Ze Všeminy přes Trávníky do Jasenné

Cestopisy

Fotografie (73) • Foto: Franta

Vstoupit do fotogalerie (73 fotografií)

u kostela sv.Jana Nepomuckého

Kristus a památník padlým v I.světové válce

Vstoupit do fotogalerie (73 fotografií)

Je pátek 27.března 2020. Předevčírem jsem jel do naší fabriky na odpolední směnu a tam zjistil, že je rachota až do konce týdne zrušena! Jeden konstruktér, který je už týden na neschopence, měl totiž pozitivní nález na covid-19 a čtrnáct spolupracovníků, kteří s ním přišlo do styku, muselo na testy a zůstat do příští středy v karanténě. Nám ostatním byla dána možnost vybrat si dovolenou, ale kdo prý bude chtít, smí už v pondělí do práce.

Já si nahlásil volno jen na dva dny s tím, že v pátek vyrazím s ženou na první „rouškový“ výšlap. Protože jsou povoleny vycházky pouze do přírody, vymyslel jsem přes kopce přechod ze Všeminy do Jasenné. Počasí nám vcelku vyšlo. Bylo teplo a slunečno, jen to nebe bylo pokryto jemným oparem, který výhledům do dálných dálek moc nepřál. Což se samozřejmě projevilo i na kvalitě pořízených obrázků. Ale nestěžovali jsme si, neboť jsme byli rádi, že můžeme konečně vypadnout ven.

Milým překvapením byla cesta ze Zlína do centra Všeminy: do busu byl totiž stejně jako v trolejbusech zákaz nástupu předními dveřmi, takže se jelo tam (i zpět z výletu) zadarmo! Tím pádem jsem ale musel pozorně sledovat cestu a zastávky, abych dal řidiči včas znamení k výstupu. Přímo ve Všemině jsme totiž já ani Jana nikdy nebyli. Dokonce ani v Neubuzu, kterým jsme projížděli za Slušovicemi. Z okénka busu bylo v centru obce vidět několik zajímavých dřevěnic, před a za dědinou zase nějaké novodobé továrny. Od rozcestí Dešná jsme mírně stoupali ke spodnímu konci Všeminy a na zastávce u obecního úřadu z busu vystoupili. Tady nás přivítala jasně modrá obloha s jasně zářícím sluncem, jež právě do nejmenších podrobností osvicovalo nejstarší všeminskou kamennou památku.

Byla jí sakrální stavba zasvěcená sv.Janu Nepomuckému, zbudována v nepříliš honosné barokní podobě z cihel a lomového kamení někdy v poslední čtvrtině 18.století. Východní vstupní část opticky navyšuje dvacet metrů vysoká věž zvonice s hodinami. Prostá sedlová střecha chrámové lodi je za věží ozdobena věžičkou sanktusníku. Interiér lodi nedosahuje výše ani devíti metrů, šířka tento rozměr jen o něco málo převyšuje a její délka je asi 16 metrů. Kostelík je to sice malý, ale milý a jeho nová oslnivě bílá fasáda září do okolí od roku 2000. Ty moderní vitráže do oken přibyly o rok později a o něco později byla opravena i střecha.

(Jak je zmiňováno v análech, byla ještě do roku 1904 šindelová. Kroniky se kupodivu už nezmiňují o tom, kdo kostel vystavěl, ba ani o datumu jeho vysvěcení. To vše zmizelo v propadlišti dějin a dodnes zůstalo zahaleno tajemstvím. Ale nermuťme se kvůli tomu – vždyť on od svého vzniku prošel takovými proměnami svého interiéru, že by jej ten anonymní stavitel dnes už sám nepoznal.)

Generální oprava a přestavba kostela totiž proběhla už roku 1904. V té době na kůr přibyly sochy sv.Cyrila a Metoděje a interiér lodi zkrášlila nová křížová cesta a stropní obrazy. Jejich autorem se stal místní rodák, šikovný kreslíř a řezbář, profesor Alois Martinů. Za původní hlavní oltář sloužil až do roku 1817 ten darovaný z bočního oltáře zrušeného kroměřížského františkánského kostela. Poté byl nahrazen novým od Jana Kyslinga z Holešova. Barokní oltář byl v roce 1887 nahrazen oltářem novogotickým. Později se k němu přimkly dva boční oltáře zasvěcené Panně Marii a Božskému srdci Páně a pseudogotickou podobu dostala i nová kazatelna.

Roku 1963 byl celý interiér chrámu upraven v moderním stylu podle návrhu dvou akademiků, malíře Františka Peňáza a sochaře Aloise Špetíka. Novodobé okenní vitráže byly vyrobeny podle návrhu „olomučana“ Jana Jemelky.

Před vstupem do chrámu jsme po levici viděli kamenný kříž a na straně druhé sochu Krista, stojícího na vysokém štíhlém podstavci. V jeho spodní části se nacházel reliéf raněného vojáka s andělem a nad ním byla umístěna deska s medailonky a jmény 29 Všemiňanů, kteří své životy v první světové válce položili za císaře pána.

