Z Vlachovic místy budoucí přehrady do Újezda

Od zbytků vlachovické tvrze Hradišťko jsem ulicí mezi rodinnými domky seběhl dolů k Vláře a přes mostek zamířil po chodníku do protější prudké stráně. O něco výš jsem mezi zástavbou narazil na silničku procházející horním koncem Vlachovic, po níž vedla i zeleně značená tur.trasa. Nová rodinná stavení s pozemky ji lemovala až po vzdálenou zatáčku a dál pokračovala širokou nivou Vláry zpevněná cesta. Pod prvním zalesněným ostrohem byla umístěna informační cedule. Z ní jsem se dozvěděl, že se nacházím pod Ďulovým kopcem – významným pohřebištěm lidu popelnicových polí, které svým významem překračuje rámec republiky.

Archeologové zde zkoumali přes 400 žárových rovů pocházejících z mladší a pozdní doby bronzové (1300 až 800 let před naším letopočtem) a dalších asi 400 hrobů zůstalo neotevřeno. Byla zde nalezena keramika, bronzové ozdoby, předměty z jantaru a ze skla (!) a keramické popelnice. Dále pak zvláštní rituální nádoby jinde neviděné. Větší část nálezů je k vidění v muzeu ve Valašských Kloboukách.

(Přiznám se, že ačkoliv pocházím ze sousedního Brumova, ještě jsem na jeho prohlídce nebyl – nejvyšší čas se při další cestě do rodného města v Kloboukách pozdržet a muzeum navštívit!)

 

 

Za lesíkem zpevněná komunikace u dřevěného mostku přes Vláru končila. Dál směrem k severu pokračovala širokým mělkým údolím s rozlehlou pastvinou, zleva lemovanou zalesněnou strání, už jako polní cesta. A právě tady má (podle map.cz) louku v blízké budoucnosti napříč protnout 570 m dlouhá a až 40 m vysoká hráz nového vodního díla Vlachovice!

Mělo by zajistit dostatečné množství povrchové vody pro následnou úpravu na pitnou pro obyvatele jižního Valašska (přehrada Karolinka je již nedostačující) a pokrýt spotřebu užitkové vody na tomto území, jež trpí nedostatkem podzemních vodních zdrojů. Nová přehrada má mít objem 30 milionů kubických metrů vody. Zlepšení průtoku ve Vláře zabezpečí zásobní prostor o objemu 23 milionů kubíků a zvlášť vyčleněná část díla o kapacitě 4 milionů kubíků bude sloužit jako rezerva pro zvládnutí případných povodní. Zbudování díla přijde (nepočítaje v to inflaci) na 5.5 miliardy korun a naplní jej voda z Vláry, Benčice a Tichovského potoka. Teoreticky se předpokládá, že stavební práce odstartují na podzim roku 2027, o pět let později by mělo být hotovo a další 3 až 4 roky by mělo trvat napouštění přehrady.

Vodní plocha o rozloze asi 513 hektarů razantně změní vzhled okolní krajiny, z níž zmizí některé komunikace, spodní část okolních strání s lesy a loukami a také domy. Pod dolní částí Vysokého Pole zanikne osada se čtyřmi domy (spadající už pod Drnovice) a v Drnovicích tři chaty. Nádrž bude zasahovat do katastrů Vlachovic, Vlachovy Lhoty, Újezda, vysokého Pole, Drnovic a Tichova. Plánované výkupy pozemků, na něž stát vyčlenil okolo 700 milonů korun započaly již roku 2020. Před vlastní výstavbou budou muset být přeloženy inženýrské sítě, některé komunikace a v obcích nad přehradou upravena kanalizační síť.

Uvažuje se o tom, že přehrada nebude jen zásobárnou pro zemědělské zavlažování a úpravnou na pitnou vodu, ale že by mohla být na zvlášť určených místech využívána i k rekreaci.

