Za krásami centrální části Vizovických vrchů

Jsou rána, kdy se duše tulákova tetelí rozechvěním a je zahlcena voláním modrých dálek... jsou rána, kdy mozek úpí pod tíhou předtuchy, že tentokrát to bude pouť naprosto mimořádná... a pak nadejde okamžik, kdy všechno ostatní musí jít stranou, neboť on své touze podlehne natolik, že musí "obout boty a pak dlouho jít"... (A přitom k naplnění snu někdy stačí jen tak málo, jako třeba nahlásit si v práci den dovolené). I když se počítám mezi turistické tuláky, přesto každému mému putování předchází jasný cíl, a teprve až ten zbytek je dílem improvizace. Stejně jako dnes - po dvou dnech dešťů se najednou budím do překrásného srpnového rána a při cestě busem do Vysokého Pole si ujasňuji, co všechno dnes musím vidět: poutní místo Bojatín, Suchý vrch s kapličkou svého jmenovce, pak se pokusím nalézt tajemnou Poštípanou skalu a na závěr se vyšplhám na vrchol Klášťova a seběhnu do Bratřejova na zpáteční spoj k domovu. A jelikož celou tu naši republičku zrovna zasáhla nevídaná houbová epidemie, tajně doufám, že ani já se z lesů nevrátím s prázdnou.

Bus projíždí Loučkou a Újezdem a oko tulákovo radostně pozoruje tu okolní, na první pohled málo atraktivní, přesto ale přelíbeznou krajinu: všechna údolí a žleby jsou zahalena do plédů z mlhoviny, z nichž vystupují táhlé oblé vyvýšeniny s polí, lány a alejemi stromů. Nad nimi se směrem půlnočním táhne mohutný zalesněný pás hlavního hřebene, z něhož k nebesům trčí nejvyšší body Vizovické vrchoviny, prozářené ranními slunečními paprsky do těch nejmenších podrobností. Autobus vjíždí do Vysokého Pole a roztoužený zrak se jen nerad odlepí od okenního skla, poté už zaujme normální místo v očních důlcích a připraví se (společně se zbytkem těla) na výstup. A ten překrásný výlet opravdově začíná až nyní...

Centrum Vysokého Pole nad busovou zastávkou zdobí silueta hospůdky, na straně druhé zaujme pohled na štíhlou věžičku zvonice. Vedlejší produkt, zdobený mřížemi, zase připomíná studnu brumovského hradu. Za doprovodu žluté turistické značky se dědinou vracím kousek nazpět - až k místu, kde stojí "věrná" replika části pravěkého hradiště. Možná, že to právě tak (a nejinak) skutečně vypadalo na vrcholu bájného Klášťova, kdo ví..? V každém případě to dnešní úžasné osvětlení dodává kulise hradiska dojem naprosté reálnosti. A návštěvníka zajisté víc než potěší zastřešená otevřená chodba, na jejíž zadní straně se nachází množství panelů s informacemi a obrázky nejen o tomto pravěkém opevnění, ale i o všech dalších zajímavostech v nejbližším okolí, které všechny spojuje trasa nové NS "Okruh šesti dědin."

Po mírném stoupání na konec Vysokého Pole přichází další překvapení a tentokrát je to dokonce hned "tuplák!" Na návrší stojí stylové dřevěnice i s nějakou zvířecí farmou. Jak jsem se dočetl z infopanelu, jedná se o Envicentrum, ve kterém se pro zájemce konají placené prohlídky areálu a okolí a hlavní budova ukrývá "poklad" v podobě expozice archeologických nálezů z Klášťova. A nad horním koncem tohoto areálu se nachází první zastavení křížové cesty k Bojatínu. Zpevněná cesta vystoupá prudkou serpentinou z lesa a dál už vede po výběžku hřebene mezi poli a loukami až ke znovuobnovenému poutnímu místu. Není to z "Pole" daleko, ale je nutno do cesty připočítat čas ke kochání se úžasnou krajinou a také některými zastaveními křížové cesty. Ona je totiž tvořena jen prostými dřevěnými kříži, umístěnými nad příkopem vpravo od silničky a přístupných po kratičkých dřevěných lávkách... ale jejich umístění v krajině a prostoru je naprosto dokonalé!

