Z Plzně na festival Skotsko v Kostelíku trochu oklikou - přes severní část Krušných hor a také přes rozhledny a minipivovary – 4. část-poslední

Ačkoli se mi večer chtělo hrozně spát, spala jsem mizerně. Neustále jsem se budila. A to nebylo zvláštní horko a byl tu klid. Snad změna tlaku, to vím, že mi nedělá zrovna dobře. Když jsme se v osm vzbudili, myslela jsem, že je tak pět, že si ještě na tři hodinu budu moct zdřímnout. Bylo zataženo, ale začínalo už být horko. Sotva jsem vstala, zase se mi spustila z nosu krev. Jeden čas jsem na to trpěla, ale určitě víc jak 10 let jsem měla klid. Že by fakt ten tlak?

Na snídani jsme popojeli k Čertovu kameni. Tady jsme včera dělali divadlo s čištěním auta, tak to už stačilo. Po snídani jsem si dala kávu a dvě guarany a nakonec jsem se cítila docela fajn.

Již za skoro slunečného a horkého počasí vyrážíme k nádraží Mutějovice, kde začíná cca 7 km dlouhá naučná stezka Kounovské kamenné řady. Už delší dobu nás tyto kamenné řady lákají, až dnes to konečně vyšlo. Cesta vede většinou v lese, tak by to mohla být i příjemná procházka. Je to v pravděpodobně megalitický unikát. Hodně jsme o tom četli, ale přesto nás skutečnost překvapila. Netušila jsem, že zde bude tolik kamenných řad a jednotlivé větší kameny. Naučná stezka nás zavedla i ke kapli sv. Vojtěcha.

Po návratu jsem na nádraží uvařila oběd - využila jsem k tomu starou nádražní rampu - to byla super velká kuchyňská linka, navíc ve stínu. Ota se mezitím šel podívat na nádraží a objevil tam kohoutek s vodou. Je to bezva, nemusíme s vodou šetřit.

Pak jsme ještě zajeli ke zřícenině hradu Džbán. Od křižovatky to mělo být podle značky 100 metrů. Takhle daleko to bylo tak k odbočce ze silnice a pak jsme nastoupali snad dalších 100 metrů, ale výškových. Kopec to byl parádní a tak blízko to taky nebylo. Je tam pár zbytků stěny a věže, ale hlavně moc zajímavé valy.

Na zahnání žízně a spláchnutí oběda jsme se ještě zastavili v Mutějovicích v pivovaře – tentokrát na nealko pivu a limonádě.

Čas rychle utíká. Potřebujeme na jih, ale jedeme na východ. Tam máme ještě tři rozhledny. Když jsme projížděli Novým Strašecím, vzpomněli jsme si, že tu má být opravená synagoga z r. 1858. Od r. 1950 ji využívá pro své bohoslužby Církev československá husitská. Našli jsme ji snadno, ale samozřejmě dovnitř jsme se nedostali.

První trochu delší zastávku jsme si dali v obci Družec, nad kterou je rozhledna. V obci z našeho směru jízdy vlevo má být v blízkosti kostela menhir, na druhé straně silnice kovové sluneční hodiny. Menhir, či něco podobného jsme snad našli, ale hodiny už ne. Ani jsme se však moc nesnažili, pěkně se to zatahovalo. Raději jsme vyrazili k rozhledně. Odbočka je v obci dobře značená. U tenisových kurtů je parkoviště a šipka - Rozhledna 800 m pěšky. Raději jsme poslechli, i když zákaz vjezdu tam nebyl. Zdejší chataři by z toho však nadšeni asi nebyli. Jenže přesně ten čas strávený výstupem, bychom potřebovali, abychom si užili výhled do okolí. Takhle jsme s prvními kapkami došli pod zajímavou dřevěnou rozhlednu ve tvaru pyramidy a za již pěkného deště stoupali vzhůru a dívali se do okolí. Já sice měla deštník, ale po žebříku se s ním stejně lézt nedá. Ota se pak schoval pod stromy, já sešla k autu. Sice už svítilo sluníčko, ale stále ještě pršelo. Kupodivu duhu neviděl Ota ani z vrcholu.

Zděná rozhledna Kožová hora je vlastně na dalším kopci za obcí Velká Dobrá. Je tam i restaurace, takže se autem nechá dojet až k ní. Teď už neprší, ale v dálce je vidět déšť. Výhledy jsou už lehce zamlžené. V předcházejících dnech jsme skutečně měli štěstí.

