Z Provodova přes vyhlídkový Klenčov do Kudlova

Poslední den letošního března vyšel na pátek a krásné počasí za okny přímo vybízelo k procházce. Tu zdravotní jsem měl bohužel povolenu až od 14. hodiny. Takže nezbylo než do té doby počkat a přitom vymyslet, kam zamířím. Nakonec jsem se rozhodl začít své putování v obci, jejíž zajímavé skalnaté okolí (Čertův kámen, Babu i skalní dědinku Mlčačky) už velmi dobře znám, ale přiznám se, že jsem v samotném centru obce až doposud nebyl. Autobus ze Zlína do Ludkovic projíždí jen jejím spodním koncem, kde stojí na rozcestí místní krčma, no a na té druhé lince vedoucí z krajského města přes Zelené údolí jsem zase vždy vystoupil v horní části dlouhé dědiny, odkud to bylo nejblíž k Babě a zříceninám hradu Starý Světlov. Jak podle zmíněných turistických destinací někteří z vás už jistě vydedukovali, potvrdím, že mám skutečně na mysli Provodov u Zlína.

 

V myslích cestovatelů se okamžitě vybaví slavný poutní areál Panny Marie Sněžné na Maleniskách a okolní krajina plná líbezných vršků, které obec směrem od západu a východu obklopují. Provodov je v análech poprvé zmiňován již roku 1412, kdy byl poddanskou vsí hradu Starého Světlova, tehdy nazývaného jen Světlov. Původní poddaní i děti jejich dětí se živili především zemědělstvím. Jenže zdejší půda byla na obdělávání chudá. Podstatně víc se dařilo ovoci, takže brzy tu nestálo stavení, jehož součástí by nebyl ovocný sad a v dědině kromě pálenice fungovalo i množství sušáren. Přes zimu si místní přivydělávali výrobou dřevěného nářadí a jiných předmětů.

Od těch dob čas trhnul oponou a soudě podle mnoha pěkných rodinných domků, které jsem zde viděl, tak se bezmála osmi stovkám místních obyvatel tady žije mnohem líp. Většina ale musí za prací dojíždět do Zlína anebo do 7 km vzdálených Luhačovic. Však právě k nim má Provodov koloritem starých usedlostí nejblíž, neboť tahle část Vizovických vrchů je už součástí regionu známého jako Luhačovické Zálesí.

 

Bus mi do Provodova ze zlínského nádraží odjížděl až v 14.40 a díky slunečním paprskům ostře prozařujícím okna dopravního prostředku v něm bylo záhy tak horko, že jsem tu zbytečnou mikinu, kterou jsem měl na sobě, vysvlékl a nacpal do batohu. Na zastávce v dolním centru obce pak už jen z batůžku vytáhl fotoaparát a byl nachystán na rychlý průzkum provodovských pamětihodností. (Tlačil mne totiž čas a já pak musel překonat vzdálenost asi 6.5 km dělící mne od točny MHD v Kudlově, abych splnil limit vycházky.)

 

Nejvýznamnější provodovská stavební památka - poutní kostel s pramenem „zázračné“ vody, křížovou cestou, starou farou a novým hřbitovem na Maleniskách - přitom odsud byly po silnici vzdáleny jen asi kilometr a v jejím slavném stínu jakoby se ztrácely památky vlastní obce. Není jich mnoho, přesto ale stojí za pozornost.

Kromě několika dřevěných křížů se k těm významnějším řadí barokní socha sv.Jana Nepomuckého z roku 1774, na kterou jsem narazil v parčíkově upraveném prostoru na návsi.

Hned za ním se vypínal objekt kaple Panny Marie. Ten byl už podle svého vzhledu záležitostí mnohem novodobější, ale dobu jeho vzniku vám bohužel neprozradím. Ne že bych nechtěl, jenže ani po několikahodinovém „gůglení“ se mi o něm nepodařilo najít větu holou, natož rozvitou. Prostě a jasně – veškeré informace na netu chybí. Což připomíná novostavbu krásné kruhové kaple na Skalce u Fryštáku, o níž lze zjistit snad jen to, že ji nechal vystavit místní soukromý podnikatel. O té provodovské se bohužel nedovíte ani tohle – já nakonec na netu narazil na Provodovské noviny a podle jejich prvního čísla a obrázku z roku 2007 nakonec dospěl k názoru, že tu tahle moderní kaple stála už předtím.

O něco výš v dědině jsem zvenčí omrknul kulturní památku, o níž už zmínky na webech tak skoupé nebyly. Jedná se o prosté patrové stavení s dřevěnou pavlačí, vypínající se u hlavní silnice vedle domu s č.p. 38 a nazývané Slovákovou komorou. Takových stavení se v minulosti u provodovských usedlostí nacházelo daleko víc. Společné měly to, že všechna sloužila jako skladiště. V přízemí se ukládaly brambory, řepa a do velkých dřevěných skříní obilí.

V patře, do něhož vedly dřevěné schody, pak na bidlech visela slanina a uzené maso a pod nimi se na půdě sušilo ovoce. Byly zde rovněž umístěny dřevěné zásobníky na mouku a nechyběla malovaná truhlice, do níž se ukládaly (nejspíš pro „strýčka Příhodu“) obnošené součásti oblečení.