Pak už přicházím na Bojatín. Když jsem tu byl před mnoha lety naposled, jednalo se o zanedbané místo - kaple u cesty byla v jakžtakž slušném stavu, ale k té druhé se zázračnou studánkou vedl chodník z panelů. Dnes jsem ale toto místo málem nepoznal: obě sakrální stavbičky se dočkaly opravy a nových růžových fasád, stejně tak 200 m dlouhý přístupový chodník, lemovaný odpočívadly s lavičkami a květinovou výzdobou, o upraveném prameni nemluvě. Mlčky procházím až k zázračné studánce, nad níž kdysi matky rozvěšovaly košilky chorých dětí, čekajících na zázračné uzdravení. A rozhlížím se a točím okolo sebe jak holub na báni, jen aby mi neunikl ani nejmenší detail z té krásy, z níž se dojetím až tlačí kapičky jakési kapaliny do očí. A hluboce smekám svůj pomyslný plpák před těmi, kteří s tak velkým citem vrátili místu jeho bývalou slávu. Nad pramenem s voděnkou výborné chuti je zobrazena Panenka Marie Vysocká, údajná iniciátorka zdejšího zázraku. A až do smrti v těchto místech žil (a o areál se staral) také poslední, na jižním Valašsku žijící, poustevník...

Loučím se s areálem a klesám do údolí k potoku, který je jedním z počátků řeky Vláry, pak okrajem louky stoupání k lesu, z něhož se na mne už z dáli usmívá velikánské, na kmeni stromu vyvedené značení tuistické cesty. Díky své velikosti se sice vymyká všem zvyklostem (i normám EU), ale já naopak musím značkaře pochválit za zdravý selský rozum: kdyby totiž byla ta značka "normální", nebyla by na tu dálku vůbec vidět! Strmým stoupákem lesem protínám lesní silničku, od ní už to jde napříč horou trochu líp. Potkávám dědečka, ale není to ten kouzelný - tento má v ruce houbařský košík - a dáme spolu řeč. Probereme růst hříbů a aj místa našich domovů, dozvídám se o lidském hyenismu - na Bojatíně z téj kapličky nad pramenem prý kdosi před rokem šlohl plechovú střechu a odvézl si ju zadem dom... ale když přijde řeč na neznámou Poštípanou skalu, stařík ji nezná. A tož nezbývá, než se rozloučit a popojít zase dál.

Na spočinku hřebene se cesta na chvilku narovná, dovolí několik úžasných pohledů do okolní KRAJINY a pak vede mezi vysokými břehy úžlabiny, porostlé vysokou trávou, na níž se blyští - skoro jako diamanty - milióny kapiček ranní rosy, prosvícené slunečními paprsky. Je to zde jako v pohádce, člověk se rozhlíží, jestli z kapradí náhodou nevyhupne i nějaká lesní víla... ale následující prudké stoupání bohužel poutníka hodně rychle vrátí z kraje bajek do reality! Když vyfuním na další spočinek Suchého vrchu, čeká mne další mé oblíbené místo - kaple sv.Františka. Samozřejmě už jsem tu byl víckrát. Dokonce ještě tehdy, kdy byl interiér malé stavbičky ozdoben portrétem vlasatého světce - (který jakoby mi z oka vypadl), a kolem něhož poletovalo ptactvo nebeské. Namísto toho tu dnes visí ošklivá podobizna mnicha. Stavbička bývala zacloněna okolním hustým lesem a díky tomu, že byla vystavěna ve stylu keltské svatyně, působilo toto místem tajemným a až napozemským dojmem. Dnes je ale všechno jinak: stráň nad kaplí byla vykácena a v její těsné blízkosti jsou necitlivě umístěny informační tabule, které místu ubírají i tu poslední zbylou krásu...

