které byly roku 2019 vzorně opraveny.

Po návratu do centra Branné jsem si ženu vyzvedl v cukrárně a spolu s ní zamířil dolů městečkem k hlavní silnici, za níž se z protilehlého svahu vypínala restaurace Na Kovárně.

Výběr z meníček proběhl velmi jednoduše – Jana se spokojila se svým oblíbeným řízkem, já moravským vrabcem se zelím, spláchnutým (konečně!) plzní, no a po obědě jsem manželku opět na chvilku opustil a odkráčel po silničce několik set metrů směrem na Vikantice.

Už od první zákruty jsem se jako před lety mohl kochat tím nejkrásnějším pohledem na celou Brannou. Jenže tehdy jsem měl v rukou jen malý digitálek, zato dnes mohl celé to nádherné panoráma obdivovat fotoaparát s mnohem citlivější digitální čočkou. Jen mne trochu mrzelo, že si slunce po poledni na chvilku hodilo šlofíka a počkat, až se znovu vyhrabe z hajan, nešlo, neboť nás zanedlouho čekala návštěva branenského hradozámku.

Takže zase až někdy příště... ale nyní už rychle za Janou a vzhůru na prohlídku Kolštejna!

Poslední aktualizace: 14.2.2021

ZLATÉ HORY 2020 - 10.Procházka městečkem Branná na mapě