Ze Syrákova přes Oškerovy paseky a Chrastěšov do Vizovic

Cestopisy

Syrákov • Fotografie (70) • Foto: Franta

Vstoupit do fotogalerie (70 fotografií)

výhled k Vizovicím

rozcestí Stráže

Vstoupit do fotogalerie (70 fotografií)

Ranním busem jsem se nechal dopravit do sedla Syrákov, tady se otočil čelem k trase vedoucí na Vartovnu a šplhal do stráně nad silnicí. Samozřejmě že ne jen tak terénem, ale po lesní cestě se žlutým tur.značením. To mne brzy dovedlo na hřeben k rozcestí Stráže k červené trase. Cestu na sever k sedlu Hranice a na vrch Kopřivnou jsem podnikl den před Silvestrem, dneska se vydám na opačnou stranu. Bohužel jsem se brzy se zlou potázal: lesní cesta byla plná bláta, nepředstavitelně rozježděná od lesáckých mechanismů (asi se tu nedávno pořádala Rallye Lakatoš)... a kde nebyl zrovna žádný marast, tam jej nahradily kaluže o rozloze menších labutích jezer! Nezbylo než jít okrajem lesa a přitom drtit v ústech mezi protézami „chválu“ na naše lesní hospodářství.

Příjemnou změnou byl výstup k rozcestí Pod Syrákovem (tady bylo bláta mnohem míň) a sestup k velké pasece, na níž zůstalo malebně stát několik stromů, které se ubránily ostřím motorových pil.

Následný sešup z kopce už ale zase probíhal po okraji hvozdu, neboť kde na lesní cestě nebyl zrovna žádný maglajz, tam zase protékala jarní vodička.Pod kopcem se lesní cesta napřímila a po chvilce mne vyplivla na asfaltovou silničku vedoucí sem z pasek Trávníky. Tvoří je shluky stavení, jež jsou rozhozeny po stráních nad tokem bezejmenného potoka a které jsou součástí obce Jasenná. Proti slunci z nich ale moc vidět nebylo, takže jsem zraky raději obrátil opačným směrem a byl odměněn nečekaným bonusovým výhledem. Nad hlubokým bezejmenným údolím se vypínaly tři půvabné kopečky, (z nichž ten protilehlý vypadal jako nějaký valašský Říp) a na jejichž siluetách si oko a paměťová karta mého fotoaparátu hezky smlsly.

Doma jsem při podrobném studiu map.cz zjistil, že se tomu údolí říká Na Jamách a ty rozkošné bezejmenné vršky mi bránily v pohledu na obce Všeminu a Dešnou, které jsou rozloženy pod jejich severními, odsud neviditelnými úpatími. Nadmořská výška kopečků není nijak ohromující (zhruba od 440 do 484 m) a ten zcela vlevo nad Dešnou přece jen jméno má – místní jej nazývají Hrádkem.

Silnička pokračovala po hřebeni a mojí trase k poslednímu obytnému stavení, za ním se vnořila do hvozdu a vystoupala až pod samotný hřeben s Oškerovými pasekami. Tady bych chtěl upozornit, že se jedná o místo velmi půvabné, doplněné navíc hezkými výhledy směrem na západ a k severu na Všeminsko a na pásmo Hostýnských vrchů. Vlastní paseky dnes tvoří roubenka a stavení přestavěné asi ze stodoly, další usedlost se nachází na konci louky.

Při pohledu na tu krásu musíme uznat, že pasekáři vtiskli svými samotami, políčky a pastvinami roztroušenými po hřebenech a stráních kopců valašské krajině dnes už neodmyslitelný ráz. Jejich život ale přitom byl plný nepředstavitelné dřiny. Pastviska a okopávaná políčka stačila sotva k přežití jejich rodin, k tomu si připočtěme odloučenost od blízkých vesnic a zvraty počasí, které právě na hřebenech hor moc přívětivé nebylo. To všechno ale nebylo nic proti tomu, co je postihlo při konci druhé světové války!

Tehdy se hluboké valašské hvozdy staly rejdištěm partyzánů a právě chudí pasekáři byli těmi, kteří se s nimi rozdělili i o ten poslední žvanec jídla, varovali je před aktuálním nebezpečím od Němců, sháněli pro ně po vsích léky a sloužili jako partyzánské spojky.

