Zámek Líčkov-Galerie malíře Oskara Brázdy a siesta se zámeckou paní...

Zámek Líčkov, galerie malíře Oskara Brázdy a siesta se zámeckou paní…

Strašně moc let jsem se toužila podívat na zámek Líčkov a vidět obrazovou galerii Oskara Brázdy. Jenže mě tomu bránila jednak vzdálenost od místa mého tehdejšího bydliště, později zase, když jsem se přestěhovala o trochu blíže, tak zase špatná Doprava do obce, kde se zámek nacházel.

Ale to už byl ve mně zaseknutý drápek, který mě nedával pokoje a nutil mě přemýšlet, jak to udělat, abych se do zámku dostala ještě letos a splnila si svoje dávné přání. Neboť léta běží a pohybové ústrojí ať chcete nebo ne, se horší. To, co mohu zdolat ještě letos, nemusím již dokázat další rok. A protože nejsem majitelka dopravního prostředku, musela jsem se spolehnout na veřejnou Dopravu. A tak jsem začala hledat spojení, které sice bylo prachbídné, ale dostat se tam dalo, ale bohužel jen ve všední den. O víkendech, kdy byla jen návštěvní doba zámku, tam žádná Doprava nevedla. A co teď? A tak jsem znovu prostudovala webové stránky zámku Líčkova, abych se ujistila, zda tam není napsána nějaká výjimka. A objevila jsem, že lze návštěvní dobu dohodnout též s majitelkou zámku!

Hurá!!! A telefonní číslo bylo též uvedeno, takže jsem zavolala a pokoušela se o štěstí, zda bych mohla být přijata ve všední den, pro nemožnost Dopravy o víkendu. Velice milý hlas mě řekl do telefonu, že promluví s paní Mařenkou a za týden si mám zavolat. Tou Mařenkou byla míněna paní Brázdová – majitelka zámku, neboť jsem se o ní dočetla, že jí tak místní lidé z obce nazývají a že ji nesmírně milují. Tak a teď jsem se v duchu modlila a doufala, až budu volat za týden, zda dostanu kladnou odpověď. Mezitím jsem zvažovala, když mně návštěvu zámku umožní, že bych mohla vyrozumět moji partu ženských, se kterými vyrážíme na výlety, zda by i ony měly zájem se mnou jet.

A tak nadešel den „D“. Byla to neděle a já vytáčela s obavou číslo zámku, jakou to odpověď uslyším. Telefon zvedla jiná paní podle hlasu, než se kterou jsem mluvila dříve a když jsem se zeptala, kdo je u telefonu, slyšela jsem…Brázdová. Byla to sama majitelka zámku, o čemž jsem se sama ujistila. Byla do telefonu velice milá, ochotná a vstřícná k mojí prosbě o návštěvu a dokonce mě řekla, že mě bude čekat na zastávce její neteř. No sláva! To bylo daleko více, než jsem si představovala a mohla očekávat!

Takže jsem byla pozvána a celá nažhavená jsem se již nemohla dočkat středy, kdy jsme měly vyrazit z Teplic přes Most a Žatec do Liběšic a dál do Líčkova. Jen to počasí mě dělalo starost, protože skoro stále pršelo. A protože jsme měly jít z Liběšic do Líčkova 2 km, tak jsem se s obavou dívala na tmavou a nevlídnou oblohu, která nevěstila nic dobrého.

Ve středu ráno pršelo, takže bez deštníků se jít nedalo. No buď, jak buď, počasí se objednat nedá, hlavně že se na zámek dostaneme. Ostatní vem čert, třeba ať padají trakaře, už mě to bylo všechno jedno, hlavně že si splním moje dávné přání. Na nádraží se nás sešly čtyři ženy, mělo jich přijít víc, ale asi je odradilo počasí.

