Září 2022, Velké Pavlovice – Břeclav – Hodonín (menší epilog) Pt. 3

25.9.2022

Původně to měla být jen kratší cesta na vlak, tedy kratší, nějakých 20 km do Břeclavi na vlak. Plány jsou jedna věc, skutečnost jiná. Nedělní ráno bylo oproti předchozím dnům přeci jen pošmournější, takže by ten přesun na vlak celkem stačil. Už i k faktu, že po ránu musíme trošku poklidit a sbalit batožiny. Odjezd stanovený na nějakou desátou by tak měl celkem stačit, do zmíněné Břeclavi je to samá rovinka, žádný kopec, takže žádná překážka.

Vyrážíme ulicí nádražní, tedy směrem k Velkopavlovickému nádraží (ona tam vede lokálka na Kobylí, Mutěnice a do Hodonína).

Přejíždíme mostem dálnici a na kraji Rakvic stavíme u místního symbolu, tedy skulptury raka, podle kterého se zřejmě místo pojmenovalo…

Komusi zvoní telefon, prý jestli jsme někdo nezapomněli vrátit klíč od našeho bungalovu. Většinou se dušujeme, že určitě ne, nicméně řešíme to i dál cestou, takže ačkoliv Habánskou cyklotrasou do Podivína není daleko, stačí se nám dvojice telefonujících zdržet, což menší skupinka čelních jezdců využije k poměrně detailnímu průzkumu zajímavého kostela sv. Petra a Pavla. Ten na sebe upozorňuje poněkud netradičně pojatou věží. Základ svatostánku sice můžeme vystopovat až do středověku, dokonce do 11. století, ale to byla dřevěná stavba, pozdější stavba je z 13. věku, současnou podobu ale získal v 90. letech 18. století. Typická věž je původně z roku byl poškozená válečnými událostmi, současná podoba je z roku 1829,. O starobylosti kostela svědčí boční románský portál, gotické období potvrzuje závěr kněžiště s opěrnými pilíři, interiér kostela je spíše barokní až klasicistní. Z výzdoby stojí za zmínku oltářní obraz se scénou před popravou sv. Petra, po stranách jsou dvě sochy světců, další sousoší naproti kazatelny představuje scénu Ježíšova křtu. Před oltářem nás překvapila vyskládaná hromada ovoce a zeleniny, což naznačuje, že se patrně chystá mše za dobrou úrodu (nebo proběhla).

Mezitím dorazí oba opoždění, tak míříme k Lednici. Tedy ne ke skladu potravin ale městečka s proslulým zámkem. Vlastně nemáme ve větším plánu delší zastávku, tu doufám provedeme až v samotné Břeclavi. Tak jen tak projdeme zámeckým areálem, v pokladně pořídíme nějaké suvenýry a k okraji města.

Většina výpravy se mi nenápadně ztratila a k Břeclavi mířila kolem Janova hradu (kdysi jsem tam už taky jel), takže přes Charvátskou Novou Ves jsem jel sám, stavím u zimního stadionu (poblíž zámku). A když se chystám navázat spojení skupina se objevuje na příjezdu z lužního lesa kolem Dyje.

V restauraci u „zimáku“ jsem už často něco pojedli, což tak činíme i tentokrát při tom hodláme nakoupit lístky do vlaku. Na to jsou ty chytré mobilní aplikace dobré. Bohužel je ale problém s obsazeností. Se sezením asi problém není, problém je s koly, respektive nedostatkem míst na ně. Asi se na víkend vypravilo víc cyklistů, než bývalo zvykem (co jsou ty elektrokola, tak přibylo aktivních).

Jeden by se možná do vlaku dostal, ale je nás pět. Zkoumáme tak další spoje, naštěstí až na výjimky moc nespěcháme. Objevujeme až spoj kolem páté odpolední, to ale nebudeme v Břeclavi tak dlouho čekat, tak se rozhodneme pro prodloužení do Hodonína. Pro jistotu ale „apkou“ koupím jízdenky už tady.

Než se ale vydáme na trasu, mírně se posilníme u nádražní hospody s menší asistencí krojovaného souboru. Při průjezdu městem jsme zaregistrovali nějaký hluk, takže i v Břeclavi dnes proběhly nějaké dožínky nebo spíš vinobraní. Drobným zpestřením je i několik policejních vozidel, z kterých vystupuje několik snědších osob s rouškami na tvářích. No zajímavé, u nás v současnosti nikdo nic proti covidu nenosí, že by tito nově příchozí byli tak ohleduplní?

Odpolední cesta už probíhala pod mírně zakaboněnou oblohou, takže jsme ani moc nezastavovali kvůli kochání či prohlídce nějaké pamětihodnosti.

Držíme se zpočátku cyklotrasy Podlužní na Hrušky, po okresce do Moravské Nové Vsi, kde jsme před časem prožili rovněž jeden z cyklovýletů. Tady můžeme sledovat něco z pozůstatků loňského tornáda, zejména hromady rumiska na okraji vsi i poničená kostel, který byl jedním ze symbolů loňské katastrofy.

Snad jsme doufali v nějakou restauraci v Mikulčicích případně sousední Lužici, ale přímo u cesty se jevilo vše zavřené, takže azyl jsme našli až ve dvoře Restaurace U Pošty, která je naštěstí zásobena i produkty menších pivovarů, dvorkem s možností parkování kol a celkem slušnou obsluhou.

Pt. 1

Pt. 2