Směrem na jih máme poslední rozhlednu - Vysoký vrch. Tady máme problém. Rozhledna je namalovaná mezi skalami a vůbec k ní není vyznačená cesta. Tedy teď už je, ale v červnu ještě nebyla. Zkoušela jsem psát na obecní úřad Malé Kyšice, kam svým katastrem patří, aby poradili, odkud vede nahoru cesta, ale zbytečně. Vůbec mi neodpověděli. Ani jsme netušili, kde nechat auto. Jeli jsme od Chyňavy nějakou okreskou pod kopcem. Když jsme viděli vlevo odbočující cestu zhruba na úrovni rozhledny, odbočili jsme. I když cesta byla sjízdná, daleko jsme raději nejeli. Uvědomili jsme si, že jsme v CHKO Křivoklátsko a že tady s autem vůbec nemáme co dělat. Pokračovali jsme tedy pěšky. Raději jsem si vzala s sebou tablet, ať víme, kde se nacházíme. Cestiček tu bylo docela dost. Po jedné z nich jsme vyrazili vzhůru. Došli jsme na rozcestí a viděli na tabletu, že cesta vlevo i vpravo vede okolo vrcholu, tedy okolo skalisek. Zkoušíme to vpravo a hledáme cestičku vzhůru na vrchol. Sotva jsme ji viděli. Byl to tak prudký výstup, že jsem se už dopředu děsila cesty zpět. Na náhorní plošině to bylo už fajn a hlavně se mi tam líbilo. Je tam ohniště, mohyla a nakonec i ta rozhledna. Má tvar jehlanu a nahoru se leze po jednom dlouhém žebříku. Musela jsem počkat, až bude Ota nahoře. Na můj vkus se to moc houpalo. Připadala jsem si skoro jako ve Slovenském ráji. Dlouhý prudký žebřík. Tam však byly kovové, sice delší, ale nehoupaly se. Ale zvládla jsem to. Pod rozhlednou jsou všude skaliska. Nahoře jsme viděli, jak se to opět zatahuje a v dálce prší. Snad nás to nedožene, až budeme sestupovat. Tentokrát deštník nemám, ale stejně by mi asi nebyl nic platný, pokud se budeme vracet stejnou cestou.

Od ohniště vedla dolů však ještě jedna cesta. Vypadala pohodlněji, ale směřovala na druhou stranu. Nevadí, raději delší, ale bezpečnější. Na tabletu jsem sledovala, kudy jdeme, trochu jsme tam kličkovali, ale k autu se pohodlně dostali. Teď koukám na mapy.cz a zdá se, že cestičky již odpovídají skutečnosti. My to však měli docela dobrodružné.

U auta jsme dali večeři a řešili, kam zajet na noc. Tady by se nám sice líbilo, ale bylo by to asi velké riziko a mohlo by to vyjít draze. Vyhrála varianta - Hanákova restaurace v Nižboru. Už jsme tam jednou spali a bylo to v pohodě. Tak proč ne dnes. Ještě jsme se cestou zastavili na druhé straně řeky, kde je parkoviště a tábořiště vodáků, abychom ze sebe spláchli pot a prach dnešního dne. Bylo docela teplo a tak se nám to zdálo jako nejjednodušší způsob umytí se.

A pak už k Hanákovi. Naše místečko schované u smrku na nás čekalo. Tady budeme moct nechat v noci i pootevřené dveře. Rozbitá vajíčka se mi včera asi nepodařilo řádně odstranit. Jak bylo celý den vedro, tak jsou v autě trochu cítit. Budu si to muset zítra zopakovat. Dnes už není čas. Jdeme na Bernarda. Zavírají v deset a stále je neskutečné horko.

V noci bylo prvně skutečně teplo, až horko. Teplota neklesla pod 20 stupňů. Naštěstí jsme si tu připadali bezpečně a pootevřenými dveřmi nám šel do auta příjemný vzdoušek.

Ráno jsme se na snídani přesunuli na druhý břeh Berounky na místo naší včerejší koupačky. Bylo zataženo, dusno a tak jsme se rozhodli, že ranní koupání bude nejlepším osvěžením, snad to zvládneme před deštěm. Bylo to perfektní. Ještě jsme stačili připravit snídani. S prvními kapkami jsme utekli do auta a tam se v klidu najedli.

Pršelo skoro hodinu a hodně. Na chvíli se ochladilo, ale dlouho to nevydrželo. Snad jen po tu dobu, co jsem se snažila znova vyčistit auto. Po patřičném nasvícení jsem tam u jednoho šroubu ještě našla zbytek rozbitých vajíček.

Pak jsme vyjeli nahoru k nižborskému zámku, kde je muzeum keltské kultury. Tady to známe, ale potřebovali jsme zjistit, odkud je nejlepší vyrazit na Naučnou stezku keltského oppida Stradonice a kde je vhodné místo na zaparkování. Je dlouhá 6 km, nechá se na ní sejít od zámku, ale je to hrozný kopec, takže to se nám nechtělo.