 

Od komory jsem to vzal oklikou po silničce mezi novější zástavbou „dolů“ Provodovem a chvilku později docupital k hlavní silnici a žluté turistické trase. Ta z rozcestí stoupala nahoru na Klenčov - vyhlídkový vrch ve Vizovické vrchovině, který se vypíná do nadmořské výše 536 metrů.

Trasa nejprve z Provodova stoupala po jeho jihovýchodním odlesněném úbočí a už pár set metrů nad obcí mi pod lesem nabídla pěkný zpětný panoramatický výhled. Hlavně tedy na pásmo velmi malebných kopců, vypínajících se východně na obcí, jimž dominuje – při kroužení zraky zleva doprava - Hvězda (655 m), kousíček Komonce (672 m), Bába (636 m), návrší se zříceninou hradu Starého Světlova a vrch Brda (600 m), pod nímž leží poutní areál na Maleniskách. Napravo se nad těsným údolím Ludkovického potoka vypíná masivní návrší Čertova kamene (542 m) se stejnojmenným skalním útvarem, na němž kdysi rovněž stával hrad, a který byl v současném bezvegetačním období i přes kmeny lesních stromů docela dobře vidět.

 

Žlutá pak k vrcholu Klenčova nabrala mnohem ostřejší tempo vzhůru lesem (tady jsem zplna hrdla proklínal covidové špeky, které mi díky nouzovému stavu na bříšku bez mého svolení vyrostly) a pak se vyšvihla na další lučinaté výhledové místo. Z něj jsem opět spatřil vše už popsané, díky větší nadmořské výšce ale téměř z ptačí perspektivy.

Po značené trase jsem překonal poslední stoupání a pod spodním okrajem louky s rekreační stavbou už pohodlně kráčel po vrstevnici až k obrázku Panny Marie a ke křížku. Odtud se měl otvírat další hezký výhled přes podhůří Vizovických vrchů až na protější předlouhou hradbu Bílých Karpat. Nutno ale dodat, že v odpoledních hodinách (kdy jsem tudy procházel já) směřoval hlavně proti zářícímu slunečnímu kotouči, který mi krásný výhled absolutně znemožnil.

 

Jen o kousek dál se dalo z louky odbočit na nedaleký vlastní vrchol Klenčova, s téměř kruhovým výhledem. Protože jsem tam už kdysi byl, dneska jsem si jej z nedostatku času raději odpustil a pádil dolů z kopce k pasekářské osadě Za Díly, jejíž usedlosti jsem viděl i ve strání pod cestou. I v těchto místech jsem narazil na několik pěkných výhledů (např. na vzdálené údolí Dřevnice a modravou hradbu Hostýnských vrchů či na další stavení pasekářů vypínající se na temeni protějšího hřebene), za osadou minul nové turistické odpočívadlo podoby dřevěné chýše, a poté už se vnořil do hvozdu. Lesní asfaltka nejprve vystoupala na hřeben, zajímavými zákrutami pokračovala až na jeho konec, a poté se spustila k hlavní silnici a stavením Pinduly.

 

Malá osada leží na konci odlesněného dlouhého hřebene asi 2.5 km od točny MHD v Kudlově, kterým prochází silnice ze Zlína do Březůvek a Luhačovic. Z holého hřebene se otvírají daleké výhledy do kraje, proto se stal už v dávné minulosti obyvatelům Zlína velmi oblíbeným turistickým zázemím a k jejich spokojenosti určitě notnou měrou přispěl i starý hostinec Na Pinduli. Ten byl ale nedávno zbourán a namísto něj u silnice vyrostla novostavba nové restaurace s venkovní zahrádkou a stejnojmenným patrovým penzionem. Součástí areálu je i velké parkoviště, od nějž se otvíral překrásný vyhled na Jaroslavické a Želechovické paseky, na krajinu Vizovických vrchů plnou luk, remízků, pásů lesů a shluků pasekářských stavení.

Hluboko pod nimi leží mnoha sídly lemované koryto řeky Dřevnice a za ním se na obzoru vypíná dlouhá namodralá hradba Hostýnských vrchů. Protože se Pindula nachází v nadmořské výšce 450 m, mohu potvrdit, že jsou za dobrého počasí občas vidět i Beskydy.

 

Kromě silnice je restaurace cyklistům a pěším přístupná po žlutě značené turistické trase, která vede ze Zlína přes Kudlov, Pindulu, Provodov a Řetěchov až do Luhačovic. Mezi točnou MHD Kudlov a zastávkou busu Kudlov, myslivna (nad restaurací Pindula) bohužel žlutá prochází převážně po velmi frekventované silnici a já si proto musel dát na rychle projíždějící vozy pozor. Což bylo asi jedinou vadou na kráse této jinak velmi zajímavé, převážně vyhlídkové trasy.

 

Ke kudlovské točně MHD jsem sice dorazil tím naprosto nečekaným březnovým horkem poněkud zchvácen, ale spoj jsem šťastně stihnul a k domovu odjížděl naplněn mnoha dojmy z krátkého, ale i tak suprového výšlapu…