Ze světa pozoruhodných skal Hrubého Jeseníku - 2.část

V dnešním pokračování vás zavedu do míst, jež jsou mému toulavému srdíčku obzvláště blízká a která - i když leží poblíž známých lázní Karlova Studánka a města Vrbno pod Pradědem – jsou doslova rájem pro všechny milovníky divočiny a samoty a samozřejmě také pro skalní tuláky. Nevede k nim sice žádné turistické značení, přesto jsou poměrně snadno dostupná díky síti lesních cest a dobře vyšlapaných chodníčků. Všechny popisované lokality lze v naprosté pohodě navštívit v průběhu jediného dne a já bych doporučil začít putování v Karlově Studánce u restaurace Hubert pod umělým vodopádem.

 

Odtud se vydáme po silničce vedoucí do osady Vidly, jež několika serpentinami vystoupá zhruba po třech kilometrech chůze do sedla. To odděluje Praděd a Ostrý vrch od severovýchodní části zbytku hřebene s kótami Lyra, Žárový vrch a dvěma Plošinami a končícího Zámeckou horou se zbytky středověkého hradu u Vrbna pod Pradědem.

Kromě Zámecké hory jsou všechny ostatní tisícovkami a právem se řadí k nejskalnatějším lokalitám Hrubého Jeseníku, neboť zajímavých útvarů neživé přírody se na jejich zalesněných svazích a vrcholových temenech nachází naprosto neuvěřitelné množství.

Já osobně zde byl už několikrát, přesto jsem z nich spatřil jen naprosto mizivé procento, neboť jsem většinou absolvoval (jak podle kopíráku) trasu vedoucí pouze po jejich hřebenech – počínaje „Žárákem“ nad Sedlovou boudou a ve Vrbně pod Pradědem konče. Na Lyře jsem byl bohužel zatím jen jednou a to ještě bez digitálu, trochu víc pozornosti mé zraky věnovaly Žárovému vrchu, kdy jsem při poslední návštěvě prostoupil jeho jihovýchodní podvrcholový svah, ale i tak to bylo málo. Ani nechci myslet na to, kolik zajímavých neznámých útvarů se v pralesovitém hvozdu dosud skrývá lidským zrakům, jenže na důkladný průzkum by nestačilo ani několik dnů a navíc je to sem od nás ze Zlína dost daleko.

 

Naši virtuální procházku začneme na Lyře. V tomto případě se nejedná o ten libozvučný hudební nástroj, ale o horu vypínající se nad sedlem svým jižním vrcholem do výše 1086 m. Severní vrchol je dokonce ještě o šest metrů vyšší. Zavede nás k nim nejprve ze silnice odbočující lesní asfaltka. O něco výš se z jejího rozvětvení musí „přestoupit“ na lesní cestu směřující přímo vzhůru a od jižního vrcholu k protilehlému nutno už docapkati plochým temenem hory po pěšině. Chodník nás provede mezi skvostnými exempláři horského jehličnatého lesa a hlavní vrchol přivítá nízkou skalní hradbičkou, z níž se otevře zajímavý pohled k Pradědu, Žárovému vrchu a na oblast Medvědské hornatiny. Pokud začnete sestupovat podél stále se zvyšující skalní hradby směrem k severovýchodu, možná tady i vy (jako kdysi já) vyplašíte hejno divokých holubů zde hnízdících. Pak protnete úzký cíp hvozdu a najednou stanete na paloučkou se skalní hradbou. Ta je při vrcholu rozetnuta krátkou soutěskovitou chodbou a končí vyhlídkovou plošinkou nad dvacetimetrovou hlubinou.

 

Je to fantastické místo: pod sebou vidíme sedlo s chatou Sedlová bouda a naproti masív Žárového vrchu, kolem jehož vrcholu a ve svazích se ukrývají rozsáhlá seskupení skal. Nás ale zaujme především skalní věž trčící ze svahu Žárového vrchu nad „Sedlovkou“, která na první pohled vypadá, jako by sem byla importována z Hruboskalska. Ve skutečnosti to žádná skalní věž není, jedná se „jen“ o čelo úzké a vysoké skalní hradby.

