Zimní týden na Šumavě – únor 2020 pt. 2

4.2.2020

Zima.

Zhruba tak by se dal charakterizovat třetí den naší týdenní dovolené na Šumavě. V únoru věc takřka nevídaná (myšleno v tom letošním). Ta věc měla ale svůj vývoj. Ještě celou noc spíš pršelo než sněžilo, a chumelit začalo spíš nad ránem (bo vstávám celkem brzo, tak jsem to viděl, že déšť u nás začal přecházet ve sníh až po sedmé hodině). Nicméně jak chodíme po osmé na snídani,už nějaké 2 cm kolem leží a díky poměrně hustému přívalu vrstva utěšeně přibývá. Odpoledne tedy určitě běžky použijeme, ale přeci jen ještě dopoledne strávíme částečně automobilním výjezdem. Už tedy známými končinami na Kvildu, k Modravě a sledujíce tok Vydry do Srní. Auto (vlastně mikrobus) necháváme na parkovišti u chaty Forward. Je mi poněkud záhadou, proč má penzion název spíše anglický, spíš bych hádal nějaký počeštěný původně německý název. Současní majitelé (nebo nájemci) nám toho moc neprozradili, snad jen že to byla rekreačka nějaké plzeňské fabriky.

Než s nimi ale pohovoříme, modrou TZ míříme k lesnímu porostu. Nebude to daleko, mírně do kopečka k vodnímu toku, což není vodní tok, ale Vchynicko-tetovský kanál. V letech 1799–1800 jej nechali vybudovat Schwarzenberkové. Pod vedením ing. Rosenaura vzniklo 13,6 km dlouhé vodní dílo, které obchází obtížně splavný úsek Vydry. Hlavním využitím bylo plavení dříví, v současnosti je částečně využíván k energetickým účelům a díky souběžné komunikaci i k turistickému využití. Vlastně by nebyl problém nasadit běžky (no ještě ne, jsou tu místy holá místa) a někam vyrazit.

Od kanálu pokračujeme do prudšího kopečka po zelené TZ.

Cílem jsou ruiny tzv. Hauswaldské kaple (tedy lesního domu). Bývaly tu vlastně kaple dvě, starší a novější. Důvodem vzniku poutního místa měla být příhoda, kdy medvěd nesežral dvě ženy, co v lese sbíraly klestí, další důvodem je přítomnost zázračného pramene. Kaple (obě) byl poničeny v roce 1957 při vojenském záboru pohraničí. V současnosti je voda vedena korýtky do studánky se skleněným sluncem. Po návratu k vozidlu nám paní se třemi jezevčíky konečně otevře (o půl hodiny dřív) a ve vřelém rozhovoru se krátce zdržíme.

Ovšem máme toho dnes na práci dřív. Vracíme se tedy k Modravě, ale ještě před ní se musíme podívat na místo, kde plavební kanál vzniká. Tím místem jsou Rechle, neboli hradlový most. Na 9,6 km říčního toku Vydry (ona ta Vydra je vlastně dosti krátká, myšleno v samotném názvu řeky) je zbudován jez a odtok do kanálu. Hradlový most měl speciální konstrukci, díky níž se vlastně z každého mostního pole dalo spustit stavidlo a tím umožnit vyšší přítok vody do kanálu. Most má úctyhodných 72 m délky. Provozován jako hradlový byl do roku 1953, pak chátral. Obnoven byl po roce 2000. Ještě pár slov k té Vydře. Vlastně je to budoucí Otava. Za hlavní zdroj je považován Modravský potok, který ale také není stejnojmenný od začátku. Po soutoku Luzenského a Březnického vzniká teprve Modravský potok, dalším zdrojem je Roklanský potok, který teče od hranice od úpatí Gross Rachelu, česky Velkého Roklanu (druhá nejvyšší hora Šumavy). Prameniště bychom mohli najít ve Vrchové slati pod Blatným vrchem. Soutokem výše jmenovaných potoků (na Modravě, a ještě se tu připojuje Filipovský potok) vzniká pojmenování Vydra a asi po 23 km se spojením s Křemelnou se objevuje název Otava.

Tolik zeměpisu. Zbývá popojet k Modravě a konečně vybalit lyžařské vybavení. Tentokrát mineme restaurační provoz a do stopy vyrážíme takřka hned po vystrojení. Na Šumavu jsem si vzal starší běžky, takže mám i nějaké vosky, uvidíme jak se budou hodit (na nových lyžích mám „skiny“, ty se nemusí mazat na stoupání).

