Za hradem Houska

Za hradem Houska…

Hradů jsem navštívila docela dost, i když zdaleka ne všechny. Však jich také je spousta a ani bych je, i když za můj docela dlouhý život, nestihla všechny navštívit!

Kam jsem se ale chtěla vždy podívat a nepodívala, byl tajuplný hrad Houska. To proto, že je vzdálený od veškeré dopravy, jak vlakové, tak autobusové. Pošilhávala jsem po něm už dávno, lákala mě jeho tajuplnost, kde měla být anebo je – brána do pekel horoucích, ale s čerty jsem se tam rozhodně setkat nechtěla, to ne! Snad když člověk seká latinu a nemá na „triku“ nějaké hříchy, anebo jen nepatrňoučké, tak by čert do Pekla ani nikoho neodnesl. Tedy tak jsem se utěšovala, doufajíc, že se tam přece jednou podívám…

A podívala... ale za pomoci mého syna, který mně tento výlet navrhl, protože věděl o mé dávné touze. A abychom nejeli jenom my dva, domluvila jsem se ještě s dalšími dvěma dětmi a vydali jsme se tam všichni. Byl to takový rodinný výlet!

Protože každý z nás žije v jiném městě, domluvili jsme se, že se sejdeme v České Lípě. Zkrátka že pojedeme trochu naproti vlakem… Já z Teplic, dcera z Prahy a synové nás budou čekat v České Lípě. Neboť hrad Houska spadá ještě do tohoto regionu.

Dopadlo to ale trochu jinak, vlak z Teplic měl výluku a tak mě nakonec mladší syn vyzvedl už v Děčíně a jeli jsme do České Lípy, kde nás čekala dcera, která tam dojela autobusem z Prahy a tu zase vyzvedl druhý syn.

Setkání se povedlo a mířili jsme si to ve dvou vozech k hradu Houska. Míjeli jsme bokem Českou Lípu, pokračovali dál přes obec Romanov, Mšeno, projížděli různými malými vesničkami s hustě nasetými krásnými roubenkami, jejichž název v mé hlavě odplul někam do dáli, až jsme dorazili do cíle.

Zaparkovali jsme auta a vyrazili k hradu.

Na parkovišti nás vítaly ukazatelé jak ke hradu, tak upozornění na výstavu největšího dřevěného Pekla v Čechách. Tedy nejenom že je pod hradem v podzemí Peklo, ale ještě tam pořádá řezbářská dílna výstavu! To už je tedy vrchol!!! A tak jsme se cestou, která vedla mírně do vrchu a neomylně k hradu vydali vstříc dobrodružství…

Došlapali jsme k bráně, vešli na otevřené nádvoří hradu, ale museli jsme chvíli počkat, než nás pustil kastelán dovnitř.

Trocha historie…

hrad Houska byl pravděpodobně založen Přemyslem Otakarem II, ještě dřív, než hrad Bezděz. Tak nám povykládal kastelán hradu, ale i v historii o hradu se můžete tohoto dočíst...Písemné záznamy jsou až od 13. století, kdy jej vlastnil Hynek Berka z Dubé. Jen namátkou v r. 1432 jej koupil Jan Smiřický ze Smiřic, v r. 1502 jej koupil Hrzán z Harasova a tak se na hradě vystřídalo spousta majitelů...V r. 1658 měl být hrad zbořen, protože jako jiné hrady, sloužil Švédům jako opěrný bod. Demolice hradu nebyla provedena úplně, byla zbouraná jen raně gotická čtverhranná věž, hradby s ochozy a hospodářské objekty v předhradí. Podoba hradu před demolicí je zachycena na nástěnné malbě uvnitř hradu. R. 1823 při poslední přestavbě hradu byly sníženy střechy. Jednu dobu ho vlastnil také i Albrecht z Valštejna. Po jeho smrti, kdy byl Valdštejn v Chebu zavražděn, hrad vlastnila i cizí šlechta – hrabata ze Spauru. Po té jej získali Kounicové.

Zkrátka hradem Houskou se prohnala historická smršť!

Jednu dobu to bylo reprezentativní sídlo rodiny Šimonků, kdysi senátora a prezidenta Škodových závodů, kdy jej v r. 1924 koupil a nechal poté opravit.

Později byl na hradě depozitář pro židovské a zednářské knihy, od r. 1950 tu byl umístěn archiv Státní knihovny v Klementinu a po r. 1970 tu dokonce plánovala Spolana noční sanatorium pro své zaměstnance.

Ale zkrátím to...Začátkem devadesátých let 20. století byl hrad navrácen v restituci potomkům Josefa Šimonka, kteří jej nechali opravit a hrad poprvé v dějinách zpřístupnili veřejnosti.

 Hrad stojí na hranolovitém sloupci pískovce, jehož stěny ze tří stran spadají svisle dolů a proto byl hrad také pro sídlo výbornou obranou.

 Ale k naší návštěvě...Vystáli jsme frontu na vstupenky a koupili si suvenýry. Na chvíli jsme ještě zasedli ke stolu, než nás kastelán pustil do útrob hradu. Vyšel nás přivítat ze vrat v dlouhém hábitu, který se nosil v dávném století a škorních, čímž nám přiblížil tehdejší atmosféru, jaká na hradech panovala. Navíc proslov sem tam prokládaný a prokořeněný živly pekelnými, kteří pod hradem sídlí a upozornění na to, abychom byli opatrní, nás nechával v patřičném napnutí. Jen jedno bych mu vytkla, a to, že neměl dost zvučný hlas. Ten by se tam dalece víc uplatnil. Jenže ono taky neustále mluvit a mluvit k dalším a dalším návštěvníkům hradu po celý den a další den, hlas unaví a oslabí...Myslím, že doma pak už soustavně mlčí a případně své ženě v jejích případných námitkách ani neodporuje...

