Ze Sebuzína přes Brnou do Střekova - další etapa po cyklostezce ale pěšky

Posledně jsem vás seznámila, jak jsem poznávala okolí řeky Labe po cyklostezce z Libochovan přes Církvice do Sebuzína.

Tentokrát jsem si naplánovala jet vlakem do Sebuzína a odtud se vydat pěšky po cyklostezce do obce Brná a dál pokračovat do Ústí nad Labem – k nádraží Střekov a odtud jet vlakem do Teplic. Podle mapy to bylo dost daleko a nevěděla jsem, zda to zvládnu fyzicky. Byla to delší trasa, než ta minulá. Ale řekla jsem si, když bych nemohla, že nasednu v Brné na autobus, jež mě doveze do Ústí, a pak bych jela už vlakem domů. Ale moc by mě to mrzelo. Neboť jsem si naplánovala, že projdu celou cyklostezku z Velkých Žernosek po etapách až do Hřenska. Cyklostezka vede ještě dál do Německa po druhé straně Labe, ale tam bych už nešla. Německy pořádně neumím, a kdyby se mi tam něco stalo, byl by malér.

Takže jsem si sbalila saky paky, vzala turistické hole a vyrazila na nádraží. Jela jsem z Řetenic (část města Teplice) a ve vlaku si koupila jízdenku. První co mě zarazilo, bylo to, že mi řekl průvodčí, když mně vytiskl jízdenku, že bych měla přestoupit v Ústí n/L – západ. Ale já si vyhledala na Internetu, že budu přestupovat na hlavním nádraží. Kroutil hlavou, já taky, ale neposlechla jsem ho. A dobře jsem udělala. Neboť jsem si jízdu vyhledala na serveru „České dráhy“, protože mně bylo minule řečeno, že IDOS, kde jsem dříve vyhledávala spoje, není přesný, což se mi dříve několikrát potvrdilo. Protože jsem měla čas na přestup v Ústí n/L, zašla jsem do Informací, kde mě operátorka zase řekla, že žádný vlak teď do Sebuzína nejede, až za hodinu, což nebyla zase pravda. Koukala se do počítače, div jí oči nevypadly, ale nic nevykoukala, neboť stále tvrdila, že mi vlak jede až za hodinu. Poděkovala jsem za ochotu a vtom slyším, jak hlásí, že je na l. nástupišti vlak do Sebuzína připraven k odjezdu. Metelila jsem po schodech nahoru, co to šlo a vidím průvodčí u vlaku…Ještě se jistím otázkou, zda vlak skutečně jede do Sebuzína…Ano, jel!

Tak mě tak napadá, komu má vlastně člověk věřit…Maně mě napadl název filmu „U nás v Kocourkově“. Anebo že pravá ruka neví, co dělá levá…

Buď jak buď, vlak mě do Sebuzína dovezl. Paní výpravčí v Sebuzíně jsem se vyptala na cyklostezku a zašla před nádraží z druhé strany, kde na mě celý běsný, začal štěkat za plotem psí hlídač. Před sebou jsem měla výhled na Dolní Zálezly, pokračovala jsem dál a došla ke kapličce sv. Vincence z Ferrery.

Obec Sebuzín spadá pod městský obvod Ústí n/L – Střekov. Leží na pravém břehu řeky Labe v CHKO České středohoří při ústí Tlučeňského potoka. Obec byla prvně zmiňována r. 1251 a byla poddanskou vsí. Za třicetileté války byla zlikvidována. Poprvé byla zmiňována škola r. 1774. V r. 1827 většinu domů v obci zničil požár. V r. 1855 tu řádila zase cholera. Obyvatelstvo se tu živilo pěstováním ovoce, jež vyváželi do Německa. Dříve patřil Sebuzín do litoměřického okresu, ale od r. 1980 patří k Ústí n/Labem.

Nad návsí uprostřed obce stojí barokní kaple z r. 1745. V nice se nachází plastika Ježíše Krista a ve věži litinový zvon. Kaple je kulturní památkou.

Pokračovala jsem od kaple mezi domy a dostala jsem se posléze na cyklostezku, která začínala u Labe. Byl odtud kouzelný výhled na všechny strany. Vzadu za mnou se v dáli zobrazoval dubičský kostelík, přede mnou lemovala Labe různě do nižších i vyšších vrchů zeleň, zkrátka shrnuto - České středohoří a v něm Krkavčí skála, Trabice, Deblík a Varhošť.

