Z Ostrava na Balkán a zpět za pět dní

Makedonie – Kosovo – Albánie

(z Ostravy na Balkán a zpět za pět dní)

Makedonie je z Čech snadno dostupná vlakem a to dokonce bez přestupování. V letní sezoně je možné pro cestu do Skopje, případně až do řeckých Thessalonik využít lehátkového vozu, který je v Praze řazen do vlaku 345 Avala (jízdní řád pro rok 2010). My se vydáváme na cestu v listopadu, takže budeme muset v Bělehradě přestupovat. S využitím slevy City Star je cestování i levné. Jeli jsme tři a za zpáteční jízdenku Ostrava – Skopje jsme zaplatili více než přijatelných 7 355 Kč. Podmínkou této slevy je strávit v cílovém místě alespoň jednu noc ze soboty na neděli. Kvůli ušetření jednoho dne dovolené vyjíždíme z Ostravy v pátek odpoledne, což ovšem znamená přestupovat nejen v Břeclavi a Bělehradě, ale i v Budapešti.

V Budapešti máme 28 minut na přestup, což se ukázalo jako dostatečné k tomu, abychom poklusem přeběhli nádraží Keleti z jednoho konce na druhý a vlak do Bělehradu šťastně stihli. Z Budapešti Cestujeme vlakem D 341 Beograd, u kterého je v jízdním řádu poznámka „povinná rezervace Subotica-Bělehrad“. Už v Ostravě jsme si koupili 3 místenky za 228 Kč, ale nikdo je po nás nechtěl. Souprava vlaku je složena z vagonů, s jakými se v Čechách už nesetkáme na vnitrostátních rychlících, natož mezinárodních. Naštěstí není vlak přeplněný a tak se můžeme na koženkových sedačkách alespoň natáhnout. V Bělehradě je na přestup hodina a dvacet minut. Přijíždíme se zpožděním cca čtvrt hodiny, takže můžeme pohodlně posnídat v bufetu před nádražím a v klidu nastoupit do vlaku směr Skopje. Cesta ubíhá, dospáváme a obdivujeme krajinu. „Zpestřením“ je bezdomovec, který nastoupil za Bělehradem, usadil se v našem vagoně na chodbičce před záchodem a kouřil jednu cigaretu za druhou. Zápach, který se od něho šířil, se mísil s pachem ze záchodu a tak jsme raději chodili na druhou stranu vagonu. zajímavostí byla také uklizečka, která nastoupila v Niš. Myšlenka určitě dobrá, ale … Úklid, který provedla sestával z utření madel u vstupních dveří do vagonů z jedné strany a zametení chodbiček. Zbytek cesty do Bujanovce proklábosila se známými. Konečně s asi půlhodinovým zpožděním po více než dvaceti čtyřech hodinách vystupujeme ve Skopje.

Hned před nádražím se na nás vrhají taxikáři, kteří nám nabízejí odvoz do hotelu. Pro nás je ale důležitější dohnat zanedbaný pitný režim a tak si v bufetu dáváme místní pivo Skopko – jedna půllitrová plechovka 60 denárů (100 MKD = 40,25 CZK). Pivo není nejhorší. Dává se s námi do řeči nějaký muž, který poznal, že jsme Češi. Jezdí s kamionem po Evropě a dostal se několikrát i do Ostravy. Varuje nás před taxikáři, kteří budou spoléhat na naši neznalost města, povozí nás, aby na taxametru natočili co nejvíce, zavezou nás k nejdražšímu hotelu, nebo do čtvrti zlodějů a prostitutek. Doporučuje nám stanoviště solidních taxikářů a poradí nám cenově přijatelný hotel. Nemá na tom žádný zájem, na nádraží čeká na bratra, aby ho odvezl domů. Jak by řekl klasik: „dobrý člověk všude žije“. Ještě před odjezdem z nádraží se informujeme na vlak do Prištiny. Mezi Přištinou a Skopje jezdí jeden pár vlaků každý den. Ze Skopje odjíždí před sedmnáctou a vrací se po deváté, což nám nevyhovuje, takže si zjistíme odjezdy autobusů. Autobusové nádraží je bezprostředně u vlakového. Jak na vlakovém, tak i autobusovém jsou nám informace podávány velmi ochotně.