Celková délka vzduté hladiny vodní nádrže bude činit bezmála 4 km a její členitý tvar zvýrazní tři větší a jedna menší zátoka. Ta poslední bude zasahovat směrem k východu pod obec Vlachova Lhota, kterážto dědina se stane poloostrovem. Další zátoka rozpínající se opět k východu zaplaví část nivy Tichovského potoka do délky 1 km. Směrem na severozápad a na sever pak budou do krajiny jak chapadla chobotnice zasahovat dvě nejdelší zátoky: ta nalevo zaplaví část údolí Benčice až skoro pod Ambruzův mlýn v dolní části Újezda a bude dosahovat délky 2 km, severní vodní prohlubeň o délce 1600 m v dolině Vláry bude sahat až ke spodní zástavbě Vysokého Pole.

Mezi oběma těmito zátokami vznikne dlouhý poloostrov, na jehož hřebeni nechala prozíravá obec Vysoké Pole před nedávnem zbudovat novou rozhlednu. Kromě současného krásného výhledu na velkou část hlavního hřebene Vizovických vrchů a protějších bílých Karpat by se z ní měl (pokud stavba přehrady bude postupovat dle původního plánu) okolo roku 2036 otevřít i krásný zor dolů na vodstvo nové vodní nádrže a hlavně na ty dvě zátoky!

Tato nová rozhledna měla být i mým dnešním cílem, ale cesta k ní se mi poněkud zašmodrchala:

Když jsem došel na konec ohromné pastviny, cesta se vnořila do lesa a záhy mne přivedla nad malebnou miniosadu Planodíly, která v budoucnu bohužel také zmizí pod vodami přehrady. Odtud jsem pokračoval dál ve svahu lesíkem a přes močál, proti mně kráčela početná skupina turistů, a když jsem se za nimi ohlížel, nepostřehl jsem mezi stromy razantní změnu zelené tur.trasy. Ta se tady totiž prudce lomila a pokračovala okolo Podelhotského mlýna do Vlachovy Lhoty, kdežto já valil bočním údolím s potokem Benčicí dál k severu. Na blízké louce s jedním rekreačním stavením jsem ještě ztrátu „zelené“ nezaregistroval, ale dál v lese, kterým okolo toku procházela pouze pěšina už jo... a to už jsem věděl, že je něco špatně.

Poté se mi chodník zcela ztratil, já se ocitl na lučině a rozhodl se z ní vystoupat nahoru na hřeben. Bohužel jsem si zvolil ten špatný směr. Hvozdem jsem se vyškrábal na začátek jakési lyžařské sjezdovky a po půl kilometru chůze (s převýšením 80 metrů!) a zpocený jak pivovarský kůň se ocitl pod pěkným dřevěným stavením, stojícím na hřebeni. Když jsem se otočil, viděl jsem kýženou rozhlednu stát na holém temeni protějšího kopce!

 

Tož co – vracat sa zpátky do doliny a šplhat znova hore do kopčiska by v tom dnešním parnu mohl leda magor. Holt si na mňa bude moset „cérka“ počkat až do doby, gdy přes túto končinu budu mět zasejc cestu...

 

 

Ale - vždyť jsem o tolik zase nepřišel! I tento hřeben nad Újezdským skiareálem nabídl velmi pěkné výhledy... a to jak na množinu kopců přináležícím Vizovickým vrchům, tak i na vzdálený hřeben Bílých Karpat, vypínající se už nad Valašskými Klobouky. Jako bonus mi osud přihrál opět zelené tur.značení, ale už ne to, které jsem vlastní vinou ztratil. Tohle od skiareálu po silničce směřovalo do 2 km vzdáleného Újezda.

 

 

Poněvadž cesta vedla po hřebeni mezi lukami a pastvinami, byla komunikaci vyhlídkovou. A obdařila mne skvostným panorámatem hlavního hřebene Vizovických vrchů, vyplňujícího celý severní obzor. Směrem od západu jsem se mohl pokochat kulisou Komonce, Sehradu nad Horní Lhotou se zbytky hradu a Klokočím. Přímo naproti se vypínala Doubrava (676 m) se stožárem telekomunikační věže, který slouží i jako rozhledna. Od ní napravo pak vystupoval Suchý vrch (693 m) a nejvyšší bod vrchoviny – tajemný Klášťov dosahující nadm.výše 753 metrů.

Cesstou do Újezda (u Valašských Klobouk) jsem minul malé paseky a poté už kráčel nad rozsáhlou novou zástavbou obce klonící se od hřebene do údolí Sviborky, o které jsem dosud neměl ani tušení, neboť při cestě autobusem ze Zlína do Valašských Klobouk vidět není.

