Za tajemstvím Hradiště.

Výrazná dominanta hory Hradiště (545m.nm.), tyčící se severozápadním směrem nad Litoměřicemi, mě vždy přitahovala a lákala. Můj zájem se ještě více prohloubil po přednášce spisovatele a badatele Václava Vokolka v rámci festivalu Litoměřické alchymistické slavnosti, která byla zaměřena na historické a archeologické památky v regionu Českého středohoří. A tak bylo rozhodnuto a jednoho malebného rána na rozhraní jara a léta, jsem se svou přítelkyní a družkou na svých dobrodružných výpravách Mirkou, vyrazil vstříc novým zážitkům.

Hned na začátku jsem zamítl turistickou trasu podél Pokratického potoka pod zajímavými a úchvatnými Bílými stráněmi, protože zde jsme byli docela nedávno a tuto přírodní památku, kde se vyskytuje mnoho vzácných a chráněných rostlin, jsme důkladně prozkoumali. A tak jsme zvolili cestu druhou stranou strání. Prošli jsme sídlištěm Pokratice, kde se tu a tam nacházejí menhiry, které byly údajně součásti kamenného kruhu pocházejícího z velice dávných dob, které stavitelé moderního sídliště umně, a v té době i odvážně začlenili do výstavby. Prošli jsme pod další litoměřickou dominantou Mostnou horou, u vodárny jsme zabočili vlevo na stráň plnou lučních květů a chvíli se kochali dalekým impozantním výhledem na zmiňovanou Mostku, samotné Litoměřice ležící v mělké Kotlině obtékané Labem, v dálce z oparu vystupoval charakteristický obrys Řípu, pod námi východně si líně hověla kamenná Kočka s Žitenicemi, východním směrem se tyčilo podlouhlé Sedlo a za ním v dálce se tyčily kopce Ralské pahorkatiny s výrazným Ronovem v popředí a přímo před námi mírně vlevo jsme viděli cíl naši cesty,- Hradiště.

Naplnili jsme svá srdce tou vší krásou a plní elánu a dobré nálady jsme pokračovali v cestě. Za nedlouho jsme došli k okraji obce Skalice, nacházející se pod svahy Dlouhého vrchu a Křížové Hory. Slunce už začínalo pěkně připalovat, potřeboval jsem se podívat do mapy kudy dál a tak jsem docela přivítal posezení pod slunečníky místní hospůdky. Holba,- ryzí pivo z hor-, výborně osvěžila a pomohla i lépe se orientovat v mapě a tak jsme se zakrátko napojili na červeně značenou turistickou cestu, která nás provedla okrajem obce až k rozcestníku, odkud jsme pokračovali dále po žluté. Tuto značku jsme sice na lesní louce ztratili, ale drželi jsme se jakž takž směru po okraji lesa a asi po kilometru jsme na ní opět narazili.

Proplítali jsme se smíšeným lese, úzka stezka byla místy po předešlých deštivých dnech pěkně blátivá, ale nakonec jsme se doplahočili na asfaltku u rekreační osady Mentaurov. Té jsme si ale moc neužili a za chvíli nás značka vedla na začátek stoupání do svahů Hradiště. Z prvu bylo stoupání docela mírné, ale některé úseky byly docela příkré, cesta se různě klikatila po svazích zarostlých převážně křovinama a neprostupným trnitým houštím, kolem se nacházelo i dostatek vzrostlých stromů. Horko stoupalo, při výstupu nás zaléval pot, kolem uší nám protivně bzučeli krvežízniví komáři. Vládla zde divná, téměř pochmurná atmosféra.

Prvá torza kamenných zdí jsme našli podél cesty v druhé polovině svahu. Pan Vokolek tvrdil, že i když se hora jmenuje Hradiště a opravdových a dokázaných hradišť se v Středohoří nacházelo poměrně dost, žádný archeologických průzkumů přímo neprokázal, že by se zde nějaké hradiště kdy nacházelo. V starých letopisech se jen nacházela mlhavá zmiňka, že by zde kdysi mohla stávat tvrz, opevněný dvorec, či strážní Hrádek. Při troše fantazie se v členitém terénu daly vytušit obrysy dávných příkopů či valů, ale černé zašlé základy dlouhých kamenitých zdí a roztroušené kupy kamenů spíše nasvědčovaly, že zde kdysi mohla stát nějaká osada a nebo se jedná prostě o kamenité zdi ohraničující pozemky a Pastviny.

Pod samotným vrcholem se nacházelo několik zajímavých míst, připomínající romanticky vzhlížející přírodní chrámy, ale na okolních stromech se nacházelo dost zduřelých tvarů a boulí, které dokazovaly, že tu energie není dvakrát moc pozitivní. Přesto některá místa byla přímo stvořená k meditaci a relaxaci. Po chvíli jsme vyšli z lesního porostu přímo do oslňujícího slunečního svitu a ocitli jsme se na skalnatém, zatravnělém ostrohu, nacházejícím se nad strmými stěnami. Nabízel se nám úžasně krásný výhled na část Českého středohoří, s převážně kuželovými bývalými sopečnými vrchy. V dálce vystupovala nezaměnitelná siuleta Házemburku, ještě dále na západ se dával vytušit okraj Krušných hor. Přímo pod námi se rozprostíral nízký Kamýk.

Dlouho jsme se kochali nepředstavitelně nádherným výhledem, přímo bytostně jsme cítili, že kdysi tady i stál romantický básník a velký milovník zdejšího kraje K.H. Mácha a zažíval úplně stejný pocity co my. Konečně jsme se dostatečně nasytili úžasným pohledem a dále po žluté jsme obešli vrchol Hradiště, až jsme došli do obce Hlinná. Ještě jsme se zastavili u památné chráněné lípy, která byla zrovna v květu a úžasně opojně voněla, zmoženi horkem, ale plní krásných zážitků jsme přivítali posezení v právě nově otevřené hospůdce a občerstveni a odpočati jsme mohli podniknout sestup po silnici do našich Litoměřic.