 

Po dostatečném pokochání se vyhlídkou můžeme opatrně sestoupit dolů na velkou paseku a z ní lesním průsekem klesneme k Sedlové boudě.

 

Odtud se k asi kilometr vzdálenému temeni Žárového vrchu (1094 m) vydáme po lesní cestě k dobře viditelné, téměř 20 m vysoké úzké skalní hradbě. Ano, to je ta skála, jež nám při pohledu z Lyry připomínala hruboskalskou skalní věž. V těchto místech cesta končí, dál už musíme v trávě vyšlapaným chodníčkem přes rozsáhlou paseku, která končí téměř pod vrcholem hory. Tady se chodník stáčí k vrcholové loučce obrostené mladými jehličnany a poseté četnými skalními útvary. Vlastní vrchol zdobí nádherně provrásněné skalisko mající z profilu a odstupu podobu starcovy tváře kryté nahoře na hlavě baretkou. Z nejvyššího temena skály se otvírá překrásný kruhový výhled zahrnující nejen velkou část Hrubého Jeseníku s Pradědem a Medvědskou hornatinou, ale rovněž podhůří s městem Bruntálem a hladinou přehradní nádrže Slezská Harta.

Kromě nejvyššího skaliska se v okolním podrostu ukrývá množství dalších skalních útvarů a jen kousek dál trčí z vrcholového témě i větší skalní hradba. Rozsáhlé kamenné bloky, ba i ty jednotlivé solitérní skalky a balvany spolu dohromady tvoří menší skalní město. Pokud ale můžeme věřit mapám.cz, na nichž je skalními ikonkami poset celý západní podvrcholový svah hory, ono zase to skalní město až tak malé nebude. Bohužel je jeho velká množina skryta v mladém podrostu a my jej jednou celé uvidíme, teprve až okolní stromy povyrostou.

Všechny skály Žárového vrchu (ale i Lyry, Plošin a Ludvíkovských skal) jsou na mnoha místech krásně provrásněné, čímž připomínají fylity, jinde zase rulu či ortoluru, ale dnes je tento typ horniny souhrnně označován jako blastomylonit.

 

Z vrcholu pokračujeme chodníčkem mířícím k severovýchodu a po pěti minutách chůze doklesáme do sedla, jež odděluje Žárový vrch od hmoty přední Plošiny a zároveň přes něj prochází z údolí Bílé Opavy do doliny střední Opavy komunikace v podobě lesní cesty. My ale po chodníčku pokračujeme stále stejným směrem k prvnímu vyššímu vrcholu Plošiny (1043 m). Ještě v okolí sedla mineme několik bizarních skalních útvarů, z nichž bych rád upozornil na věžovitý tor a skalku s neobvykle dlouhlým převisem, připomínajícím luxusní bivak pro milenecké páry. Chodníčkem vedoucím téměř po rovině středem travou zarostlého a několik stovek metrů dlouhého lesního průseku (lemovaného v okolním neprostupném porostu dalšími skalními útvary) závěrem mezi stromy prokličkujeme k vrcholovým skaliskům přední Plošiny. Největší má z profilu téměř dokonalou podobu hlavy valašského národního zvířete. Těžko posoudit, jestli byl Máti Přírodě při sochání předlohou beran anebo ovce, rozhodně se jí ale tahle skalní skulptura dosti povedla.

 

Od hlavy Skopa nás už mnohem zřetelnější chodníček dovede k rovinatějšímu temeni vedlejšího vrcholu Plošiny (1015 m), kde nás potěší pohled na členitou a velmi pěknou skalní hradbu. Z ní vystupuje pitoreskní skalní polověž, jejíž vrchol připomíná hlavu se zobanem fantaskního ptáka. Vyšší část skaliska vpravo je korunována nádstavbou v podobě lebky obra a od okraje srázu zvědavě na příchozí nakukuje hlava klauna.

