Z Trutnova do Nového Města nad Metují

Koncem srpna 2011 jsme s přítelem Jiřím podnikli dvoudenní cyklistický výlet z Trutnova do Teplic nad Metují a dále podle Metuje a Labe do Kolína. Z Kolína jsme vyjeli v sobotu v sedm ráno vlakem a v půl desáté jsme vystoupili na hlavním trutnovském nádraží (415 m n. m.).

Před nádražím je červená turistická značka, po které jsme se dali vlevo a drželi se co možná nejblíže levého břehu Úpy. Podle silnice č. 14 tam kromě červené značky vede po místní cyklostezce i cyklotrasa č. 22. Projeli jsme celkem pohodlně celým městem, jenom v Trutnově – Poříčí jsme si dali pozor, abychom spolu se značkou a cyklostezkou neodbočili od řeky doleva, k nádraží Trutnov – střed.

Před koncem města, jakmile se hlavní začala stáčet vpravo přes řeku směrem na Úpici, jsme uhnuli vlevo na Petříkovice. Podjeli jsme pod tratí a dali se první odbočkou vpravo, na můstek přes Petříkovický potok (4,5 km; 390 m n. m.) směrem na Lhotu a Bezděkov. Na můstku začíná cyklotrasa č. 4091, která je nejprve značena cyklistickým pásovým značením zeleně (zelená mezi žlutými pásy), po několika stech metrech červeně a vede až do osady Paseka. Ve Lhotě silnička mírně stoupá, na začátku Bezděkova je kopec prudší a od Bezděkovské kaple (8 km; 520 m n. m.) je to už po panelové cestě skoro kolmo vzhůru. Hezkou cestu lemuje od Lhoty až na hřeben odporné potrubí nějakého teplovodu.

Na začátku Bezděkova jsem posoudil své fyzické možnosti a 1 500 metrů k pomalovanému bunkru na rozcestí Slavětín (9,5 km; 625 m n. m.) jsem absolvoval volným krokem vedle bicyklu. Chrt Jirka se však zaťal, lehce vyjel nahoru, a když jsem tam vysupěl já, zrovna se vracel z obhlídky bunkru. Od rozcestí do Paseky se jede po pohodové lesní cestě.

Hned na začátku krásné horské osady Paseka (12 km; 675 m n.m.) je nepřehlédnutelný poutač, který láká na pohoštění v chatě Čepelka. Neváhali jsme a dychtivě se vrhli naznačeným směrem. U omšelého stavení, které se od dob odborářských rekreací asi příliš nezměnilo je improvizovaný přístřešek s rozviklanými stoly a židlemi. Před vchodem klábosil nemytě vypadající, robustní vousáč se starším pánem o zlatých časech a společných známých. Po chvíli se ukázalo, že vousáč je obsluhující personál. Jídelní lístek nebyl zapotřebí, protože ta dvě jídla uměl hospodský vyjmenovat zpaměti. Zvolili jsme vepřové výpečky s nějakými noky a se zelím. Výpečky byly polostudené a na jejich chuti bylo patrné, že rozhodně nebyly připraveny toho dne. Možná ani předešlého. Na jídlo onen člověk vysypal ze sklenice sterilované zelí, které se ani neobtěžoval ohřát. Pivo bylo vařeno jinde, takže celkem šlo. Protože jsme byli hladoví a žízniví neprotestovali jsme, předložené krmivo spořádali a nějakou shodou okolností nám pak ani nebylo špatně. Během jídla jsme škodolibě sledovali rozveselenou rodinu, která přišla po nás a dělala si chutě na párek v rohlíku, hamburgery, hranolky, řízečky a další dobroty. Při odchodu jsme se smutně podívali nad chatu, na patrně již dlouho zavřenou Jestřebí boudu, na které byl opršený nápis „BUFET“.

Od Čepelky jsme se vrátili na červenou značku a po ní, spolu s cyklotrasou č. 4090 sjeli po asfaltu do Radvanic (14 km; 510 m n.m.), dříve důlního městečka s těžbou černého uhlí. Hned na začátku obce je krásně opravená kaple sv. Jana Křtitele z roku 1898. Odtud jsme, už po samotné červené značce sjeli do městečka, překročili říčku Jívku a začali stoupat nádhernou historickou částí obce, mezi roubenkami k železniční trati.