Vstoupili jsme, dá-li se to tak říci z jednoho nádvoří před hradem do druhého skoro pravidelného nádvoří na hradě obestavěné palácovými budovami s pavlačemi. Uprostřed nádvoří byla kašna, kam návštěvníci mohli hodit drobný peníz a něco si přát...Bylo jich tam dost, ale zřejmě byly už dávno neplatné…

Postupně jsme procházely hradním objektem, vystoupali do pater, kde se nacházely trojdílné gotické byty, komnaty, roubená komora s řadou točitých schodišť. Nachází se tu tzv. Zelená komora s křížovou žebrovou klenbou, která je vybavena nástěnnými malbami. Na jedné z maleb můžete zhlédnout původní podobu hradu.

Přízemím a 1. poschodím prochází raně gotická, polygonálně uzavřená obdélná kaple, kde se nacházejí zbytky fresek, ale i krásně dochované nástěnné malby.

Na hradě můžete dál shlédnout lovecký salon s dančími trofejemi, ale i trofeje jiné zvěře v jiných místnostech, které dokladují honitbu tehdejších mocipánů...Dále je tu rytířský sál, taneční sál i zrenovovaná jídelna.

Hrad je ve svých útrobách velice hezký, docela bych si tam představovala bydlet v jednom z bytečků. Malé místnosti se zákoutími dávají pocit útulnosti, jen nebýt těch čertů v podzemí, kteří by mně dělali společnost, to ne, ty bych za sousedy mít nechtěla! Ale kdo ví, zda s nimi kastelán jen nestraší...Ale určitě ne, bylo již několikrát dokázáno, že pod hradem něco je…že by ale vstup do pekla? Vyzařuje tam určitá energie...snad budoucnost ukáže víc….

Hrad je otevřen od dubna do října a pořádají se tu neustále různé kulturní akce. Vystupují tu různé hudební soubory, pořádají se tu jarmarky, můžete vidět výrobu různých řemesel, a také vystoupení šermířů i tanečků... Zkrátka hrad Vás okouzlí, jako okouzlil nás!

Po prohlídce hradu jsme došli na parkoviště a rozjeli se vyhledat nějakou hospůdku, kde bychom poobědvali. Tu jsme objevili se slibným názvem v obci Ráj. Ráj tu okolo všude doslova byl. Kouzelné místečko! Poseděli jsme na terase, lidí plno, bylo vidět, že to tam „jede“! Zbytečně jsme se po obědě nezdržovali, neboť čekali již další hosté, aby si mohli sednout a poobědvat a vyrazili jsme dál, tentokrát za rozhlednou Vrátenská hora. Nebylo to daleko!

Zaparkovali jsme na parkovišti a zbytek mojí rodiny se vydal na rozhlednu. Já zůstala sedět v autě, četla si a vyčkávala jejich příchodu. K výstupu jsem si netroufla vzhledem ke zdravotním problémům s mojí páteří. S výšlapy za památkami a dalšími zajímavostmi jsem skončila, bohužel. Jedině odvézt a dovézt, to ano, to ještě pár kroků udělat mohu. Ale mrzí mě to a moc, co já měla ještě všechno naplánované…

Rodinka se ke mně vrátila docela brzo a poinformovali mě, jaká rozhledna je, jaký je z ní výhled, a že bych to možná zvládla…zbytečné řeči, kdybych mohla, ani vteřinku bych neváhala a nerozmýšlela se...

Nastartovali jsme a vyjížděli pro mě neznámo kam...Cestou syn s dcerou zastavili u Benzinky a koupili kávu v kelímcích a jeli jsme dál a projížděli krásné vísky s roubenkami, míjeli různé ukazatele ke Kokořínu, jenž byl nedaleko a já se kochala okénkem z auta projížďkou. Že zajíždíme k Vltavě, jsem poznala až na poslední chvíli. Když jsme to „zapíchli“ a než jsem vylezla z vozu, syn měl už venku postavený stolek se židličkami, na něm prostřený štrůdl i s kávou. To bylo překvapení! Rozhlížela jsem se okolo...Tady jsem to znala! Byli jsme v Liběchově pod silnicí a železnicí a také pod dávnými vinicemi, které již neprodukovaly, a nad nimi na vršku měla stráž nad tím vším ruina kostelíka sv. Ducha. Škoda, že není opraven, ale snad se toho také dočká. Liběchov se pyšní i zámkem, vedle kterého jsme pak odjížděli směrem k Teplicím.

Po siestě jsme zamířili ještě k Žernoseckému jezeru, kterému se také říká Píšťanské. Namířili jsme si to přes Štětí, míjeli jsme bokem Litoměřice a za chvíli jsme stanuli u jezera. Po zaplacení parkovného nás brána pustila dovnitř a šli jsme na obhlídku. Měli jsme dnes velké štěstí na počasí, které bylo vskutku výstavní, od rána až do pozdního odpoledne. Na jezero, jeho ostrůvky a okolo něj byl krásný výhled všude okolo. Zleva se zobrazoval vrch Lovoš a za ním doprava malounko vykukovala Kletečná. Napravo za jezerem se ukazoval vrch Radobýl…

Modř oblohy i jezera spolu mohly závodit, které z nich má hezčí barvu. Bylo to skoro nastejno...nechtělo se nám odtud!

Ale čas se nachýlil, syn nás s dcerou odvezl do Teplic a vracel se zase domů…

Prožila jsem krásný den plný zážitků a mám na co vzpomínat!