Trasa bude jednoduchá, kolem Modravského potoka na Březník (nebo tam někam). Po oblevách jinde moc sněhu nezůstalo a tady se podařilo i díky rolbování aspoň nějaký podklad udržet.

Na Šumavě jsou většinou lyžařské stopy mírného ražení (co se týče stoupání), a tady o té Březníkovské to platí beze zbytku. Značení máme červené i modré (a cyklistické). Vlastně celé je to proti proudu Modravského potoka. Zpočátku celkem hustě sněží a protože to klouže, musíme skoro všichni máznout, dal jsem fialovej, ale pak to zase lepne (to je vůbec problém čerstvého sněhu). Horší je ale spíš fakt, že lyže střílí i do boku. Sníh vlastně nedrží stopu. Na nějaký ten skluz je člověk zvyklý, ale ty boční ústřely jsou nepříjemnější.

Časem hustota sněžení slábne a mění se spíše v přeháňky. Šumavské údolí není tak sevřené, jako jsou např. naše údolí v Jeseníkách. I díky tomu se můžeme „kochat“ okolní přírodou. On ten zimní pohled na ty pahýly kůrovcem sežraných stromů není zas tak zdrcující jako v létě, ale i přes to občas vyvolá pocit beznaděje. Poněkud osvěžující je naštěstí pohled na potok, který se ukazuje v překvapivé síle po předchozím tání i vydatných srážkách.

Protože cestou víc fotím a nakonec víc mě to klouže, čelo výpravy se mi vzdálilo. Takže blízko Březníku mě doráží protijedoucí skupinka. Chata je beztak v zimě zavřená, takže co tam. Zbývalo mi asi 300 m, ale neviděl jsem Luzný. Takže stejnou trasou zpět (v jednom místě je potřeba lyže sundat, což platilo i pro cestu vzhůru). Ono ani dolů to moc nejede, jak je to jen mírně do kopce, ta se musí dolů víc odrážet, občas vyzkoušet volný styl „bruslení“. Zasloužený závěr je samozřejmě v pivovárku.

 

5.2.2020

Tento den jsme někteří věnovali lyžování sjezdovému. Nejbližší smysluplné středisko je na Zadově (v Nové Huti jsou spíš jen louky). Poněkud strastiplná je ovšem cesta do lyžařského střediska. Dopoledne je zase celkem pěkná vánice. Nemáme to sice daleko, ale i díky rychlému přívalu sněhu a spíš nešikovnosti některých řidičů jiných vozidel se nám nedaří vyjet od Nového Dvora, takže musíme zajet do Zdíkova, v hospodě počkat na zmírnění srážek. To se naštěstí stane, takže po kratším zdržení se k cíli dostaneme. Malou perličkou je, že prudce předjíždějící Octavia s pohonem 4x4 (nějaký Scout) je vyvalená v následující zatáčce. Po kratším bloudění Zadovem se umístíme u areálu Kobyla. Na Zadově jsou sice vedeny dva lyžařské areály, ale ta Kobyla je asi smysluplnější. Hlavní obsluhou je čtyřsedačka zn. Poma. Areál na Churáňově má jakousi obstarožní jednosedačku, ale nemají zasněžování, takže nejezdí. Snad jen Katka Neumannová má poblíž svůj luxusní penzion.

Ona ta Kobyla vlastně taky není nic extra, půlka svahu kolem lanovky je zavřená kvůli zasněžování, takže spíš jezdíme po modré části kopce. Ten je naštěstí ve spodní části celkem široký, takže jde předjet i pomalejší lyžaře z horní užší části v lese.

Asi jsme z Jeseníků více rozpovykovaní, v odpovídajících střediscích máme různé skibary (Kulaťáky), tady mají jen jakési plátěné stany, kde se moc neohřejete. Dole pod lanovkou je takový miniaturní bufet v budově, který obsluhují dva důchodci a občas se v tom hodně ztrácejí. Tak mě to připadalo jako posun o 10–15 let v čase. No, ale můžeme si odškrtnout, že jsme sjezdovali i na Šumavě, já navíc po dvou letech, loni jsem sjezdovky nevytáhl.

Ještě bych se měl zmínit o třech nelyžujících. Ti se po snídani a asi ležícím dopoledni vydali k Zadovu pěšky, takže jsme se potkali u horního bufetu u lanovky. Zahlásili, že stopy si lidé najíždějí i po loukách kolem „našeho“ bydliště. Takže zítřek určitě bude zajímavý.