Vše potřebné jsme se dozvěděli, ale také jsme si uvědomili, že je vlastně čas oběda. Již potřetí se vracíme na stejné místo k Berounce, tentokrát uvařit oběd. Je to však skutečně jen kousek. Dnes neděláme nic jiného, než jíme. Pak přejíždíme do Stradonic ke kapli, kde se nechá u kostela zaparkovat a kde je i rozcestník. Cesta stoupá, vede nádhernou zvlněnou krajinou s poměrně dalekými a širokými výhledy. Na trase jsou panely naučné stezky se zajímavým povídáním. Téměř na konci jsme narazili na problém. Podle šipky u předposledního zastavení měla naučná stezka odbočovat vlevo, ale nikde jsme její pokračování nenašli. Poslední zastavení bylo o kus dál vpravo, odkud vedla dolů neznačená cestička, kudy se nakonec vydávám sama. Nechce se mi vracet k autu stejnou cestou a Otovi se nechce vracet se pro auto po silnici. Trochu váhám, zda nedopadnu jako ve filmu Svatební cesta do Jiljí. Nemám s sebou ani tablet, ale jsem přesvědčená, že se do Nižboru ještě dnes dostanu. Nakonec se to povedlo. Ani dvě hodně prudká klesání mne neodradila. Nakonec jsem byla moc spokojená. Obec jsem pod sebou měla jako na dlani, přes údolí jsem krásně viděla zámek, dostala jsem se k zajímavé budově, pravděpodobně soukromé hvězdárně. Fakt jsem si to užila. A na parkoviště v Nižboru jsme dorazili skoro stejně, já pěšky, Ota s autem.

Už bez dalšího zdržování jsme jeli do Kostelíka na festival Skotsko v Kostelíku, kde jsme si za perfektní muziky užili zbytek dne. Tam je to vždycky bezva. Ani jsme nemuseli řešit, kde spát, tam je to vždy perfektně připravený, je tam voda na mytí, jsou tam Toiky a hlavně se o to vše starají milí lidé. Navíc tam je co jíst i co pít a k tomu spousta zábavy a pěkné muziky. Tentokrát prvně – k 10. výročí byl festival dvoudenní. Mysleli jsme si, že páteční začátek bude jen takový pozvolný rozjezd, ale bylo to moc fajn už od začátku.

V noci bylo příjemně, ráno nebylo kam spěchat. Takže konečně skutečně relax. Tuším, že ve 12 hodin vše začalo, ve 13 bylo slavnostní zahájení s průvodem. Pak následovala muzika a skotské lidové tance, vč. jejich výuky až do večera. Po obědě přijeli mladí s vnoučaty. Společně jsme se zašli podívat na skotské hry, které probíhaly na louce hned za obcí. Jsou to zajímavé soutěže především pro siláky. Pomocí vidlí hází pytlem slámy přes tyč, kovovým závažím se hází do výšky přes tyč i do dálky, vrhá se obrovským kamenem, běhá se se dvěma závažími, hází se kláda tak, aby se zapíchla a otočila. Docela makačka. Ale užije se u toho i legrace. Měli tam samozřejmě obdobné atrakce i pro děti, tak si to kluci taky užili.

Bylo to všechno moc fajn, ochutnali jsme i tři druhy skotských piv a náramně se bavili. Na závěr jsem dokonce koupila štamprdličky skotské whisky, kterou jsme neznali a Otu náramně překvapila. Letos bylo poměrně teplo až do večera. Samozřejmě jsme odcházeli asi ve 22,30 hodin, když to vše skončilo, když odjel autobus s diváky do Rakovníka a vše utichlo. Byl to krásný závěr našeho perfektního výletu.

V klidu a v pohodě jsme si přispali. Ještě ráno v provizorním kempu doplňovali vodu a toaletní papír, prostě perfektní servis. Po snídani jsme už bez dalších zastávek odjeli domů. Už jsme si toho užili dost. Chvilku jsme přemýšleli, zda se ještě někde nezastavíme se vykoupat, ale nakonec jsme to zavrhli. Nějak nás na trase nic šikovného nezaujalo.

Na oběd už jsme byli doma spokojení, že to vše tak dobře vyšlo. Jen doufám, že se na ten sever Krušných hor brzy vypravíme. Prostě musíme.

Z Plzně na festival Skotsko v Kostelíku trochu oklikou - přes severní část Krušných hor a také přes rozhledny a minipivovary – 4. část-poslední na mapě