Za cestu z nádraží k hotelu zaplatíme taxikáři 3 EUR. Jak jsme si později vyzkoušeli, pěšky se to dá zvládnout za půl hodiny. S taxikáři ve Skopje nemá příliš význam smlouvat o ceně, resp. snažit se dohodnout cenu předem. Řídí se taxametry a platba v EUR vyjde stejně jako v denárech. Minimální cena je 50 denárů.

Recepce hotelu se nachází na ulici s pro nás archaickým názvem – Leninova. Apartmenty pak v sousední ulici. Ubytováváme se na dvě noci za 42 EUR za osobu. Jeden z nás musí na recepci zanechat pas jako záruku za klíče. Recepční nás ujišťuje, že při případné kontrole se policie spokojí s vizitkou hotelu. Nebyla nám dána možnost ověřit si to v praxi. Večer při procházce městem zajdeme i na večeři. V luxusní restauraci nás dva vyjde i se spropitným na 400 Kč.

V neděli ráno jdeme na autobus do Prištiny pěšky, abychom si Skopje, zejména Kamenný most, prohlédli i za denního světla. Cestou se pokloníme památce Matky Terezy u pamětní desky na místě, kde stál její rodný dům. Odjíždíme autobusem v 8 h. Jízdenka stojí 320 denárů. Přejezd hranic probíhá absolutně bez problémů. Celník vstoupí do autobusu a zeptá se jestli má někdo něco k proclení. Nikdo samozřejmě nic nemá. Nahlédne ještě do zavazadlového prostoru a to je všechno. Řidič posbírá pasy, odnese je k orazítkování, přinese, rozdá a jedeme dál. Po dvou hodinách vystupujeme v Prištině, kde je autobusové nádraží asi 2 km od centra města. V Prištině je autobusová městská Doprava, ale jako všude na Balkáně je velmi obtížné, ne-li skoro nemožné, zjistit vedení linek a jízdní řády. Jdeme proto pěšky. Po pár desítkách metrů přicházíme k stanovišti maršrutek. Jedna se chystá odjet, ale do centra nejede. Řidič jiné, který má přestávku mezi dvěma jízdami, nám nabízí odvoz do centra za 5 EUR. Usmlouváme to na 4. V Prištině, ale i po cestě od hranic, jsme se mohli přesvědčit, že za peníze ze zahraničí se mohutně staví a opravují silnice, mosty, domy. Kosovští Albánci nezapomínají, že se Kosovo mohlo odtrhnout od Srbska díky Američanům. Po Bushovi a Clintonovi jsou v Prištině pojmenovány ulice. Bill Clinton tu má pomník. Na ulici George Bushe procházíme mezi stánky se všemožným zbožím, ale nic typického pro Prištinu nebo Kosovo, snad kromě vlajek a šál a zapalovačů z nábojnic. Pouliční prodavači nabízejí cigarety, krabičku za 1,20 EUR. V obchodech jsou k mání za 1 EUR i méně podle značky. Jdeme se alespoň podívat na zápas 1. fotbalové ligy KF Priština – KF Liria Prizren (1:0, 2 000 diváků, vstupné 2 EUR). Sháníme se po fan shopu, ale na stadionu žádný není. Dozvídáme se jen, kde ve městě je, ale protože je neděle, je zavřený. Na stadionu se prodávají jen dýňová semena. Slupkami z nich je doslova vystlán, což stejně jako špinavé sedačky svědčí o tom, že se po každém zápase neuklízí. Po zápase se snažíme sehnat odznaky. Aniž by to komukoliv vadilo, dostaneme se až do kabin hráčů, ale odznaky neseženeme. Do odjezdu autobusu v 17. h. máme dost času, takže jdeme pěšky. Za jednu jízdenku platíme 5,50 EUR a nevyptáváme se, proč je na nich cena 5 EUR. Zpáteční cesta autobusem do Skopje je asi o 40 minut delší. Odbavení na hranicích je kvůli hustému provozu delší, ale stejně jako při vstupu do Kosova bez komplikací.