O necelý kilometřík dál přicházím na rozcestí turistických tras a cyklostezek. Odtud už po modré a obchvatem po úbočí Suchého vrchu nahoru na hřeben. Nachází se zde rozcestí pěti lesních cest, u nichž jsem kdysi na dálkovém pochodu přespal na dřevěné paletě a v noci mne přišel navštívit vylekaný srnec. Dál lesní cesta stoupá a klesá po hřebeni mezi kmeny starých buků a nabízí sporadické výhledy do KRAJINY. Míjím několik starých hraničních mezníků, vyznačující hranice Vizovického, Vsetínského a Brumovského pantsví... mozek se na chvilku zasní a tělo bez povšimnutí přechází odbočku na vrch Rovně. Když si toho asi po deseti minutách všimnu a zabočím na nesprávnou lesní cestu, která mne přivede k přízemnímu mysliveckému posedu, využívám posezení v jeho interiéru ke svačině a načerpání sil.

Když pak už odbočím po té správné cestě k 1 km vzdálenému skalnímu útvaru Skalička, všimnu si ve stráni vlevo nad cestou jakýchsi - z trávy a mechu trčících - podezřelých objektů. Lezu to prozkoumat a dál už pokračuji nazdařbůh po hřebeni, neboť ty "objekty" jsou velmi krásné exempláře suchohřibů a babek a jen blázen by je minul bez povšimnutí. No a když pak konečně dorazím k menší pískovcové skále s dokonalým profilem hlavy indiánského náčelníka bez čelenky, moje příruční taška už je houbovými úlovky tak zatížena, že mi ji ani občasný poryv větru jen tak z ruky nevyškubne! Od Skaličky prudký sestup lesem na palouk s rozcestím a hájenkou U Ovesných. Zde chvilička odpočinku a hovor s procházející mladou houbařkou. Ani tato cérka ale o Poštípané skale nikdy neslyšela... a tož je její nalezení enom na mně samém: že existuje, to vím, neboť jednu fotografii jsem na netu objevil, ale popis místa nět. Na mapách se tento název vyskytuje též, ale chybí ikonka skály a on je to prostor dosti rozsáhlý...

Silničkou klesám do údolí pod Klášťovem a si po půl kilometru se pouštím do průzkumu jeho jižního strmého úbočí, konkrétně jednoho skalnatého hřbítku, posetého pod korunami smrků kameny a balvany. A také množstvím dalších "kastrůlkomilovných" lesních plodů, z nichž vybírám jen ty nejhodnotnější. Když se pak zpocený, jak hřebec, vyplazím nahoru, mám toho právě dost! Naštěstí i těch hub v tašce, a nějaké nenalezení skály mne už vůbec neirituje. Po hřebenu se mezi okolním bujným porostem proplétá lesní cesta smětem k vrcholu hory, pouštím se tedy po ní. Zanedlouho přicházím ke staré prořídlé bučině, pod níž se nachází vyrubaná stráň, nabízející daleký výhled do kraje. Odhazuji batožinu a spolu s fotoaparátem se jdeme potěšit pohledem na nedalekou Ploštinu a za sebou naskládanými kulisami hřebenů, končící až tím pohraničním. Když se pak otočím směrem k vrcholku Klášťova, najednou ji vidím!

Po přesunu k ní mohu konstatovat, že celá ta slavná Poštípaná skala je asi osm metrů vysoký slepencovo-pískovcový útes, trčící z prudkého lesního svahu a proděravělý vesměs plytkými polokulovitými otvory, připomínající jizvy po neštovicích. Tentokrát při fotografování slunce nespolupracuje, objekt je přesvícený až do běla. Ačkoliv kámen na první pohled nese stopy i po lidské činnosti, není tomu tak - Poštípaná skala dostala jméno od domorodců kvůli podobě s kamením, které těžili v dnes už zaniklém lomu ve Vysokém Poli. Tento pískovec byl velmi oblíben, neboť se dobře "štípal" na kamenné desky. Sloužily k podezdívkám, k výstavbě chodníků či úpravě dvorů a drůbeži se z nich velmi dobře zobkalo nasypané zrní.

