Z úštěckého jarmarku do Blíževedel

Patří již dlouho k naší rodinné tradici, zúčastnit se alespoň jednou do roka některého z proslavených jarmarků v malebném městečku Úštěk, ležícího na rozhraní CHKO Českého Středohoří a Kokořínska, asi 17 km severovýchodně od Litoměřic. Několikrát do roka toto tiché městečko, proslavené v několika českých filmech, hlavně v oskarovém Koljovi, ožívá ruchem a příjezdem mnohotisicových davů návštěvníků. Zcela jistě zde nenajdete klasické stánkové zboží, které je doménou hlavně našich asijských spoluobčanů. Zato se můžete pokochat řemeslným uměním, množstvím rukodělných výrobků a samozřejmě na své si příjdou i milovníci dobrého jídla a moku. To vše je navíc doplněné různými kulturními programy všech směrů, takže se tu rozhodně nikdo nenudí.

Přijeli jsme, jak jinak, vláčkem od České Lípy, tentokrát jsme se netísnili jen v přeplněných vagónech, ale navíc jsme převážnou část Dopravy podnikli i v autobusech, díky výluce. Byl horký letní den, obloha jak vymetená a hned od začátku bylo na co koukat. Pomalu jsme se prodírali davy návštěvníků od stánku ke stánku, zdolali jsme první stranu až k baroknímu kostelu sv. Petra a Pavla a nechali se vlákat do protější budovy fary a dobře jsme udělali. Mimo zajímavé výrobky místních občanů jsme hlavně obdivovali dokonalý mechanický betlém. Pak jsme absolvovali ještě druhou stranu stánků, neodolali jsme nabídce z valašské palírny a nakonec jsme i ochutnali báječné bramboráky. Samozřejmě jsme neopoměli ani na návštěvu kostela, kde určitě stojí za zhlédnutí jezdecké sochy sv.Václava a sv.Jiří v životních velikostech a dále i unikátní malovaný hlavní oltář od Karla Škréty. Z kulturních pořadů nás nejvíce zaujalo vystoupení loutkáře Víti Matušíka, které jsme jako dlouholetí loutkáři dokázali obzvláště ocenit.

Konečně jsme se dostatečně nasytili jarmarku a vydali se k našemu dalšímu tradičnímu cíli,ke Kalvárií na vrchu Ostrém. Za ta léta putování už máme svou vlastní trasu, - za Sporthotelem Patriot podél toku Loubského potoka okolo zahrádkářských kolonií, pak do svahu okrajem lesa, až k prvním chalupám obce Ostré, ležící přímo pod vrchem Kalvárie. Protože bylo pořádné horko a výstup z Úštěku nás pořádně vysušil, občerstvili jsme se nejdříve v známé hospůdce U Skrblíka, než jsme podnikli poslední výstup k našemu cíli, k bývalému proslavenému poutnímu místu Kalvárií na vrchu Ostré. Objekt tvoří dvě věžovité kaple, dominující již z dálky celému okolí a stavba Božího hrobu. K vrcholové terase, z které je impozantní výhled na horské hřbety Českého Středohoří s majestátním kuželem Milešovky a známou siuletou Řípu na druhé straně, vede monumentální schodiště lemované sochami světců, dnes bohužel změněných v pouhá torza. Celý objekt byl vystavěn počátkem 18.století na popud úštěckých jeziitů, stavbu řídil Ottavio Brogia, proslulý stavitel cirkevních staveb v litoměřické diecézi.

Pod námi se rozkládal Úštěk s lesknoucí se hladinou rybníka Chmelaře a nám se nechtělo v tom vedru podniknout znovu cestu rozpálenými a přeplněnými uličkami městečka k vlakovému nádraží. Po chvíli uvažování jsme se rozhodli jít další, zhruba 4km, po červeně značené cestě do Blíževedel, kde bychom mohli nastoupit na autobus nahrazující vlakovovou Dopravu. A tak jsme prošli pod bývalými ovocnými sady pod Ostrým, lesíkem k rozcestníku u Lukovska. Tady jsme se těšili na odpočinek v stinném odpočívadle u Opičí hlavy, skalním útvaru, který se opravdu velmi podobá hlavě opice. Po odpočívadle ale nebylo ani stopy, zřejmě padlo za oběť nějakému nenechavému vandalovi.

A tak nám nezbývalo než projít Lukovskem, pak pokračovat po místní asfaltové komunikaci vedoucí lesem. Poslední úsek vedoucí strmou úvozovou cestou lesem, jsme zdolali už s vypětím posledních sil. Ale konečně jsme při vyjítí lesa spatřili nedaleké Blíževedly a i když jsme nakonec přešli správnou cestu, vedoucí pod zříceninou hrádku Hřídelíku, přeci jen jsme se dostali do obce. Vyfotil jsem si zdejší morový sloup a pak, zmírajíc žízní, jsme zamířili k nejbližší restauraci,abychom zde počkali do odjezdu autobusu. Zamířili jsme k známe restauraci Pod Ronovem, která byla vyhlášená svým útulným prostředím a dobrou kuchyní, ale ouha,- restaurace byla znatelně neudržovaná a nakonec jsme se přeci jen dočkali obsluhy v podobě snědého, nepříliš ochotného mladíka, a tak jsme si dali jen po malém pivě a vydali se podél hřiště, kde bývalo docela útulné posezení v zahrádce nedaleko kostela sv.Václava. Ale i toto občerstvení byla znatelně delší dobu mimo provoz a tak jsme nakonec museli vzít zavděk občerstvení v krámku u vietnamských obchodníků.

Až na tyto malé nepříjemnosti jsme ale ohodnotili svou letošní účast na úštěckým jarmarku velmi kladně a už teď se těšíme na návštěvu Úštěku v příštím roce.