V dubnu 1945 fašisté přitvrdili a vyslali do kopců policejní jednotky, které měli zlikvidovat partyzány a tvrdě potrestat všechny, kdož jim pomáhali. Tahle akce nesla jméno Tetřev.

Na řádění nacistů nejvíce doplatily obce Leskovec, Prlov, Ploština a malá osada Vařákovy paseky. Oddíly SS, které vpadly do obcí jako první, nejdříve ze všeho vždy odvedly všechny domorodce k brutálnímu výslechu a poté mnoho z nich zastřelili. Poslední osadou, která byla de fakto vymazána z mapy, se staly 2.května Vařákovy paseky a jen o den později kraj osvobodily rumunské jednotky Rudé armády.

Velkou tragédii zažila i rodina Oškerů, kde dnes tuto smutnou událost připomíná jen malý kamenný pomníček se jmény obětí.

Oškerovi doplatili na to, že pomáhali partyzánům, ale jejich konec je o to smutnější, že se jejich syn zasloužil o daleko větší tragédii, jež se odehrála v obci Prlov. Šestnáctiletý Alois totiž působil jako spojka mezi hlavním partyzánským oddílem a skupinou odbojářů ve Fryštáku. Což samozřejmě Němcům neuniklo a na jaře 1945 celou rodinu zatkli. Na usedlosti při tom byla nalezena partyzánská vysílačka a udavač Švanda vyzradil činnost Oškerova syna Lojzy. Proto padlo rozhodnutí jej využít při plánované akci proti obci Prlov.

Alois byl podroben bestiálnímu mučení a výslechům, při nichž mu bylo vyhrožováno likvidací celé rodiny. To vše jej nakonec zlomilo a on souhlasil se spoluprací. Navíc byla jak jemu, tak i celé rodině, slíbena milost.

Dne 23.dubna 1945 vstoupily speciálně vycvičené skupiny SS Einhet Josef spolu s vizovickým jagkomandem do Prlova. Alois Oškera spolu s maďarským důstojníkem, jež partyzánům uprchl, označili v obci všechny partyzány i jejich spolupracovníky a ti pak byli zastřeleni a jejich stavení zapálena. Celkem tady přišlo o život 21 lidí.

Po vypálení Prlova jako by se po Oškerových slehla zem. 15.května se v parku u vizovického zámku začala propadat zem a byl zde nalezen společný hrob sedmi osob. Jednalo se o jednoho odbojáře z Prlova a ze Všeminy, a pak o manžele Františka a Františky Oškerových a jejich synů Bohuslava, Josefa a Aloise.

Všichni byli na prvního máje 1945 ve večerních hodinách popraveni střelou do týlu.

Po chvilce oddechu a rozjímání na lavičce jsem se s pasekami rozloučil a vydal se po červené směrem do „hlavního města slivovice.“

Bohužel mi to po téhle trase nebylo přáno: lesní cesta, po níž značení vedlo, byla zase plně vystlána blátem a při pohledu na kanady, obalené a ztěžklé tím humusem, jsem to nad Chrastěšovem vzdal a sestoupil z lesa k jeho hornímu konci. A přitom z hlavy lovil informace o téhle dědince. Moc jich nebylo...

Věděl jsem jen, že jsou dnes součástí asi 2.5 km vzdálených Vizovic, že má necelých 150 stálých obyvatel a že tady stával starý panský dvůr, ve kterém po zrušení roboty bydleli podruzi a který se za minulého režimu stal odstrašujícím příkladem socialistického bydlení.

Nabit těmito vědomostmi jsem se těšil, kolik tady nepotkám starých dřevěných chalup a polorozpadlých zděných stavení, ale i když jsem si nad horním koncem dědiny očka několikrát pečlivě protřel, nic takového jsem pod sebou neviděl.

