Zas jednou po letech na hrad Střekov

Zas jednou po letech na hrad Střekov…

Rozhodla jsem se velice rychle navštívit tento hrad. Byla jsem tu na něm naposledy asi před 4 lety - již přesně nevím, takže podrobnosti a trocha té historie i pověsti opředené okolo tohoto hradu, vypisovat nebudu, to si můžete nalézt na stránkách Turistiky pod mým nikem, když jsem tehdy o něm psala, pakliže budete mít někdo zájem si o tom přečíst anebo více podrobností na webu. Jen podotknu, že gotický hrad nechal okolo 13.století vybudovat J.Lucemburský k ochraně labské plavby a patří znovu od r.1989 Lobkowitzům.

Já jsem se vypravila vcelku během půl hodiny, zabalila pár potřebných věcí sebou do batohu a vyčkala autobusu, který mě zavezl na nádraží. V 9.37 mě jel vlak z Teplic do Ústí-západ, tam jsem přestoupila na vlak na Ústí-Střekov, což byla jedna stanice, takže jsem byla „cobydup“ ve Střekově. Nastal mě trochu problém, kudy se vydat, zda sejít k Labi na cyklostezku a tou se vydat podél řeky k hradu, anebo jít vrchní cestou, která vedla Mostem za nádražní budovou přes železniční koleje a stoupala kousek do vrchu přes dvě, nebo tři ulice? Teď fakt nevím…, ale zkrátka do ulice s názvem „ Ke hradu “. Trochu jsem se po cestě rozhlížela, nějak jsem to nepoznávala a nebyla si jistá, zda jsem tudy minule šla. Nakonec jsem ale vyšlápla správným směrem ke hradu, tak se musel přede mnou objevit každou chvíli... Ohlédla jsem se za sebe dozadu, směrem k Ústí nad Labem, v dáli Doprava jsem viděla město a zleva se zase pyšnila v zeleni na skále vyhlídková restaurace Větruše. Krásný pohled…

Pokračovala jsem ulicí, kde jsem narazila na dům se zajímavým názvem „Rezidence Střekov“, což mě zaujalo a přemýšlela co to je. Až teprve doma na webu jsem zjistila že jsou to luxusní byty, tzv.rezidenční s tím rozdílem, že jsou více pohodlné než běžné byty, větší a též s možností mít zahradu nebo garáž. Asi taky za pěkně mastnou cenu už podle toho názvu… Zkrátka nic pro normálního člověka s normálním platem. Ale bylo vidět, že tam ještě asi nikdo nebydlí podle oken, která zela prázdnotou a byla špinavá. Asi se stále ještě buduje…

No a já za chvíli narazila na hospodu s názvem“Restaurace pod hradem“ a to jsem již tušila, že jdu dobře. Ale hrad pořád nikde… A tak jsem šla a šla až jsem shlédla jednu paní a tak moje pusa nelenila aby se zeptala, kudy se k němu dostanu. Po řádné informaci, že mám přejít na druhou stranu ulice a za kruhákem se dát doleva a sama silnice mě už navede až k hradu jsem byla klidná. No holt paměť kolabuje, co se dá dělat. Ale po 4 letech, bych si to měla ještě pamatovat - no, je možné, že jsem tu byla i před delší dobou. A tak jsem došla ke kruháku, zatočila za ním doleva a šla menší asfaltkou, která pak zatáčela zase doleva a už do kopce a najednou jsem si uvědomila, že je to ono, kudy jsem tehdy šla se svojí známou. Ale přes ten Most přes koleje jsem nešla, to vím nabeton. Asi jsme zas nabraly spolu jiný směr od nádraží a teprve později jsme narazily na tu asfaltku. Tehdy tam kruhák ještě nebyl, to vím určitě! Ty se teď nějak rozmnožily ve městech jako houby po dešti! Ale šla jsem i jednou s dcerou a to bylo zase jinudy. No, nechám uvažování.

A tak jsem stoupala pomalu výš a výš až jsem došla na parkoviště před hradem a hrad mě pomalu začal odhalovat svoje zdi z pravé strany.Vešla jsem za bránu, a hned se pídila po pokladně, která byla tehdy hned zleva zkraje, v malém domku, ale ta nikde, tak jsem stoupala dál, viděla otevřené dveře, tak jsem do nich vešla, přešla dvě místnosti a ona tu byla instalována výstava výrobků dětí…

