ZLATÉ HORY 2020 - 1.Procházka okolím města

kostel Nanebevzetí Panny Marie • Fotografie (38) • Foto: Franta

Už jen cesta na naši pozdně letní dovolenou (první po dlouhých třech letech!) byla ve znamení mnoha překvapení a zvratů, takže nebylo divu, že v podobném duchu pokračoval další její průběh. Viděli jsme sice spoustu zajímavého, ale o co krásnější mohla být, nebýt několika deštivých dnů a hlavně znovunastolení přísnějších opatření proti covidu.

Ale vratím se ve vzpomínkách raději na samotný její začátek, do brzkého sobotního rána s datem 5.září, kdy nám teprve začínala... a my celí natěšení dali „Čau“ naší kočce a vyrazili se zavazadly na zlínské vlakové nádraží.

Cesta expresem do Olomouce proběhla v pohodě a dokonce se mi podařilo (kýla nekýla) nahoru do police uložit i Janin nový růžový, ale nesmírně těžký pojizdný kufr.

V hanáckém hlavním městě jsme přestupovali na rychlík Bouzov, který se k našemu překvapení skládal ze dvou částí, z nichž jedna měla ze Zábřehu jet do Šumperka a druhá pokračovat do Jeseníku. Podle zákona logiky jsme se usadili v prvním vagónu, ale právě tohle bylo špatně a na upozornění průvodčí jsem se pak už za jízdy stěhovali o čtyři vozy dál. O něco později nám bylo sděleno, že vlak ve stanici Hanušovice svoji jízdu končí a cestující si musí přestoupit na náhradní busovou přepravu.

Což o to, autobusky byly komfortní, veliké a pěkné, ale šplhat nahoru po schodech se zavazadly a protáhnout se úzkou uličkou do středu dalo člověku dost zabrat. A také bylo třeba po celou jízdu hlídat ten těžký manželčin pojizdný bazmek, aby se mi cestou nahoru na Ramzovou nerozjel na konec busu a v následujícím klesání do Lipové nezafrčel až k panu řidiči. No, lidičky, byla to docela fuška jedním okem stále sledovat to prokleté zavazadlo, takže mi na obdivování nádherné krajiny Hrubého Jeseníku s Brannou, Ostružnou, Ramzovou a Obřími skálami zbylo jen očičko druhé... naštěstí to pravé, které mi okolní svět ukazuje v poněkud ostřejších a mnohem líbivějších konturách.

Půlhodinka od mezipřistání v Jeseníku do odjezdu vlaku do Mikulovic byla využita k doplnění blahodárného kofeinu z káv nádražního automatu, no a ten závislák, kterým jsem z naší dvojice jen já, musel venku samozřejmě ihned doplnit také kritický nedostatek nikotinu. Přiznám se, že jsem chvilku vážně uvažoval o tom, jestli má camelku vůbec cenu zapalovat, anebo ji rovnou sežrat...

V Mikulovicích nás měl čekat přestup na lokálku do Zlatých Hor, ale namísto ní nás tu opět čekala náhradní busová doprava (čemuž jsme se dnes už vůbec nedivili). Tenhle řidič byl ale hodný a nechal nás zavazadla uložit do kufru, takže následný pěší přesun od nádraží do centra Zlatých Hor se stal naprostou brnkačkou, neboť to byl jen slabý kilometr a navíc to bylo z kopce.

Ubytování v Penzionu Na náměstí proběhlo vcelku rychle. Náš pokoj se sice nacházel až ve druhém patře pod střechou, ale rozlehlost a útulnost interiéru vybaveného kromě tří lůžek kuchyňkou, lednicí, velkou televizí a koupelnou s WC nás mile překvapila a už od prvního okamžiku jsme se tu cítili jako doma.

Poněvadž se rychle blížilo poledne, nechal jsem ženu vybalovat věci a vzal igelitové tašky, abych do nějakého obchůdku zaběhl nakoupit základní poživatiny a pitivo.

Na rynku připomínajícím širokou dlouhou ulici jsem na jeden ještě otevřený narazil. Při placení mi na zem vypadly doklady a paní pokladní mne utěšila, že u nich se nemůže nic ztratit – peníze by si sice nechali, ale doklady by postiženým jedincům vždy vrátili.

Pak jsem ještě zaběhl obhlédnout menu v blízké restauraci U Modrého zvonku. Zaujaly mne výpečky se špenátem, takže jsem to po návratu do našeho přechodného domova nahlásil i manželce. Dvojhlasně pak bylo rozhodnuto, že si tedy zajdem na oběd a po něm vyrazíme na kratší okružní procházku, ale předtím vším napřed vypijeme kávu.