První stavení sice roubenkou bylo, jenže novodobou. Zato mne na lučině zaujal originální bazén tvaru půlkruhové výseče, který by mohl být ozdobou leckterého městského parku. Další viděné domy o kus níž byly kupodivu všechny zděné a moderní. Ústřední část Chrastěšova se spolu s přilehlými pasekami rozkládá na dně hlubokého údolí podél silničky vedoucí do Vizovic a břehů Chrastěšovského potoka. Od východu do něj ústí bezejmenná vodoteč, nad níž se z obou stran na stráních vypínala rozlehlá výstavba. Obě tyto části obce jsou s centrem spojeny okružní asfaltovou a na horním konci zpevněnou cestou.

Já musel řešit nejprve dilema, kterou část obce si pro sestup do údolí zvolit. Ta napravo měla být ve svém středu zkrášlena rybníkem, jenže ta druhá zase nabízela setkání se starobylou zvoničku. I vydal jsem se tedy na horizont dědiny směrem vlevo. Cestou jsem se mohl kochat výhledem na celou širou kopcovitou okolní krajinu i na převážně moderní, ve velké míře ještě nedostavěná stavení. Což mi navodilo paralelu se zlínským Kudlovem: také se vypíná na kopci vysoko nad městem a také zde probíhá masívní výstavba rodinných domů a vil, neboť nejen místní, ale i bohatí zlínští přivandrovalci touží po bydlení s hezkým výhledem a po životě bez ruchu velkoměsta. No a to samé zřejmě platí i o majetnějších Vizovjanech.

Všechna míjená obydlí naštěstí novodobá nebyla. Viděl jsem zde i několik roubenek a starých dřevěných stodol. U jedné z nich mne moc potěšil pohled na odstavený modrý traktor, což v mozku okamžitě odstartovalo přehrávku známého fláku skupiny Visací zámek.

Starobylá zvonička krášlící plochu imitující náves zase až tak stará nebyla. Však jí také z horní strany zdobila malá cedulka s informací, že zde sice stojí od roku 1887 a na konci první světové války byla obnovena, jenže roku 1991 byla celá přestavěna. I tak je to ale objekt pěkný... a až na ty elektrické dráty i fotogenický.

O kus níž jsem kromě rozestavěných „obyčejných“ rodinných vil narazil i na jednu neobvyklou, rozlehlou a přízemní, jejíž design dal tušit, že na její podobě zapracoval pan architekt. Jenom mi připadlo, že se takováhle moderna do okolní líbezné valašské krajiny moc nehodí.

Centrum obce pak zdobila autobusová zastávka, renovovaný Obecní dům a Chrastěšovská hospůdka. Zaujal mne nápis, v níž se majitelé místním omlouvali, že podle včerejšího příkazu vlády budou muset večer hospodu zavřít už o dvacáté hodině, takže ji dnes aspoň otevřou o hodinu dříve – v 15.hodin!

Z dědiny mi v sobotu do Vizovic samozřejmě nic nejelo, takže nezbylo, než tam dojít pěšky. Naštěstí s tím byly mé nožky obuté v kanadách srozuměny a aniž bych jim dal jakýkoliv povel, samy od sebe tím směrem svižně zamířily. Cestou jsem se společně zastavili u potoka, bychom zde provedli částečnou hygienickou očistu ( i tak jsem na kanadách dovezl po půl kile bláta až domů) a v polovině cesty se zarazili u neobvyklého směrovníku, na němž byla vzdálenost udána v krocích!

Poblíž Vizovic jsem minul objekt rybárny, který při pohledu zvenčí tak trochu připomínal nějakou přestavěnou tvrz (ale prý to tady v sezóně na venkovní zahrádce opravdu žije) a minul dva nepřístupné rybníčky (plot!) a potok se splavem. Pak už jsem narazil na červenou značku, kterou jsem nad Chrastěšovem zbaběle opustil, a vydal se po ní do centra Vizovic přes dostavěné těleso Baťovy dodnes nefunkční železniční trati.

Po příjezdu domů se mi pak na Seznamu dostalo čerstvé informace o tom, že budou kvůli coronaviru ode dneška hospody až do odvolání zavřeny úplně... a mně bylo v duchu moc líto chrastěšovských, neboť ti si o dnešním odpoledni už své pivíčko v domácí hospůdce nevychutnají...

Poslední aktualizace: 19.4.2020

Ze Syrákova přes Oškerovy paseky a Chrastěšov do Vizovic na mapě