Potřebujeme smýt ze sebe smýt prach cest a proto po návratu do Skopje zamíříme nejdříve na hotel. Na recepci je i majitel hotelu, který nám nabízí po skleničce rakije. Bylo by nezdvořilé takovou pohostinnost odmítnout a tak všichni čtyři usedáme ke stolu na chodníku. Láhev je konečně dopita, hoteliér sedá do auta a odjíždí domů, my se jdeme do apartmentu zcivilizovat. Načatý večer dokončujeme ve městě, kde zajdeme i na diskotéku do Klubu 69, vstupné 150 denárů.

Ráno, to už je pondělí, odevzdáváme na recepci klíče. Jako malou kompenzaci za včerejší pohostinnost zde necháváme i tři česká piva pro majitele. Víc nám jich nezbylo. Odjíždíme taxíkem na nádraží na autobus do Ochridu, který jsme si k návštěvě vybrali, protože město je zapsáno na seznamu světového kulturního dědictví UNESCO. Jízdenka stojí 520 denárů. Cesta ze Skopje trvá tři hodiny, ze Skopje do Gostivaru jedeme po dálnici. Na 70 kilometrech jsou čtyři mýtná stanoviště. V autobuse navazujeme kontakt se spolucestujícím, který nám nabídne zprostředkování ubytování v apartmentu v Ochridu za 20 EUR na osobu. Plácneme si a majitel apartmentu nás v Ochridu čeká u autobusu a odveze nás svým autem. Naplánovali jsme si i návštěvu Podgradce, města na protilehlém albánském břehu Ochridského jezera a našeho ubytovatele se vyptáváme, jak se do Albánie dostat. Podgradec leží jen 7 km od makedonsko/albánských hranic a na hranici jezdí linkové autobusy. Nakonec se dohodneme, že druhý den v 8 hod. ráno pro nás přijede, odveze nás do Podgradce, počká na nás a odveze zpátky za 2 000 denárů.

Odpoledne a večer věnujeme prohlídce města. Je po sezóně a turistů tím pádem minimu. Batůžkáři, kteří se jak čert kříží vyhýbají turisticky atraktivním destinacím, by byli bezpochyby spokojeni. Má to ale i své stinné stránky. Památky jsou zavřené a večer je problém najít restauraci, kde by se dalo déle posedět, o nějaké diskotéce ani nemluvě. Také veřejná lodní Doprava po Ochridském jezeře je mimo provoz. Možnosti pronajmout si člun pro nedostatek času nevyužíváme.

Hoteliér nedodrží balkánské zvyky a přijíždí pro nás přesně v 8 hodin! Batohy si bereme s sebou do auta, protože jeho manželka musí připravit apartment pro další hosty. Větší komplikací je, když se nám omlouvá, že si neuvědomil, že nemá zelenou kartu a jeho auto tím pádem do Albánie nepustí. Přesto nasedáme s tím, že se na hranici zkusí domluvit. Vyjednávání s pohraničníky je ale marné. Beru ho stranou a ptám se, kolik EUR by pohraničáře obměkčilo. Před něčím takovým ale důrazně varuje ukazujíc na plakáty varující před korupcí, kterými je stanoviště oblepeno. Batohy si necháváme v autě a jdeme pěšky. Albánské stanoviště je od makedonského vzdáleno nějakých 400 metrů. Na albánské straně stojí čtyři auta. Sedáme do jednoho z nich. Do Podgradce a zpět včetně čekání v Podgradci nás zaveze za 10 EUR. V Podgradci jsem byl před pěti lety a za tu dobu se nic nezměnilo. Rozbité silnice a pláž plná odpadků, což ostře kontrastuje s čistotou v Orchideu. Z předchozí návštěvy mi zbylo 500 leků (100 ALL = 17,83 CZK), za které si pořizujeme pozdní snídani sestávající z dvou hamburgerů, dvou káv a jednoho piva a ještě 60 leků zbude. Projdeme se po městě a po nábřeží, kde skupinky důchodců hrají domino s takovým zaujetím, že jim ani nevadí, když si je fotografujeme. Zdržíme se jen hodinu a vracíme se na hranici. Na makedonské straně nás řidič i s batohy v kufru auta čeká. Na zpáteční cestě do Ochridu se ještě zastavíme ve Sv. Naumu. Bylo by neodpustitelné neprohlédnout si tamější klášter, jednu z nejvýznamnějších křesťanských památek.