A tak se i stalo. Plán našeho prvního výletu jsem už asi týden nosil v hlavě, a tak pro mne nebyl problém po vyjítí z restaurace nabrat správný směr. Nejprve jsme si zašli vyfotit sluncem hezky nasvícený barokní kostel Nanebevzetí Panny Marie, no a pak, protože předpověď počasí hrozila v pozdním odpoledni deštěm a bouřkami, jsem Janu po zelené tur.značce hnal nahoru do kopce ke kapli sv.Rochuse. V tom prvním ostřejším stoupání žena dosti frflala a do debilů jsem si nadával i já, neboť mne v bříšku kromě oběda tížil i ten vypitý půlitr piva. Dál už naštěstí chodník pokračoval po vrstevnici a hned bylo líp. Samotný vrchol 527 m vysokého kopce jsem pak zdolali třemi serpentinami a stanuli na palouku, jemuž vévodil romanticky vyhlížející sakrální objekt.

Kostelík s barokními prvky, notně oprýskanými zdmi a narušenou statikou na první pohled vypadal, jako by stal stranou veškerého zájmu místních i ochranářů. (To ale – jak jsem se doma na netu dozvěděl ze stránek města a farnosti - naštěstí není pravda.)

Vrch, na němž kaple stojí, se dříve nazýval Kamennou horou a později Rochusem. To podle jména světce, ochránce při morových ranách, za to, že ráčil zastavit strašlivou epidemii moru, která předtím ve Zlatých Horách zle řádila. Iniciátorem sbírky na stavbu kaple se stal místní farář Martin Alois Berger. Její vznik ale neproběhl bez komplikací.

Roku 1639 činila hotovost sbírky 146 dolarů, za což se nakoupil veškerý stavební materiál, ale stavět se nezačalo. Mezi léty 1646 -1647 totiž došlo ke vpádu švédských vojsk a o málo později ve městě znovu propukl mor.

Jen co se z něj místní vzpamatovali, iniciovali další sbírky, ale výstavbu kaple povolila biskupská konzistoř ve Vratislavi až roku 1661. Základy vykopali místní horníci a obvodové zdi vznikly díky šikovným rukou biskupského zednického mistra Melchioze Wernera, pocházejícího z daleké Nisy. Za dva týdny byl s prací hotov, a pak už se zde – mezi dosud nezastřešeným zdivem kaple – na svátek sv.Rocha konala první bohoslužba. Střechu s věžičkou zrobil biskupský dvorní truhlář až v roce 1664 a poté byla na vížku osazena i makovice. Po dokončení a vysvěcení měla kaple zeleně natřenou věž a šindelový krov.

Za prusko-rakouských válek v roce 1759 vyhořela až do základů. Následovaly nové sbírky na její znovuvybudování... a když se tak roku 1768 konečně stalo, byla prodloužena o víc jak pět metrů a namísto kaple se mohla pyšnit podobou kostelíka.

Od té doby byl mnohokrát opraven, nejdůkladněji naposled v roce 1992 a přitom byly na stěnách interiéru pod starší omítkou nalezeny barokní malby. Dřevěnou konstrukci střechy pak napadla dřevomorka, tím pádem došlo k rozevírání krovu a narušení statiky obvodových zdí. Následná oprava bohužel nepřinesla očekávaný výsledek, takže pokud chcete vědět jak to bude s kaplí sv.Rocha dál, hledejte odpověď (tak jako já) ve hvězdách...

Roku 1999 byla na stěnu kostelíka nainstalována pamětní deska připomínající prusko-rakouské války, jejichž dvou válečných vřav byla kaple sv.Rocha přímým svědkem... a v té první dokonce i obětí:

Strategické polohy Kamenného vrchu nad městem totiž využilo rakouské vojsko pod vedením generála de Ville a koncem dubna 1759 tady odrazilo první nápor prušáků.

V listopadu se situace opakovala, ale tentokrát obránci podlehli a začali se kvapně stahovat směrem k Vrbnu. Při úprku začal hořet jeden stan, plameny poté zachvátily i kostelík sv.Rocha a ten shořel až do základů.

Svědkem další prusko-rakouské řeže se (nyní už kostelík) stal roku 1771. Na temeno vrchu se opět „nastěhovalo“ rakouské vojsko, ale tentokrát se ocitlo čelem velké pruské přesile. Nepřítel měl sebou také velké množství děl, kupodivu byla ale jejich střelba dosti neúčinná. Následný útok na rakouské pozice navíc probíhal v silně zledovatělém terénu, takže při něm padlo asi 300 – 1000 nepřátelských vojáků, zatímco Rakušané přišli jen o 6 mužů!