Úplně nalevo od chodníku místní zrobili parčíkový koutek, jemuž dominuje pomník obětí nacismu. Zde je uvedeno „jen“ šest jmen. Jeden z nich, Jan Vičík, pocházel přímo ze Všeminy, zbytek vyplňují iniciály neštastné rodiny Oškerů z nedalekých pasek. Rodičů Františka a Františky Oškerových a synů Bohuslava, Josefa a Aloise. Ten poslední, teprve šestnáctiletý, býval partyzánskou spojkou, jenže byl vyzrazen. Nelidské mučení spolu s výhružkou likvidací celé jeho rodiny nevydržel a slíbil Němcům spolupráci. Ti jej využili při razii v Prlově, kdy Alois označil partyzány a jejich pomocníky (totéž učinil i jeden maďarský poručík, jemuž se podařilo z partyzánského zajetí uprchnout) a fašisté všechny označené osoby zastřelili a jejich domy zapálili. Nešťastný Lojza se tak stal jedním z viníků tragédie, při níž bylo zavražděno 21 Prlovčanů... a aby toho nebylo málo, bohužel touto zradou nezachránil ani sebe ani životy svých nejbližších. Němci všechny Oškerovy převezli na vizovický zámek a tady je večer na 1.máje 1945 ranou do týla po jednom popravili.

Zasypaný příkop s jejich ostatky a tělem šesté oběti, Janem Vičíkem, byl nalezen až v polovině měsíce května.

Po prohlídce jsme opustili areál kostelíka a vydali se dolů obcí k rozcestí, odkud nás směrem k jihu vyvede žlutá turistická značka. Přitom bylo chvíli koketováno s myšlenkou odskočit si bočním údolím k asi 1.5 km vzdálenému Activity Park hotelu Všemina s vodní nádrží, ale nakonec jsme to nechali na příště. Zdrželi jsme se totiž u jedné roubenky focením domácích zvířat ve velké zahradě. Kromě oveček a koz tu před našimi zraky špacírovaly husy, slepice a dokonce i perličky. Prostě takový malý zoo koutek!

Navíc nám, nezvyklým na roušky (my měli místo nich přes čumáčky pevně utažené šátky), pod nimi začínalo být nějak horko a nedýchatelno. Takže jsme byli rádi, když jsme po žluté rychle vystoupali po polní cestě vysoko nad dědinu, mohli je sesunout do pohovotostní polohy na krk a konečně se pořádně nadechnout. Já samozřejmě i kouře z vonné nikotinové tyčinky...

Pak už se stoupalo nahoru na odlesněný kopec, ale moc rychle to kvůli zajímavým výhledům na okolí nešlo. Navíc jsme pod vrcholovým svahem narazili na pasoucí se koně a krávy. S přibývající nadmořskou výškou se naším očím okolní valašský kraj doširoka otevřel, ale ty nejlepší výhledy se měly otevírat až z kilometr dlouhého vrcholového temena, odkud jsme se pak měli vrátit a sestoupat k rybníku V Jámách a odtud to vzít k pasekám Trávníky zkratkou.

Bohužel to vše dopadlo trochu jinak, neboť jsem cestou Janě neprozřetelně prokecl, co mi o „Jámách“ navyprávěl jeden všeminský rodák v práci:

Rybník je prý soukromý a nikdo k němu nechodí, protože se bojí jeho majitele. Ten bydlí v chalupě v lese nad rybníkem a pokud se v jeho okolí vyskytne něco, co smrdí člověčinou, bere do rukou vidle a žene to pryč, neboť k smrti nesnáší lidi!

O jeho podivínství prý svědčí už jen ten fakt, že jeho bráchové mají v dědině baráky jak hrady a on na staré samotě žije naprosto sám!

Moje zbabělá choť tudy samozřejmě jít odmítla, a tak jsem musel změnit osu postupu a odskočit si do dolinky s rybníkem sám. Nebylo to daleko - po lesní a polní cestě ani ne půl kilometru. Samotné údolíčko bylo velmi malebné: jen co člověk vystoupil z lesa, viděl travnatou kotlinku s vodní plochou uprostřed, zleva zaváněl borový háj a na straně druhé a za nádrží už šlo čuchat odér hvozdů míšených. Neveliký rybník dosahoval délky jen asi 70 m a šířky pouhých 25 metrů. Jak jsem si stačil povšimnout, je docela dost zanesený bahnem a v hrázi má trhlinu, kterou už mírným čůrkem odtéká voda.

Kdybych potkal majitele rybníka, jistě bych mu nezištně poradil, jak sjednat nápravu, ale na druhé straně dobrovolně přiznávám, že jsem byl nakonec rád, že jsem v tom čarokrásném koutě nikoho nepotkal a nevracel se nahoru na hřeben za Janou s vidlemi zapíchnutými v zadku.