 

Do centra obce silnička trochu stoupala a poněvadž jsem měl do odjezdu spoje ještě půl hodiny čas, šel jsem se projít k pozůstatkům újezdské tvrze Hradištěk a pod ním stojícímu kostelu v.Mikuláše, který je jediným klasicistním svatostánkem na jižním Valašsku. Velkým překvapením pro mne bylo, že byl vchod do něj otevřen a já si mohl přes uměleckou kovanou mříž poprvé hezky prohlédnou celý interiér.

 

 

Původně tady na návrší v horní části obce a v sousedství terénních pozůstatků tvrze stával kostel nepřívětivý, se kterým byl místní farář Tobiáš Tomaštík hrubě nespokojen. Neustále snil o chrámu větším, důstojnějším a hlavně prostornějším, až se rozhodl nahradit vize reálnými skutky.

Dle hesla „Snaž se a Bůh ti pomůže“ přikázal zedníkovi pobořit klenbu starého kostela a oznámil škodu nadřízeným. Přijevší církevní komise po obhlídce nakonec velkoryse rozhodla o stavbě kostela nového. Jeho proporce zřejmě nebyly podle Tomaštíkových představ, a tak farář za nocí při svitu luny posunoval přes den vytyčené stavební kolíky. Nikdo si změny nepovšiml a díky „švindlu“, který snad hříšnikovi při vstupu do ráje Bůh odpustil, vzniklo impozantní sakrální dílo.

 

Velkému požáru roku 1884, který postihl celou dědinu, odolalo, ale čtyři roky před koncem století, zrovna když v něm probíhaly bohoslužby (!), začala hořet hranolová věž zvonice.

I přes usilovné hašení se ji zachránit nepodařilo a všech pět zvonů bylo ohněm notně poškozeno. Nebyly to zvony jen tak ledajaké – byly spolu totiž naladěny do souzvuku v A-Moll, a jejich lahodné vyzvánění vesničanům už navždy chybělo. Přelité zvony zavěšené roku 1900 do dostavěné věže už totiž byly naladěny do vyzvánění v tónině A-Dur.

Roku 1956 k nim přibyly další dva zvony - sv.Cyril a sv.Metoděj. LP 1970 zakoupen ještě zvon Marie a o 12 let později „zvonový park“ doplněn o většího sv.Václava a menšího sv.Josefa – to kvůli celkové harmonizaci.

 

 

Původní chrámová loď měla tři oltáře. Hlavní byl zasvěcen svatému Mikuláši, boční sv.Anně a sv.Janu Nepomuckému. Nad hlavním visel obraz Panenky Marie „Vysocké,“ přenesený sem ze zrušené kaple na Bojatíně u Vysokého Pole. Po strašlivém požáru byl tento hlavní oltář s obrazem „vysockého zázraku“ změněn na boční a nový hlavní oltář ozdobila skulptura Panny Marie, přenesená rovněž z kaple u Vysokého Pole. V roce 1975 byly staré věžní hodiny nahrazeny novými se svítícími ciferníky a rovněž staré varhany vyměněny za nové. O něco později podlahu chrámu pokryla nová mramorová dlažba a byly elektrifikovány zvony. Od roku 1978 osvětluje vnitřní prostory osm křišťálových lustrů.

 

Po rekonstrukci z roku 1986 se pak interiér proměnil takto: byl znovu vymalován, staré kazatelny vyměněny za dvě dubové nové, totéž se stalo s kostelními lavicemi. Bývalé obrazy okolo oltáře nahradily mozaiky na téma Narození a Zmrtvýchvstání Páně a pod klenbu hlavního oltáře přibyla velká mozaika sv.Mikuláše. Okna ve tvaru lunet zkrášlily nová prosklená s vitrážemi a kovovými rámy.

 

 

Následně jsem se ještě prošel okolo pozůstatků tvrze Hradištěk, znovu poobdivoval mohutný kmen zde stojící lípy, mlčky se poklonil pomníku nad rovy obětí Ploštiny, no a poté už nezbylo, než nabrat směr k zastávce busu...