Cestou mě míjela spousta cyklistů oběma směry, jen já jediná byla pěší turistka po celý čas, co jsem šla cyklostezkou.

Okolo Labe je nádherná procházka, zastavovala jsem se, když jsem zpozorovala něco zajímavého, nebo vytáhla foťák, abych si to i zdokladovala, neboť tu byly nádherné scenérie. Krása nejen pro oči, ale i pro dušičku…Viděla jsem spoustu lodí a lodiček, jachet a taky parník Portu Bohemicu, se kterým bych ráda jednou vyplula na okružní jízdu, byť jsem ji již jednou absolvovala ale z Děčína do Drážďan. Na našem území jsem ještě neplula.

Na cyklostezce se nacházel odpočivný koutek pro cyklisty s altánkem a zval k posezení. Já jsem jeho nabídku ale nevyužila, až teprve o kousek dál u kiosku s nabídkou pivka Březňák. To jsem si dala a usedla, abych si chvíli odpočinula. Měli tam klobásy, párek v rohlíku a nádherné utopence. Ty mě nesmírně lákaly, ale odolala jsem. Pak jsem toho později litovala, protože byly vskutku výstavní a chuť mě na ně stále provázela, zkrátka jsem zaváhala…Po odpočinku jsem vstala a pokračovala dál cyklostezkou a viděla v dáli obec Brnou. Byla ještě dost daleko, ale také jsem k ní došlapala. Z cyklostezky jsem zahlédla dvě věže, jednu větší a jednu malou s křížkem…To bude kaplička, řekla jsem si, ale jak se k ní dostat? Posléze jsem uviděla cestu, která vedla do kopečka, tak jsem se po ní vydala a vyšla jsem u kolejí, kde za nimi stál krásný dům s věží a o kousek dál kaplička.

Od pána, který parkoval u domu u kolejí, jsem se dozvěděla, že to byl zámeček, který vlastnila baronka a ta kaplička že k němu patřila. Měla taky zahradníka, který měl o kousek dál svůj dům. Jak jsem se ale později dozvěděla, ono to bylo trošku jinak…Domu se sice zámeček říkalo, ale jednalo se o honosnou vilu z r. 1900 vídeňského rentiéra Roberta Florenta. Později přešla do vlastnictví židovského obchodníka Emila Kahna. V r. 1924 francouzský šlechtic Alain Rohan tuto vilu odkoupil pro svého kmotřence barona Ottokara Picot de Peccaduc, svobodného pána z Herzogenbergu, který tu žil se svojí rodinou a provozoval zahradnictví. Na zámečku vyrůstala jeho dcera, kunsthistorička Johanna von Herzogenberg, jež byla oceněna Řádem Tomáše Garrigua Masaryka za podporu rozvoje česko - německých vztahů. Baronka také vydala knihu v němčině – autobiografii „ Z mého života“, která byla přeložena do češtiny v r. 2002. Ona sama pocházela ze známého rodu Rohanů, kterým patřil zámek Sychrov, kde ona také vyrůstala a jistě je mnohým čtenářům známá rozhledna Štěpánka v Jizerských horách, kterou začal stavět její dávný předek kníže Rohan. Jelikož mu cikánka předpověděla, že až dostaví rozhlednu, tak zemře a tak na to konto stavbu přerušil. Až po mnohých letech ve stavbě pokračoval jiný stavitel a když byla rozhledna postavena - kníže Rohan zemřel. Ale to mu už bylo 92 let.

Baronka k nám do Čech jezdívala, jak na Sychrov, tak do Brné. O jejích návštěvách na zámek Sychrov jsem byla informována již dávno knězem z Č. Dubu a o návštěvě do obce Brná při mé nynější návštěvě tohoto místa. Baronka zemřela v r. 2002 ve věku 92 let, jako kdysi její dávný předek kníže Rohan.

Zámeček je nyní sídlem krajské veterinární správy pro ústecký kraj.

Na pozemku se nachází též novogotická kaple Povýšení svatého kříže z r. 1930, kterou nechal postavit baron Ottokar von Herzogenberg.