Co kdyby mě kolega z práce nakonec pravdu...

Výhledový hřeben nad Všeminou nezklamal. Sice se z něj dala pozorovat jen půlkruhová výseč k severu, ale i ta stálo za to! Dole v údolí byla vidět téměř celá obec Všemina a napravo od ní silnice stoupající k sedlu Hranice, kudy to mají místní nejblíž do Vsetína.

Naproti nad levým okrajem obce se vypínal vrch Miluchov (506 m), který se sousední Sobolicí (515 m) s telekomunikačním stožárem stráží silnici, vedoucí bočním údolím k hotelu Všemina. Od Sobolice pokračuje pásmo malebných bezejmenných kopců až k 625 m vysoké Kopřivné. Směrem ke vsi jsou jejich jižní svahy převážně odlesněné a kromě pastvin a luk jsou tu sem tam k vidění i pasekářské či rekreační objekty. Za tímto hřebenem vykukoval druhý horizont kopců, lemující od severu všeminskou vodní nádrž, no a ta poslední vzdálená kulisa kopců za nimi už patřila vyššímu hřebeni, z něhož trčela Kopná (674 m), Humenec (703 m) a třeba Vysoký grůň.

Zhruba v polovině vyhlídkového pastvinového hřbetu jsme narazili na úložiště klád, kde bylo kupodivu umístěno i turistické odpočívadlo sestávající z nařezaných klátů. Sedělo se na nich víc než dobře a ten řízek a káva z termosky přišly víc jak vhod!

Poté už nezbylo, než se po žluté doplazit na konec rozsáhlé pastviny a odtud strmě vystoupat lesem na hřeben k rozcestníku pod Syrákovem. Další naše pouť vedla místy, která jsem znal z minulé túry: přechod velkou pasekou s několika stojícími solitéry a následný sestup lesem na další travnaté sedlo k asfaltové silničce, směřující sem od pasekářské osady Trávníky. Než se ke mně žena doškobrtala, stačil jsem se ještě pokochat nedalekou vyhlídkou na kopec Hrádek a místa na kopčisku nad Všeminou, která jsme před nějakým časem právě prošli... no a pak už jsme společně s chotí začali po klikatící se asfaltce mezi pasekářskými usedlostmi stoupat k tomu nejbližšímu východnímu horizontu.

Shluky stavení Trávníků (s domovskou obcí Jasennou propojeny silničkou a trasou naučné stezky v délce 1.5 km) jsou rozhozeny ve stráních nad horním koncem údolí bezejmenného potoka a pod lesem obklopeny rozsáhlými loukami. Okolí kopce Vrchdúbí nemohlo být kvůli nadmořské výšce a drsným podmínkám intenzivně využíváno zemědělsky, ale bylo ideální pro pastvu ovcí.

Samotná Jasenná už někdy od 16.století proslula jako pastevecká obec, kde se nacházelo na 18 salaší po sto až dvěsta ovcích. Připomínkou výroby ovčího sýra je např. název sedla Syrákov. Salašnictví se o sto let později nad Jasennou rozšířilo i na svahy a hřebeny okolních kopců, z nichž musel být napřed vyklučen les. Na pasekách, změněných na množství pastvin, se usadili pasekářští novousedlíci. Horská půda se bohužel k zakládání rolí hodila jen málokde, proto byla okolní luka dlouhá staletí využívána převážně k chovu koz a ovcí. Vrchnost tomu byla jedině ráda, neboť půda dříve ležící ladem vynášela nemalé penízky, které od poddaných proudily do pánské kasičky. Díky pasekářům (a jejich ovečkám) byly okolní hvozdy rozčleněny spoustou luk a pastvin, u nichž stávala jejich obydlí, a oni se zasloužili o dnešní nádherně rázovitou podobu valašské krajiny.

Později ovce z kraje zmizely a les začal natahovat chapadla po svém původním území, ale v dnešní době je chov skopu opět podporován. Díky pastvě je totiž chráněna vzácná karpatská květena, jako např.hořečky a orchideje.

My toho z původních dřevěných obydlí už moc neviděli, neboť dnešní obyvatelé Trávníků žijí už v mnohem modernějších staveních. Když jsme se konečně vyškrábali až nahoru na hřeben, mohli jsme si tu na chvíli odpočinout na lavičce a naposledy se potěšit pohledem na zajímavou okolní krajinu.

Naše další trasa vedla po prudce klesající asfaltce dolů lesem až k prvním stavením obce Jasenná. Tady jsme si opět nasadili „náhubky“ a okolo stavení a zahrad s volně pobíhajícími psy bez nich zanedlouho vyšli naproti soše Portáše na hlavní silnici. Odtud už to bylo okolo kostelíka jen kousek k zastávce a po chvilce čekání busem odjeli nazpět do Zlína...

Poslední aktualizace: 26.4.2020

Ze Všeminy přes Trávníky do Jasenné na mapě