(V dnes nepřístupném interiéru se prý dodnes na stěně nachází malba zobrazující výjev z této bitvy...)

Od kaple nás zelené značení hvozdem svedlo z temene kopce na velikou louku s výhledem na polské příhraničí a v sedle jsme narazili na jedno ze zastavení místní křížové cesty. Protože vedle něj byla i lavička, nechal jsem na ní manželku zaslouženě odpočívat a sám po louce vyrazil k blízkému zalesněnému hrbatému návrší, nad nímž obzoru dominoval mnohem mohutnější hrb Biskupské kupy (890 m) se známou rozhlednou.

Mně ale stačilo od sedla k dosažení mého prvního letošního skalního jesenického cíle - ku Mnichovu kameni, ujít jen asi 600 kroků.

Už velmi dávno jsem při čtení článku o „kameni“ na Turistice, jehož autorem je známý šumperský putovník s nickem Bobcart - a hlavně nad obrázky skal, zaslinil jak Pavlovův čokl a samozřejmě jsem si jeho návštěvu na dovolence nechtěl nechat v žádném případě ujít. Žádné Maňána, ale přesně podle hesla Co můžeš udělat dnes, neodkládej na dny příští!

Článek ani obrázky nelhaly, jen mne trošku zklamala délka vlastní skalní hradby. Ta totiž dosahovala jen několika desítek metrů a výše asi jedné té desítky. Ale co je malé, bývá většinou (krom blech a jiných breberek) milé: skalní hřbítek má totiž tajemnou černošedou barvu, je divoce rozeklaný a díky jeho bizarním tvarům z dálky skutečně vypadá jak zástup k turistickému chodníčku se sklánějících bytostí v kápích – mnichů!

Při detailním pohledu na skalní stěnu navíc zaujme spousta nádherných vrás (některé i překocené), které provrásňovaly fylitické břidlice Mnichova kamene v období prevariského paleozoika a krystalinika po několik generací.

Nevím, jaký názor měl při pohledu na skály objektiv mého fotoaparátu, ale já byl návštěvou místa nadšen a za Janou se vrátil maximálně spokojen...

Od sedla jsme původně chtěli sestupovat do města po trase křížové cesty, ale protože by ten strmý sestup žena kvůli operovaným nohám nezvládla, zabočili jsme nakonec na vedlejší polní cestu klesající k zákrutě silničky od Biskupské kupy do Zlatých Hor. Z louky se nám dolů na město a na hornaté okolí otevřelo pěkné, bohužel ale i velmi „drsné“ panoráma:

Naposledy jsem se v této oblasti pohyboval před pěti lety a tehdy mi nabídlo odlesněné témě Příčného vrchu na městečko Zlaté Hory pohled téměř letecký. Však také není divu – kdyby hora s hanlivým přídomkem vrchu v dávné geologické minulosti vyvrásnila o mrzkých 25 metrů výš, byla by dnes tisícovkou! I tak je ale největší dominantou města, které díky vzácným kovům v ní ukrytých vlastně celé vzniklo.

Když už jsem zmínil odlesnění na severozápadním hřebeni Příčného vrchu, tehdy se jednalo jen o zanedbatelný kousek terénu mezi kamennou rozhledničkou a Táborskými skálami, kdežto dnes při pohledu na něj od Zlatých Hor jímá člověka děs a hrůza!

Ohromné pásy holin po řádění kůrovce vystupují jako světlehnědé žluté fleky také na Zámeckém vrchu, Lysém vrchu a Větrné, jen svahy Biskupské kupy se směrem k městečku dosud zelenají, ale raději ani nechtějme vidět její odvrácenou tvář – letecké mapy.cz nelžou...

Silnička nás svedla na hlavní komunikaci poblíž centra města a tady se naše cesty rozdělily. Manželka mne měla počkat na náměstí v cukrárně a já si odskočil na kratší okruh po periférii města.

Nejprve moje nožky po silnici vystoupaly ke krásně opravené a velice malebné růžovobílé kapličce s barokními prvky, Ta stojí jako jakýsi sakrální solitér na jižním okraji Zlatých Hor, při hlavní silnici do Heřmanovic. Jedná se o drobnou obdélníkovou zděnou stavbu, jejíž fasáda je členěna lizénami a korunní římsou. Vstupní průčelí je zakončeno volutovým štítem, pod nímž byl prolomen vstup a do něj umístěny dvoukřídlé dveře. Kaple je směrem k jihu zakončena půlkruhovitě a je zastřešena sedlovou střechou, kterou zdobí miniaturní polygonální věž s lucernou.

