Zimní přechod Malé Fatry 26. -28. 12. 2008

Na Fatru jsme vyrazili v pátek během odpoledne z Opavy s Martinem Kardašem, další kluci odjížděli v pátek ráno ze Zlína a vyšlápli si tak Fatru komplet celou už od Dier. Typickým cestovatelským stylem vlak - hospoda - vlak - hospoda (co taky dělat, když se dvě hodiny čeká) jsme dorazili 22:30 do Štefanové. Sraz s ostatními byl domluven na sedle Medziholie, kde byl první bivak. Notně nasyceni zdravou stravou z nádražky v Žilině jsme ve tmě tmoucí vykomatili z autobusu, nasadili návleky a přinutili tělo v pohyb.

Nová čelovka prosvětlovala zimní les, naštěstí byla stezka prošlápnutá, tak jsme nemuseli dlouho hledat a bořit se. Zimní les v noci je barndzo romantičny ;-) Na Medziholie už dost foukalo, stezka zafoukaná hlubokým sněhem, najít zabivakované kolegy byl trochu problém. Chvíli jsme se motali kolem sedla pořád z kopce do kopce a pohrávali si s myšlenkou zakempovat sami a najít je až ráno. Až když jsme náhodou natrefili na rozcestník Pod Rozsutcom, tak ze tmy za chvíli vykoukly dva stany a záhrab v prostoru bývalé chaty Pod Rozsutcom.

V rychlosti jsme na závětrném místě postavili stan a asi v 1 ráno ulehli, což se divím, ani jsme kolegy nevzbudili. Budíček v 6:15 nepotěšil, moc jsem nenaspal, což se podepsalo taky na fyzickém stavu v sobotu. Rychlá snídaně, uvařit čaj do termosky a s vycházejícím sluncem zabalit stan a vyrazit směrem na nejzbytečnější kopec na světě - Stoh. Šlapalo se mi mizerně - hluboký sníh, nevyspanost, nedostatečná snídaně, málo vody a tudíž i mírná deprese. Dopoledne provázel silný vítr, mlha a teplota tak -13°C. Během dne se počasí lepšilo, až odpoledne na vyložené slunečno, vítr zůstal. Štěstí bylo, že sníh byl poměrně tvrdý a stezka prošláplá. Nějak mi to ten den nesedlo, ačkoli už mám v horách něco našlapáno. Počáteční trápení nekonečným hřebenem na Chleb spravily častější pauzy na jídlo a delší zastávka na Smilovském sedle, kde jsem si mezi pozitivně naladěnými, šťastnými a perspektivními lyžaři v hospodě připadal trochu jako vyvrhel.

Odtud to byl už jen kousek kolem Velkého Kriváně a traverzem ze sedla Bublen na další bivak v „U-rampě" pod Malým Kriváněm, kam jsme dorazili asi ve 4 odpoledne. V teplotě kolem - 13° se mi osvědčila kombinace dlouhá Moira duo + Moira rolák + Gore-Tex bunda. Za chůze pocit tak akorát, abych se nepotil, při zastávce pocit chladu.

U-rampa, jak jsme přezdili terénní propadlině pod Malým Kriváněm, trochu odstínila vítr, ten však během večera ještě zesílil, takže jsem si musel vnutit pocit, že jsem stan vykotvil pomocí čtyř trekových holí dobře. Letní kolíky ve sněhu byly spíše psychickou berličkou. Skromná večeře v podobě dvou Dobrých hostinců nám s Martinem chutnala jak nikdy. Ještě švestkový šláftruňk a kolem půl šesté jsme zalehli. Hodlal jsem vydržet aspoň do osmi vzhůru, ať se ráno brzy nevzbudím, takže ještě fotky noční Žiliny, chvilka rozjímání nad osudem a poslech hudby z mp3. Chvíli jsem poslouchal dění kolem - kluci běhali kolem stanu, aby se do spacáku předehřáli, někdo šel do sněhu na velkou stranu, aneb jak po zimní Ukrajině říkáme, "jít za severní stěnu Eigeru", což nebylo těžké poznat podle zvuku sněhové lopaty a úlevných komentářů.

Snažil jsem se vydržet ležet ve stanu jen tak bez spacáku, ale zvětšující se zima mě donutila zapelešit se hluboko a pak už jsem jen řešil obvyklé starosti, které dosahovaly existenciálních rozměrů - mám jít čurat už teď, nebo to vydrží do rána? Vydrží stan ten vítr? Takže: ještě několikrát jsem vylézal se spacoše, abych se vyčural a přesvědčil se o dobrém kotvení, protože po jistých zkušenostech, na které mě upomíná zohlá duralová tyčka, jsem se nechtěl probudit s tropikem na hlavě. Usnul jsem celkem brzo a dokonce mi ani nebyla zvlášť zima, jen nohy mi během spánku ve starém spacáku zmrzly až do necitelna, obalil jsem je bundou. Spal jsem v kuse až do 3:53, pak další kuriózní probuzení přesně po hodinách 4:53 a 5:53.

Ráno (budíček v 6) trochu krušné - přinutit se vylézt do tmy a začít něco dělat. Chyba hodná začátečníka - voda ve dvou petkách zmrzla kompletně, pomohlo rozřezat flašku a pomalu rozehřívat. Martin hlásí -10° ve stanu, to mě zaskočilo - kde je obvyklá příjemná 0°? Asi ten vítr, jak podfukoval pod tropiko..., venku v noci cca - 20°. Po hodině a se spotřebou poloviny bomby jsme dosáhli uvaření vody na čaj do termosky, ovesnou kaši a čínskou polívku.

Balit stan v tom větru nebyla sranda, obal na karimatku a igelit mi odletěl někam do údolí Váhu, čímž jsem nechal v krajině citelnou ekologickou stopu. Nicméně pocitově naprosto fit, kolem 7:30 připraveni vystoupat Malý Kriváň. Zimní přechod vede neúprosně přes všechny vrcholy a vrcholky hřebene, protože úlevné letní traverzy jsou nyní lavinovým terénem. Lavinové nebezpečí nebylo Vysoké (2/5), nicméně viděli jsme cestou spadlé dvě menší a poměrně čerstvé. Nádherným slunečným dnem jsme po hřebeni došli až na Suchý, odkud po zadku jízda až dolů, na chatě pod Suchým jsme byli za 20 minut, oproti 1h, kterou hlásí mapa. Tam pivko, kyselica a po silničce dolů do Strečna.

Zimní přechod Malé Fatry končí s pocitem, že nahoře byla sice dost kosa, vítr, plno sněhu a že jsme chtěli do tepla domova, ale že bychom to vlastně klidně ještě pár dní vydrželi a že krása hor se nedá ničím vynahradit. A taky, že si natuty koupím nový spacák...

Naprosto bezkonkurenčně okomentované Martinovy fotky na rajčeti zde