Další občan v Brné mně zase řekl, že tady byla vypěstována vůbec první vánoční Hvězda, která se kupuje na Vánoční svátky v květníku. Co je na tom pravdy nevím, nikde jsem se toho ale nedopátrala. Toliko k zámečku a kapli…

Další kaple se nachází na návsi, je to barokní kaple sv. Anny Samotřetí z r. 1750. Kapli svépomocí opravili občané obce a u jejího pozemku nainstalovali stůl a lavice po obou stranách stolu. Od kaple je vidět na vrch „Malý Ostrý“, na kterém jsou prý vidět mufloni, opět jsem se dozvěděla tuto informaci od starousedlíka. V současné době mé návštěvy tam ale nebyli.

Protože jsem ale odbočila z cyklostezky, musela jsem se na ni zase vrátit a k ní mě navedl místní občan. Nikdy bych cestu k ní nenašla, neboť jsem šla úzkou stezkou mezi domy, a pak zahradami, zatočila po schodech dolů pod viadukt, nad kterým vedly železniční koleje a pod ním zase protékal miniaturní potůček, vedle něhož vedla stezka, po které jsem se dalšími zákrutami dostala teprve na cyklostezku. No, kdepak bych se já na ni dostala, nebýt informace kudy jít…To samé bylo, když jsem šla od zámečku, ale trošku jednodušší oproti této. Měla jsem docela strach tudy jít, bylo to místo osamělé, tmavé, a kdyby mě tam někdo přepadl, pomoci bych se nedovolala.

Sotva jsem vyšla na cyklostezku, viděla jsem na Labi rozjezd jachet, jako kdyby měly závody. Chvíli jsem na ně koukala, jak se tak mezi sebou prolínaly, byl to zajímavý pohled a rozhlédla se po březích Labe, které lemovaly zase ozeleněné vrchy. Pohled na tuto neskutečnou krajinu by snad zaujal každého. Myslím si, že cyklisti takový zážitek nemají jako pěší turisti, nemohou vychutnávat tu okolní krásu plnými doušky. Jen projedou a mžikem oka při jízdě ji jen krátce do sebe vstřebají, což není ono.

U plotu mě pozdravil ohromný keř kvetoucí kaliny – nádhera! A za ní nedodělaný srub – zase jiná krása. Míjela jsem Cyklokemp, kde bych mohla usednout na jeden pěnivý mok, ale neměla jsem chuť. Pokračovala jsem dál, až jsem došla k termálnímu koupališti a za ním k hotelu Racek, který už dosloužil. Možná, že jej v budoucnu někdo vzkřísí a umožní mu zase rozlet, bylo by škoda nechat ho na pospas. Od něj vedla cyklostezka pod viaduktem a zatáčela se mírně do vrchu a vedle železničních kolejí. Po chvíli se mě na druhé straně za řekou zobrazila vrkočská skála. Vida, už se blížím ke Střekovu! Sláva, dokázala jsem to! Ale ještě nejsem na konci…Ale únava mnou prolínala, co bych lhala. Po chvíli jsem již v dálce viděla Masarykova zdymadla a napravo od nich trčící do výše hrad Střekov. Pomalu jsem se k němu přibližovala.

Na cestě mě potkala instalovaná zajímavost pro cykloturisty – kámen, který nabíjel cykloturisty a upozornění, kdo si na něj sáhne, měl by vždy dojet do cíle. I když jsem nebyla cykloturistka, ale jen turistka, sáhla jsem si na něj pro jistotu taky, co kdyby mě síly opustily a já nedošla konce…

Pokračovala jsem dál, přede mnou se objevil hrázděný dům a u něj ukazatel k restauraci „Malířský koutek“ – zajímavý název, který jsem ocenila, až když jsem seděla venku v jeho zahradní části na pivku. Byl odtud kouzelný pohled na hrázděné domy z opačné strany, dřevěnou zvoničku, torzo Božích muk a nedaleko se vypínal na skále hrad Střekov. Opravdu pro malíře koutek jak stvořený, věru název byl podle pravdy.

Po osvěžení pivem a odpočinkem jsem se zvedla, abych došla zbylý kousek mé naplánované trasy – k nádraží. Procházela jsem pod hradem, ale na něj vystoupat, to by mně už síly nestačily, to nešlo. Až příště, i když jsem na něm byla již několikrát, je to kouzelné místo, které stojí za to po určité době si zopakovat. Prošla jsem okolo Masarykových zdymadel a mířila k nádraží. Zakoupila jsem si jízdenku a Sedla na lavičku, čekajíc, až mně přijede vlak do míst mého bydliště. Celkem jsem ušla i s cestou na nádraží 14 km. Doma jsem únavou...