Nasedly jsme do vlaku a jely do Mostu. Odtud jsme dál pokračovaly autobusem do Žatce, ze vzdálenější zastávky, neboť zastávka v Mostě byla přesunuta pro opravu mostu. Autobus nám jel až za hodinu, bylo to zdlouhavé cestování, přestupy na sebe nenavazovaly. Po příjezdu do Žatce jsme čekaly další půl hodinu na spoj do Liběšic - Líčkova. Ale jak jsem tak hledala, ze které zastávky pojedeme do Liběšic a zastávku našla a ještě se ujistila žen, které tam seděly, zda odtud skutečně jede autobus tím směrem, přišla ke mně paní s tím, že na nás už čeká. A to byla neteř p.Brázdové. Jak já byla překvapená, že nás již očekávala dokonce už v Žatci. Myslela jsem si, že nás bude čekat teprve v Liběšicích. Jaké milé překvapení se nám dostalo už tímhle přivítáním a to nemluvím o přivítání na zámku p.Brázdovou – když jsme stoupaly nahoru po schodech do 1.patra ke galerii Oskara Brázdy.

Autobus nám zastavil na silnici skoro před zámkem, kde žádná zastávka není, ale to bylo přímluvou paní, která nám přijela naproti, takže ty 2 km, které jsme měly šlapat a kterých jsem se obávala v dešti jsme šlapat nemusely, až teprve nazpátek po prohlídce galerie a zámku.

Musím napsat, že jsem věděla již dopředu, jak vypadá vstupní rokoková zámecká brána podle fotografií, ale když jsem ji spatřila na vlastní oči, to se nedá ani popsat, jaká to byla krása.

Nechci se rozepisovat o historii tohoto objektu, to si každý můžete zadat na netu pod „Zámkem Líčkov“, a vřele bych Vám to doporučovala, je tam dlouhé povídání a stojí za to si ho přečíst, historie tohoto místa má hluboké kořeny.

Jen tak okrajem ale něco dodám. V r.766, tu měla být údajně založená obranná tvrz, v 11.-14.století měla být přestavěna na hrad a na přelomu 16.-17. století zase hrad přestavěn na zámek. Atd, atd, skutečně stojí za to, si historii tohoto místa vyhledat. Já jen dodám, že zámek koupil v r.1925 malíř Oskar Brázda, kterému byl několikrát odňat a zase vrácen a znovu odňat, pak v něm bydlel jen jako nájemce a nakonec jej zdědila po jeho smrti v restituci jeho druhá manželka Marie Brázdová.

Oskar Brázda se narodil 30.9.1887 v Rosicích u Pardubic a zemřel 9.12.1977 na Líčkově. Vystudoval Akademii výtvarných umění ve Vídni, kde získal za malbu zlatou medaili se stipendiem do Říma, kterou dostal od samotného císaře Františka Josefa I.

V Římě se seznámil se svojí první ženou Švédkou, která byla všestranně nadaná. V době 1.světové války se aktivně zúčastnili československého odboje spolu s dr.Ed.Benešem a M.R.Štefánikem, s nimiž se seznámili. Nějakou dobu zůstali ještě v Itálii, kde pořádal výstavy svých obrazů, taktéž i v jiných evropských městech. V r.1925 se rozhodli opustit Itálii a odjeli do Čech, kde si zakoupili zámek Líčkov.

Zde se věnoval své tvorbě, kterou rozšířil ještě mimo portrétů, kterým se dříve věnoval, o zátiší a krajinomalbu. A pustil se do opravy zámku, kterou přerušila 2.světová válka.

Po smrti jeho první ženy se mu stala oporou jeho pozdější druhá paní, která svojí krásou a mládím je zobrazována na mnoha jeho obrazech. Ta při něm stála a dodávala mu energii a potřebný klid při práci a pečovala o něj až do posledního dechu.

Sama vyvinula nemalé úsilí, aby jeho obrazy nebyly ze zámku vystěhovány. Začala vlastními silami jak zámek, tak jeho okolí opravovat a přetvářet v obrazovou galerii. A tak to jsem jen chtěla něco málo podotknout jak k zámku, tak k osobě malíře i jeho paní.