Možná, že i vám bude na první pohled připadat, jako byste je vyrušili z nějaké dlouhé diskuze.

(Za mé přítomnosti bohužel ani jednou nekvákli… a to jsem se, prosím, choval tiše jako myška a krom focení se je snažil otravovat co nejméně…)

 

Po průzkumu skal a pokochání se pohledem přes boční průsek na protější Vysokou horu nejspíš na řadu přijde otázka - kudy dál?

 

Nejjednodušší je vrátit se nazpět do sedla mezi Žárovým vrchem a Plošinou a směrem k severu pak pasekou sestoupit až na její spodní konec, odkud vás klesající lesní cesta po chvilce přivede k asfaltce klesající po úbočí hor do Vrbna pod Pradědem.

 

Pro dobrodružnější povahy jsou pak na výběr dvě varianty.

 

Při té první pokračovat tentokrát už trochu prudčeji sestupujícím lesním průsekem k východu, cestou se potěšit výhledem ze zajímavé skalní vyhlídky a poté zabočit mezi stromy vlevo, kde o něco dál narazíte na hřebenovou lesní cestu. Ta vás po nějaké době přivede do sedla pod Zámeckou horou, kde si můžete pro sestup do Vrbna vybrat jeden ze dvou značených okruhů a k městu sestoupit po silničce obkružující skalnatý kopec zleva anebo zprava.

 

No a pro ty ještě dobrodružněji založené jedince, kteří toho mají ještě „málo“ a chtěli by před návratem shlédnout ještě jedno zajímavé skalní souskalí, umějí dobře číst v mapách a nebojí se sestupovat drsnějším horským terénem, tak pro ty mám Tip na tuhle trasu: od Skalní vyhlídky pod Klaunem pokračovat po lesní cestě až k místu, kde se na hřebeni stáčí z východního směru k severovýchodu a odtud nás směrem k jihovýchodu čeká sestup lesem. Cestou protneme horní lesní asfaltku (tzv.Šestkovu cestu), asi o 300 m níž spodní silničku (Čtverková cesta) a v jejím prudkém ohybu, kde uvidíme zdola nad cestu trčet temena skal, jsme u cíle.

 

Skalních útvarů se sice v okolí Ludvíkova nachází tolik, že by je domorodci mohli vyvážet na export, ale větší seskupení označované jako Ludvíkovské skalní město je tady jenom jedno. Táhne se od ludvíkovského kostela a hřbitova mírnějším lesním svahem až k Čtverkové cestě, na níž právě stojíme, a dosahuje délky téměř 400 m. Skládá se ze čtyř hlavních bloků (ten nejvyšší dosahuje výše až 30 m) oblíbených a pojmenovaných horolezci jako K1 až K4 a kromě nich z velkého množství nižších skal, obklopujících nejen ty hlavní, ale trčící z hvozdu i výš ve svahu.

 Dobrou zprávou je, že se ze Čtverkové cestě až dolů ke hřbitovu mezi nejzajímavějšími skalními útvary vine dobře vyšlapaný chodník. Díky tomu, že se pás skal táhne od východu k západu, chodník tudíž nevede po spádnici, ale dosti pohodlně šikmo svahem, takže se neunavíme ani při výstupu, natož při sestupu. Při cestě mezi skálami nás zaujme především zbarvení některých stěn, nejvyšší skalní věžovitý útes a také z několika bloků vystupující pitoreskní palice skalních polověží.

 
Pozoruhodné tvary připomínají podoby postav či zvířat, známé z pískovcových skalních měst, tady sice neuvidíme, ale i tak je Ludvíkovské skalní město velmi zajímavou ukázkou neživé jesenické přírody.



                                                            dokončení příště