Za Radvanicemi je asi kilometr dlouhé, prudké stoupání přes trať a lesem, které Jiří zase lehce vyjel a já těžce vytlačil. Jirka si však ve své rychlosti nevšiml zralých ostružin vedle cesty, kterými jsem si spravil chuť po nepodařeném obědě na Čepelce. Stále po červené jsme vystoupali nahoru do nadmořské výšky 650 metrů a zase jeli dolů. Za dalším přejezdem přes trať jsme neodbočili s červenou značkou vlevo, ale pokračovali stále dolů po lesní cestě na silnici. Po silnici jsme jeli vlevo do mírného kopce a za chvíli jsme dojeli do Janovic u Trutnova (18 km; 560 m n. m.), kde jsme zase potkali červenou. I v sobotu odpoledne tu byl otevřený obchod s potravinami a místní hospoda. Stále po červené jsme projeli kolem podstavce, na kterém byl asi ještě nedávno nějaký svatý a zase vystoupali do nadmořské výšky 626 metrů, na rozcestí v Liščím sedle (20 km). Tady jsme odbočili po žluté turistické značce vpravo do mírného kopečka a dojeli na další rozcestí v bývalé osadě Záboř (672 m n. m.). Odtud už skoro po rovině, po zelené značce s cyklotrasou č. 4036 na rozcestí Pod Zvětralým vrchem (21 km; 630 m n. m.), kde jsme se zelenou odbočili vlevo k Teplickým skalám.

Cesta vedla nejdříve z mírného kopečka po pohodlné pěšině. Poznenáhlu se však okolo zvyšovala skaliska, až jsme vjeli do kaňonu, který nás dovedl ke vstupu do Teplických skal. Tady nás kromě bizarního kořenového systému vyvráceného stromu čekala ještě cedule, na které jsme se dočetli, že až potkáme pracovníka správy skal, máme mu předložit vstupenku nebo si ji u něho koupit. Sesedli jsme s kol a vedli je po modré značce skalami. Přes kameny, úzkými soutěskami se zaklíněnými balvany nad hlavou, po dřevěných chodnících nad hladinou potůčku a po schodištích, kde nám kola byla spíše přítěží, jsme se dohrabali do Střmenského podhradí (24,5 km; 490 m n. m.), které je součástí Teplic nad Metují a kde je také hlavní vchod do skal, k němuž jsme přijeli z opačné strany. Za celou cestu jsme nepotkali nikoho, komu bychom mohli zaplatit. Avšak ouha! Na konci cesty byl otočný turniket a vrátnice. Turniketem Jiří mistrně a nenápadně propletl svůj bicykl, kdežto mé kolo se trochu vzpříčilo. Když jsem jej vyprošťoval, vyšel z budky ten pán, co nás asi měl zkasírovat. Zmohl se však jenom na pootevření úst a vytřeštění očí.

V Podhradí jsme znovu potkali cyklotrasu č. 22, po níž jsme po proudu Metuje dojeli do Dědova (31 km; 450 m n. m.). Cesta byla pohodlná, ale hodně frekventovaná, protože v Teplicích nad Metují byly v plném proudu doprovodné akce Mezinárodního horolezeckého filmového festivalu. V Dědově jsme pokračovali po silnici do České Metuje (33 km; 450 m n. m.). V České Metuji u obecního úřadu jsme pohrdli cyklotrasou 4003, která vede vlevo do kopce, ale pokračovali jsme rovně podle řeky. Když se silnice stáčela vpravo na most, zůstali jsme na levém břehu a pokračovali po úzké silničce mezi řekou a domky. Silnička za další křižovatkou přešla v prašnou cestu, jež se vnořila do lesa. Po neznačené lesní cestě kolem řeky jsme pohodlně dojeli do Maršova nad Metují (36 km; 430 m n.m.). V Maršově jsme najeli na zelenou turistickou značku, která nás krásným údolím dovedla do Velkých Petrovic (39 km; 400 m n.m.). Maršovské údolí je skoro tři kilometry dlouhé a je jako stvořené pro procházky či výlety. Stezka se tu klikatí zaříznutým klidným údolím řeky pod zříceninou hradu Vlčinec a překonává čisťoučkou Metuji brody či dřevěnými můstky. Na jednom místě jsem zkusil brodit. Kolo se ponořilo do vody po náboje, v botách jsem měl okamžitě rybník a Jirka se mohl potrhat smíchy.