 

6.2.2020

Byl. Ale nepřebíhejme. Přes noc trochu přituhlo, v noci se vyjasnilo. Tak hned fotím i náš penzion a okolí. Moc se nezdržujeme, vozidlem na Kvildu. Po nedělní deštivé a nezasněžené úplně jiná pohádka. Bodle webu Bílé stopy se dnes ráno i najížděly stopy, takže to nebude taková fuška jako v úterý. Parkujeme pod lyžařským areálem a vlastně my lyžaři sjezdaři využijeme vlek. Od horní stanice vede totiž udržovaná stopa. Kdo se bojí jede po cestě, beztak se po čase setkáme. Veselou příhodou je, že jedna naše nedočkavá lyžařka si jde kupovat jednu jízdu (za 40,-), já se ptám, jestli vozí běžkaře. Pokladní sděluj, že ano a navíc zadarmo (tak jí těch 40 vrátili).

Internet nelhal. Stopa je tu. Občas sice leze nějaká tráva, ale konečně máme i to sklouznutí po šumavských pláních.

S ostatními se setkáme na kraji lesa, po modré TZ (a bílé cyklo) pokračujeme podle Teplé Vltavy. Hlavním cílem totiž bude pramen této naší národní řeky. Jak už jsem naznačil, upravená stopa dnes vede běžky daleko lépe a celkem dobře zabírají i zbytky vosku, nově skoro nikdo nemazal. O samotné trase k pramenu platí skoro to samé jako cestě na Březník. Snad jen že je to o něco dál a je i víc lidí.

Teplá Vltava je považována za hlavní zdrojnici naší národní řeky (nepovažujeme-li se jen za Moraváky). Nenápadně tak mám splněno jako tu naši nejhlavnější. U pramene Moravy jsem byl logicky nejčastěji, viděl jsem i Labe, jen ta Vltava chyběla.

Vltavské údolí je stejně postižené kůrovcem jako zbytek Šumavy, takž v létě kvůli such pramen prý moc neteče, teď naštěstí jo.

Nebudeme se ale vracet jako předevčírem, ale zakusíme aspoň jeden zdejší kopec. Tím je Stráž (1308). Trasa nevede úplně přes vrchol, ale i tak je potřeba zdolat něco přes 100 výškových metrů na nějakém kilometru. Na druhou stranu je to zhruba stejný sjezd. Takové naštěstí máme od nás zažité, takže k Bučině to není žádný problém. Problém je, že na křižovatce k hraničnímu přechodu (lesnímu) není nějaká smysluplná reklama nebo šipka. Poblíž je totiž dokonale ukrytá hospoda tedy hotel Alpská vyhlídka. V Německu je ale mrak, takže to tu míjíme a obracíme se zpět k severu do údolí Bučiny. Tato část trasy je více v lese, takže oproti cestě k prameni toho moc neuvidíme.

V závěru trasy se sice poněkud projevilo menší množství sněhu, to se naštěstí dá kombinovat po souběžné silnici do Kvildy, kde se setkáme s děvčaty, které nechtěly absolvovat dnešní výpravu v celé vzdálenosti.

Po menším, bloudění je objevíme U Černého vlka, vlastně nedalek parkoviště.

Zvládli jsem to celkem rychle (asi díky té Alpské nevyhlídce), takže si neodpustíme i malé zastávky na místech pro Šumavu typických, tj. blatech. Tím prvním je blízká Jezerní slať. Celkem to z rašeliniště táhne, však taky toto rašeliniště patří k pravidelně k nejchladnějším místům v Česku. Další po cestě je Chalupská slať u Svinných Lad. Toto rašeliniště bylo z velké části vytěženo, v současnosti již ale probíhá nové zarůstání, to je ale záležitost na stovky, spíše tisíce let…

 

7.2.2020

V pátek jedem domů. Nakonec po nepřízních počasí skoro všichni spokojení (snad jen že nám ušla večerní svíčková). K uspokojení chuťových buněk tak musí postačit Farma poblíž Pelhřimova, kde naštěstí mají zabíjačkový týden s patřičnými laskominami.

A nakonec i cesta mimo dálnici, tedy Humpolec, Havlbrod, Hlinsko, Svitavy byla snad i rychlejší než ta sobotní.

pt. 1