Z lázní Teplice nad Bečvou do Hranic

Na druhý květnový státní svátek jsme se sice vzbudili do překrásného jitra, ale manželka moji radost nesdílela. Vypadla ji totiž opět zubní korunka a namísto výletu se chystala zůstat doma a celý den probrečet. Horko těžko se mi ji podařilo přesvědčit, že to by asi nebylo to pravé ořechové a nakonec jsme přece jen z domu vyšli. Tentokrát jsme měli namířeno do lázní Teplice nad Bečvou a do města Hranice (občas psáno s přídomkem na Moravě), ale nejdříve ze všeho nás čekal přesun „trajflem“ na otrokovické nádraží. Odsud už nás unášel pomalý osobáček do Přerova. Po přestupu na jeho poněkud bystřejšího kolegu (spěšný vlak) jsme brzy prosvištěli okolo Lipníka nad Bečvou s kulisou mohutného hradu Helfštýna na kopci v pozadí, krátce se zastavili na hranickém nádraží, velikým obloukem objeli celé město, dotkli se břehů Bečvy… no a pak už se zdvihli ze sedadel, protože příští zastávka byla naší konečnou.

 

Na stanici Teplice nad Bečvou se naše cesty na určitý časový úsek rozdělily. Janu jsem poslal do lázeňského parku, ať si zatím v klidu něco nafotí a poté mne počká někde na lavičce u řeky, no a já vyrazil po červené nahoru do kopce k Hranické propasti, které jsem dlužil návštěvu už dlouhých deset let!

Stoupajícími serpentinami lemovanými zábranou z proutí (NPR) se moje maličkost brzy dostala na temeno kopce a tady zůstala jako pokaždé s pokorou v duši hledět na ohromující ústí přírodního výtvoru. Většinou tady byla za méně příznivého počasí, díky čemuž tato severomoravská Macůška vypadala mnohem hrůzostrašněji. Dnes byl ale nádherný slunečný den, oblohu zatím nezastíral ani obláček, bezprostřední okolí propasti bylo trochu prokáceno a ona působila téměř přívětivým dojmem.

 

A navíc jsem tady byl, lidičky, dnes ráno úplně sám!

 

A tak jsem si její ústí v klidu celé hezky dokolečka obešel, pořídil pár obrázků a při pohledu z vyhlídkové ocelové plošiny na její dno se nad touhle pozoruhodnou „jámou“ na chvilku zamyslel.

 

Která myslící lidská bytost poprvé nahlédla do její hlubiny se dnes už asi nedozvíme, ale pohledy, které do ní lidé vrhali v minulosti, byly jistě plné bázně a děsu. A vůbec nic na tom nemění fakt, že o ní první seriózní zmínka byla napsána již roku 1580 a že se o sedmačtyřicet let později objevila dokonce na Komenského mapě Moravy a Slezska.

Přesto měli pro tuhle „čertovu jámu“ s bezedným jezírkem na dně naši prapředci praktické využití: házeli do ní odsouzené k trestu smrti, pošlá anebo nemocná zvířata a „oblíbena“ byla i mezi sebevrahy. Roku 1883 si ji za hrob pro tělo své oběti vybral i známý lupič a vrah Hugo Schenk.

 

Romantika se ke slovu dostala až mnohem později a dnes se můžeme my, uvědomělí novověcí návštěvníci, pohledem do fascinující hlubiny kochat přes zábradlí nejen po obvodu celého jejího kráteru o rozměrech 104 m x 34 m, ale také z téhle nové vyhlídkové plošiny přístupné po schodišti, odkud je na celou propast a hlavně na její dno se zeleným jezírkem ten nejlepší pohled. Stěny propasti spadají na třech světových stranách svisle dolů, jen tu poslední tvoří 40 procent ukloněný svah, po němž šlo v minulosti po chodníčku sestoupit až k tajemné vodní hladině.

 

Dnes už je tento přístup pro obyčejné smrtelníky přísně zapovězen (a navíc zatarasen mřížovím) a dolů se dostanou jen potapěči. V sedmdesátých letech jsem u ní byl spolu s kamarádem poprvé… a i když jsme tehdy zdaleka netušili, k jakým grandiozním podvodním objevům zde jednou dojde, i tak jsme byli návštěvou tajuplného kráteru víc jak nadšeni. Navíc jsme zřejmě byli ještě ve vývinu, protože se nám hloubka suché části propasti (69.5 m) zdála mnohem větší.

 

Přitom nemůžu říct, že by byla první propastí, kterou jsem do té doby spatřil.

 

Vzpomínám si, že mne po ukončení prvního ročníku ZDŠ rodiče vyslali na měsíc na prázdniny k mému dědečkovi a babičce žijícími na pasekách Hluboče. Mou hlavní povinností bylo pást kravku (napřed s dědou, později i sám), zbytek volného času patřil už jen mně. Poněvadž jsem byl asi odjakživa tulák, každodenně jsme prozkoumával i okolí mého přechodného bydliště, které na dvou světových stranách ohraničoval les. A právě v něm jsem pod lesní cestou mířící k sousední pasekářské usedlosti narazil na hlubokou rokli, která protínala lesní svah až snad dolů do údolí, jenže oči malého děcka v ní viděly strašlivou propast. Ano – právě takovou, jaká byla vymalována obrázku visícím nad vchodem do pasekářské kuchyně s pecí… a na níž byla zobrazeny dvě ztracené děti stojící nad jejím ústím a nad nimi vznášející se andělíček strážníček!