Ale abych pokračovala ještě k naší návštěvě…

Majitelka zámku - paní Marie Brázdová nás hned přivítala při úpatí schodiště a chodby ke galerii celá v bílém – vskutku pravá dáma, s milým úsměvem a stopy bývalé krásy ve tváři. Dále nás provázela její neteř, která nám podávala výklad k jednotlivým obrazům i fotografiím ze života malíře i jeho ženy na zámku. Bylo pro mě velkým zadostiučiněním, že jsem si mohla vše vyfotit, aniž bych platila jako na jiných zámcích. Bylo vskutku na co se dívat. Provedla nás několika místnostmi galerie, taktéž i mistrovou pracovnou a salonky.

Jeho dílo bylo vskutku unikátní - takové velké množství obrazů a to jich ještě za války bylo hodně rozkradeno. Jeho tvorba, když si uvědomím, kolik jich bylo v galerii, kolik jich ještě má v soukromých prostorách paní majitelka zámku, kolik jich nenávratně zmizelo a kolik jich ještě zdobí byty lidí, které si je koupily, tak musel být úžasně pilný a pracovitý. Ani nemohu pochopit, že toho mohl tolik stihnout za svůj život, i když se dožil vysokého věku.

Ještě jsme viděly nádhernou kapli sv.Anny, do níž jsme se dívaly z panské tribuny.

Zámecká paní nám ukázala i část svého soukromí a na závěr naší návštěvy nás pozvala do salonu na kávičku a zákusek. Zkrátka byla to nezapomenutelná a úžasná atmosféra. Komu se povede v dnešní době posedět se zámeckou paní na zámku? A ještě s takovou milou a vzácnou ženou! Snažila jsem se vyfotit dost obrazů a i když jsem se snažila dát dost fotek na Turistiku, všechny nelze. Kdo bude mít zájem, další fotky může shlédnout na webu: „alba mihorac“

No a jako v pohádce - zazvonil zvonec a naší návštěvě byl konec.

Rozloučily jsme se s paní majitelkou i její neteří. Taky s pejsky, které si vzala z útulku, jsou v kotcích a stará se o ně. A jeden z nich, snad kříženec jezevčíka při našem posezení v salonu se snažil sem tam navázat kontakt, moc se mě líbil. Myslím si, že jich má snad dokonce šest, už přesně nevím. To svědčí též o její lásce a dobrém vztahu ke zvířatům, které vždy chovala a jež jsou spolu s ní i na některých fotografiích v obrazové galerii. Když jsme odcházely, tak na nás poštěkávali a dávali nám po svém způsobu taky nashledanou…

Po odchodu ze zámku jsme se ještě porozhlédly po návsi v Líčkově, neboť se zde nachází malá kaplička, kterou nechala paní Marie Brázdová zrekonstruovat na vlastní náklady a darovala do ní nový zvon, který je zasvěcen sv.Anně, patronce rodin. Zvon nechala odlít v Holandsku, neboť zvonařská dílna P.R.Manouška ze Zbraslavi, starého zvonařského rodu, byla při povodních zatopena. Kaple pochází z 19.století. Byla postavena na místě původní gotické kaple. S předáním zvonu a jeho vysvěcením byla spojená velká oslava v obci.

Ale pršelo a nás čekala teď dvoukilometrová cesta v tom dešti do Liběšic, takže jsme musely jít s deštníkama nad hlavou, což zrovna nebylo milé a tak jsme zamířily nazpět pod zámkem a po silnici jsme si to kráčely směrem k autobusové zastávce. Autobus nás zavezl do Žatce, kde jsme měly chvíli čas si zajít na drškovku do restaurace, abychom se zahřály, protože jsme byly i když pod deštníkama, ale zmoklé a zmrzlé. Za chvíli nám jel autobus, my nasedly, dojely do Mostu a pořád v dešti jsme pokračovaly zas na vlakové nádraží a dojely jsme domů do Teplic.

I přes nepřízeň počasí v začátku a v závěru dne, jsme měly úžasný zážitek návštěvou zámku s obrazovou galerií Oskara Brázdy, jeho paní a její neteří. Na to se jen tak nezapomene!

Na závěr bych chtěla všem čtenářům tohoto článku návštěvu tohoto zámku vřele doporučit! Kdo jste milovníky obrazů a ještě jste na tomto zámku nebyli, určitě si ho nenechte ujít. Nebudete litovat! Obrazy Oskara Brázdy jsou unikátní!