Od skály pokračuju k vrcholu hory tím nejprudším svahem, připomínající sklonem velehorský štít (tady se ale nenacházím nad hranicí lesa) a při jednom prudkém pohybu mi praskne a odletí přezka na batohu. Naštěstí sebou nosím alespoń náhradní tkaničky do bot, a tož to provizorně opravím. Za tuto svízel se mi vzápětí dostává veliké odměny: v kamenitém terénu a v místech, kde bych to naprosto nečekal, se na mne smějí ohromné klobouky dvou nádherných praváků! O něco výš se sklon svahu mírní a zanedlouho už kráčím okolo terénních stop po vykopávkách a kolem panelů nového Naučného okruhu dr.Jiřího Kohoutka po temeni Klášťova. Až k posledním valům starého hradiska a skalce Čertův kámen, vypínající se na nejvyšším místě nejvyššího Topu (753 m) Vizovických vrchů. Podle lidových pověstí zde na kameni sedával černokněžník a četl si v kouzelnických knihách. Dnešní znavený návštěvník ale nemusí usedat na studený kámen, neboť na planince pod skalkou se nachází nový odpočinkový altán, doplněný venkovním ohništěm.

Při svačince a následné siestě se pak může zamyslet na osobou a odkazem Jiřího Kohoutka: tento archeolog se mezi veřejností proslavil hlavně svými vykopávkami a nálezy na hradech Lukov a Brumov, po jejichž zakonzervování a opravách se obě zříceniny zařadily mezi největší turistické magnety jihovýchodní Moravy. Posledním jeho velkým počinem byl rozsáhlý archeologický výzkum hradiště (z 9.století) na vrcholu Klášťova, při němž se našly stovky železných předmětů, sloužící ke každodení potřebě našich předků. Po Kohoutkově předčasné smrti ve vykopávkách pokračovali jeho následovníci a v současnosti se počet nálezů přiblížil k tisícovkové hranici. Proč se ale zrovna "hora" Klášťov může pochlubit takovým množstvím starých předmětů, na to dodnes nebyla nalezena uspokojivá odpověď...

Po odpočinku už mířím z temene vrchu dolů na hřeben. Krátce pokračuji k bývalému lomu, kde se nachází parádní vzorová ukázka flyšového výchozu. Od něj zelená značka klesá blátivým úvozem lesní cesty s protékajícím potůčkem až na louky nad Bratřejovem. V čistším toku potoka si očistím blátem zasrané kanady a pak už se pouštím dolů dědinou k poslední dnešní atrakci, jíž je kostel sv.Cyrila a Metoděje. Bratřejov je dědinou, která se skoro celá nachází stranou hlavního dopravního ruchu - jen jejím spodním koncem prochází hlavní komunikace Zlín - Valašská Polanka, a tak málokdo z projíždějících tuší, že právě nahoře v dědině se nachází jedna z největších sakrálních perel bývalého zlínského okresu. Pompézní chrám s vysokou věží byl vystavěn v novogotickém slohu a je skutečně tak krásný, že by se důstojně vyjímal i v takové Olomouci, která je podobnými stavebními skvosty skoro až přeplněna!

Následuje kratičká zastávka na pivko v hospůdce v centru obce a přesun k zastávce busu. Dnešní překrásný den doma zakončuji dvouhodinovým čištěním nalezených hub, kterých je dost nejen na rozličné pokrmy, ale i na sušení. Jana neodolala a ještě navečer uvařila hrnec polévky z praváků... a to vám byla, lidičky, taková mňamka, že jsme jí každý snědl tři talíře!!