Kde je tedy ta pokladna? Tak jdu stále dál až jsem došla ke schodům před další bránou, vyšla je, vešla do hradní brány a dál a pořád nic…Až jsem viděla nějakou slečnu, či paní, tak s otázkou, kde se prodávají vstupenky mě poslala až k bráně z mříží a že před ní je pokladna. Změnili to, jak jsem se dozvěděla, pamatovala jsem si to tedy dobře, kde bývávala dříve pokladna, paměť tedy mám ještě docela dobrou, i když sem tam něco neuchová… Tak jsem si koupila vstupenku, magnetku, protože tu jsem si minule nekoupila a dceři zase turist.známku, kterou si ona tehdy, kdy jsme tu spolu byly taky nekoupila a nechala vydělat p.pokladní něco přes stovku. Na průvodce jsem si nepočkala, neměla jsem zájem, už jsem tu vlastně byla po třetí nebo po čtvrté. Ani pojednání o hradu, co půjčovala další „strážkyně“ hradu jsem taky nechtěla a tak mě pustila přes další bránu a zamkla za mnou. A já se vydala poznávat již poznané, ale pro tu romantiku, která tu čišela ze všech koutů, což já mám strašně moc ráda, jsem se těšila, jak si hrad zase po letech projdu a taky podívám na krásné vyhlídky všude okolo z něj. Hrad je hrad, to není jako na zámku, kde jsou pokoje skoro jeden jako druhý. Tady na vás zírají Trosky, plno kamenů, prázdné okenní otvory, nebo prázdné rámy ode dveří, ale někde i s těmi dveřmi ale již dodanými, to musím podotknout a vy se pak domýšlíte o bývalých pánech, jak tu žili a co kde asi bylo. Ale nikde tu nevidíte v místnosti postel s baldachýnem, a pod postelí třeba někde i nočník, který dával tušit, jaká byla na zámcích kdysi hygiena. Nebo kuřácký salon, přijímací salonek, co ale jsem vždy obdivovala na zámcích a to bylo jediné, co mě tam lákalo – knihovna. Tam bych vydržela být celý den a prohlížet si hřbety knih, z větší části v kůži a listovat v nich, ale to se nesmělo… však jsou knihy moje velká láska už od útlého dětství.

Tady na hradě uvidíte sem tam v zachovalé místnosti výstavku obrázků, jak hrad vypadal za doby své slávy, taky maketu hradu, nebo v rytířském sále zbraně, různé kopí apod., palcáty a taky tu bylo vystavené rytířské brnění, které bylo navlečené na jakémsi podstavci, z něhož čouhal stojánek v podobě dřevěných nohou. Dělalo to na mě dojem, jako kdyby to byla postava s protézami.

A tak jsem chodila a prohlížela a se mnou také další návštěvníci hradu. Stoupala jsem po schodech hned doleva, nebo Doprava a stále výš. Taky do dolního paláce, beze střechy, kde se měla konat svatba. Byly tu nachystány židle a stůl a v tom rytířském sále, kde jsem už byla a který byl zastřešený, byly taky nazdobené židle, asi v případě zhoršení počasí, další možnost obřadu, aby svatebčané nezmokly.

Abych nezapomněla poznamenat, jsou tu i pamětní tabule na návštěvu dvou významných osobností skladatele Richarda Wagnera a malíře Gustava Doerella. A tak jsem vystoupala až k věži a taky nahoru na vrchol. Po schodech jsem se trochu bála, bylo tam po tom slunečním oslnění zvenku, kdy slunce svítilo jak o závod dost tma, ale dobře jsem do vrchu vyšlapala, podívala se z okének věže všude kolem dokola a sestoupila zase dolů. Pokračovala jsem nad věž k oplocenému prostranství, abych se pokochala krásným výhledem všude kolem dokola. Pod hradem se nachází Masarykova zdymadla, jsou jako na dlani, kudy se dá přes ně projít do Vaňova a okolo Vrkočské skály k vodopádu, zas další krásné turistické místo a dál jít vrchem po hřebenu až k výletní restauraci Větruše. Dříve bylo Ústí známé jako škaredé černé průmyslové město, ale to se dávno změnilo, to již neplatí.V okolí města je spousta nádherných míst, kam se dá zajít. Ale i v samotném městě se nacházejí různé zajímavé stavby….

Tak jsem se pokochala vyhlídkou z hradu, byly tam dvě ženy, tak jsem se nechala vyfotit, abych měla taky doklad o mé zdejší návštěvě, a taky je na oplátku zvěčnila. Cestou dolů jsem se dočkala i svatebního průvodu s nevěstou a družičkou, která ji nesla vlečku, jak zase stoupali nahoru a tak jsem ji poprosila zda si ji mohu zvěčnit, což s úsměvem přivolila. Bylo to takové zpestření dne…A protože bylo horko, tak jsem zasedla na hradě venku v restauraci a dala si jedno točené… Pak jsem se pomalu zvedla a s lítostí se ještě rozhlédla kolem sebe a v duchu se rozloučila s hradem. Zjistila jsem po té době, co jsem tu nebyla, že se tu provedly zase další úpravy hradu.

Zase jsem si ho po letech znovu prohlédla a tak jsem byla spokojená. Teď jsem si zvolila jinou cestu z hradu obráceným směrem a šla chvíli silnicí, až jsem došla k oplocenému pozemku, kde jsem viděla stádo pasoucích se koní. Jeden zvědav, si to ke mně zamířil, zřejmě čekal, že mu něco dám, ale já nic neměla. No a poté jsem se dostala na silnici, kde frčelo jedno auto za druhým, což mě nedělalo dobře, ale pak jsem pod malým můstkem zamířila k řece Labi a šla již podél něho.V některých místech jsem viděla, kam až sahala voda při nedávných záplavách…No a já po chvíli došla k nádraží, vlak mě jel za 20 minut, tak jsem si chvíli sedla na lavičku. Čas jsem měla dobrý, byla jsem na nádraží ve 13.30. To byl slušný výsledek. Mezitím přijel motoráček ze Skanzenu zubrnického muzea, vystoupili z něj výletníci ze Zubrnic a vláček znovu zval na výlet zase další zájemce obráceně do Zubrnic.