Z Ochridu odjíždíme v 15 h. Jízdenka je tentokrát za 500 denárů. Ve Skopje máme víc jak dvě hodinu času do odjezdu, které věnujeme utrácení zbylých denárů v bufetu. K návratu jsem si vybrali vlak odjíždějící ve 20.45 D 334 HELLAS, u kterého je v jízdním řádu poznámka „povinná rezervace“. Po zkušenostech z vlaku Budapešť – Bělehrad to ale neřešíme a nevyužíváme ani možnosti koupit si lůžka ze Skopje do Bělehradu lůžka (1 lůžko 12 EUR). Odjíždíme s téměř půlhodinovým zpožděním, ale v Bělehradě máme na přestup hodinu a dvacet minut, takže zůstáváme v klidu. S trochou napětí očekáváme na hranici srbskou kontrolu. Na webových stránkách našeho ministerstva zahraničí visí upozornění, že při vstupu do Kosova z jiného státu než Srbska, není odjezd přes Srbsko možný. Srbové vracejí nekompromisně zpět. I proto jsme o takové variantě vůbec neuvažovali. MZV rovněž informuje, že byly zaznamenány případy drobné šikany českých turistů vracejících se z Kosova přes Makedonii. Srbští pohraničníci, když zjistí v našich pasech kosovská razítka, seberou nám je a za chvíli vrátí. Kosovská razítka jsou přebita nápisem „anulováno“. Jinak nás nechají na pokoji, takže o nějaké šikaně se vůbec nedá mluvit.

Zpoždění narůstá a náš klid, s kterým jsme odjížděli za Skopje, mizí a čím jsme blíže k Bělehradu, tím více se mění v nervozitu. Vlak z Bělehradu nám odjíždí v 7.20 h. a přijíždíme par minut po té. Vše ale dobře dopadne, přestoupit stihneme. Uklidňujeme se v jídelním voze. Přijímají měny všech státu, kterými vlak projíždí, takže se, dříve než dojde na koruny a eura, zbavíme srbských dinárů, které nám zbyly, i forintů, které jsme neměli možnost použít. Z Budapešti, kde tentokrát nepřestupujeme, odjíždíme s dvacetiminutovým zpožděním. V Břeclavi máme na přestup jen 9 minut, ale tentokrát vlak zpoždění zkrátí a přípoj do Ostravy nám neujede a tak ve středu večer po pěti dnech svou cestu končíme.

Ještě několik všeobecných poznatků:

Platební karty přijímají na autobusovém i vlakovém nádraží ve Skopje a v obchodech a restauracích v rozsahu, na jaký jsme zvyklí z Česka, v Makedonii i Prištině.

Toalety, téma, o kterém se většinou mlčí, ale na cestách se bez nich neobejdeme. Tam, kde jsme byli ubytováni a v restauracích, které jsme navštívili, standart. Na nádražích hrůza, kterou znají všichni, kdo byli na Balkáně, a která se stále nelepší. Otřesné byly toalety na stadionu v Prištině. Dva přeplněné pisoáry a hromada odpadků. Po každém utkání Slavie na Baniku přemýšlím, kde si stěžovat na stav toalet v sektoru pro hosty. Po návštěvě Prištiny už si určitě stěžovat nebudu.