Historie stavby sahá až do 17.století – konkrétně do roku 1633, kdy dole ve městě krutě řádil mor. Jeho oběti nesměly být pohřbívány na městském hřbitově, ale až daleko za branami města na Podlesí, kde v té době stával morový sloup. Po skončení morové epidemie byl sloup stržen a na jeho místě vyrostla malá kaple. O její údržbu se starali majitelé blízké kovárny a pily. Nicméně i tak se stalo, že byla roku 1930 podmáčená kaple v tak dezolátním stavu, že se uvažovalo o jejím zbourání. Díky děkanu V.Brannerovi nakonec došlo téhož roku „jen“ k její přestavbě a po ní byla znovu slavnostně vysvěcena. Roku 1992 byla sakrální stavbička prohlášena kulturní památkou a její poslední rekonstrukce proběhla v letech 2004 – 2008.

Mé další kroky vedly po louce proti proudu Černého potoka, jehož divoký tok byl spoután kromě mnoha jezů také kamenným korytem. Svůj poslední cíl - sanatorium Edel, jsem viděl už z dálky.

Léčebna vznikla ve druhé polovině 19.století, roku 1882, kdy tady Dr.Karl Anjel nechal vystavět vodoléčebné lázně. O pět let později v nich pobýval dokonce i hudební skladatel Leoš Janáček. Rok 1889 přinesl změnu: lázně převzal Dr.Ludwig Schweinburg a byly přejmenovány na Schweinburgovo lesní sanatorium. Na tehdejší dobu se mohlo pochlubit velmi moderním vybavením, bylo obklopeno krásným přírodním lesnatým okolím, takže není divu, že se záhy stalo oblíbeným cílem pacientů s neurologickými potížemi a nemocemi dýchacích cest. Dalším velmi známým „klientem“ sanatoria se stal Franz Kafka, který se tady léčil v letech 1905 a 1906.

V současnosti je sanatorium Edel soukromou dětskou léčebnou respiračních nemocí a specializuje se hlavně na léčbu opakovaných a chronických onemocnění dýchacího ústrojí. Součástí léčebného pobytu dětí je speleoterapie, při níž malí pacienti několik hodin denně stráví v absolutně čistém a vlhkém mikroklimatu podzemních prostor. Tato léčebná metoda se provádí v bývalých novodobějších štolách na dobývání zlata, jejichž část byla upravena pro léčbu dětí. Podzemní prostory se nacházejí poblíž veřejnosti přístupné Poštovní štoly asi 7 km od sanatoria.

Informace o prohlídce prostor speleoterapie pro veřejnost je možno získat v recepci sanatoria.

Edel se nachází v nadmořské výšce 410 m na svažitém úbočí Příčné hory asi 1 km od centra města a sanatorium obklopuje volně přístupný lázeňský park. Kromě upravených dřevin (a zajímavého koryta Černého potoka, jehož divoký tok byl spoután mnoha jezy) v něm návštěvník narazí na pomník Dr.Anjela, labyrint bludiště, odpočinkový altán, ohniště, na „Stezku bosých nohou“ a na velké a atraktivní dětské hříště.

Po obhlídce exteriérů léčebny už jsem se vydal nazpátek za manželkou. Cestou jsem narazil na jednu hezkou secesní vilku, prošel sídlištěm s restaurací, kde čepovali Plzeň jen za 35 Kč (!) a s Janou se šťastně shledal na náměstí v cukrárně. Poté jsme ještě učinili krátkou obchůzku na spodní konec rynku a zpět a zjistili, že na něm mají každý den až do večera otevřenu prodejnu s potravinami Vietnamci. Při cestě okolo restaurace u radnice jsme neodolali nabídce výpečků a segedínského guláše a já jako správný grand Janu pozval na večeři. Zapili jsme ji pivem značky Nachmelená opice - mimochodem velmi to lahodným mokem.

Po vyjítí z restaurace už nám cestou k penzionu na vlasy začaly dopadat první dešťové kapky a jen co jsme se vyškobrtali nahoru po schodek do našeho pokojíčku, zaburácely venku hromy první bouřky a ty se – vlna za vlnou - krajem hnaly až do pozdních večerních hodin...

Poslední aktualizace: 10.12.2020

ZLATÉ HORY 2020 - 1.Procházka okolím města na mapě