 

První pohled do skutečné propasti následoval ale až několik let poté...

 

Můj tatínek byl řidičem náklaďáku v n.p.podniku MEZ a o prázdninách mne brával na cesty sebou. Nejraději jsem s ním jezdil pro odlitky do ČKD Blansko, protože – ač to možná zní z hlediska ochrany přírody dnes naprosto neuvěřitelně - tehdy ještě silnička vedoucí Suchým žlebem v Moravském krasu sloužila běžné dopravě a náklaďákům nebylo bráněno ani v cestě nahoru na parkoviště u Macochy.

A tak se stalo, že jsem její impozantní interiér mohl poprvé v životě obdivovat díky tomu, že jsme k ní dojeli v dnes už předpotopní „vétřiesce.“ Výhled z horního můstku mne tehdy naprosto uchvátil, a to jsem vůbec netušil, že je to pohled notně zkreslený. A že ten, viděný ze spodního můstku a zobrazující očím celý interiér propasti je naprosto o něčem jiném... a že vyvolá v centrech rozkoše umístěných v mém mozku pořádný „cvrkot.“

 

Už ani nevím, kolikrát jsem v životě stál u ústí Macochy, ale Hranická propast ji v počtu návštěv s přehledem přebila.

 

A ta dnešní stála opravdu zato!

 

Prokácené okolí kráteru totiž umožnilo Oskarovým paprskům bez zábran ozářit všechny jeho stěny a při pohledu od stezky a z dálky mi připadalo, jako by se přede mnou otvíralo jen ústí nějakého lomu.

Což samozřejmě nebyla pravda: stačilo přistoupit blíž k zábradlí a přesvědčit mozek, že nekouká na přívětivě osvícené stěny lomu, ale do hlubiny strašné propasti.

No, mezi námi děvčaty – ona skutečně není hloubka její suché části nic moc, naprosto s přehledem by se do ní nacpal celý náš zlínský mrakodrap, který je vysoký 77 m, a ještě by z něj nad propastí zůstala trčet celá jeho horní vyhlídková etáž... jenže Hranická propast se dostala na vrchol žebříčku našich nejhlubších propastí díky hloubce jezírka, které je ve skutečnosti gigantickou vodní šachtou! To, co z něj vidíme z vyhlídkové plošiny je pouze „špička ledovce.“ Dno jezírka totiž ve viditelné suché části propasti klesá dle úklonu svahu a ohromná vodní šachta se ukrývá za skalní stěnou a nad ní se ještě nachází suchá část propasti – nazývaná Suchá rotunda.

 

Tohle vše a měření rekordů vodní hlubiny mají samozřejmě na svědomí až potápěči, kterým se Hranická propast stala středobodem zájmu od sedmdesátých let minulého století. Při tom bylo zjištěno, že na rozdíl od jiných krasů nevznikla propast „klasickým postupem“ díky dešťové vodě shora, ale právě naopak, neboť voda jezírka je vlastně tvořena agresivní teplou kyselkou, kteréžto minerální prameny nahoru pronikají ze zemských hlubin.

Roku 1974 se potapěčům podařilo ve vodní šachtě spustit sondu do hloubky 175 m, čímž se propast díky celkové hloubce suché a vodní části – 245.5 metru dostala na horní šprušli pomyslného žebříčku našich nejhlubších propastí.

Roku 1981 bohužel při sestupu zahynul člen potapěčského oddílu Antonín Ševčík, na jehož počest dnes visí napravo od vyhlídkové plošiny na stěně propasti pamětní deska.

Roku 1995 se dostal dálkově ovládaný robot (miniponorka) až do hloubky 205 m. Roku 2012 dosáhli potapěči pod vedením Krzystofa Starnawského hloubky – 373 m... a konečně roku 2016 tento Polák pronikl pod zúžený profil propasti v hloubce 200 m, který bývá zablokován kamením a kládami, dostal se při vlastním ponoru hluboko pod něj na hranici lidských možností a jím odvinutá sonda s cívky se zastavila v hloubce – 404 metrů!

(Vlastní sestup přitom trval jen okolo půl hodiny, daleko horší to bylo s návratem na zemský povrch, který trval 8 hodin a poté ještě musel dlouho pobýt dekompresním stanu.)

 

Jeho přičiněním ale padl rekord, který do té doby držela italská zatopená propast Pozzo del Merre se svými 392 m a na první místo na světě se vyšvihla naše Hranická propast s celkovou hloubkou – 473.5 metru!

 

Ve skutečnosti se toho opravdického dna ještě žádná sonda nedotkla, protože profil vertikální šachty je spolu se dnem velmi členitý a odborníci se domnívají, že může být hluboká 800 m až jeden kilometr! Při vrtech v Hranickém krasu byl totiž prokázán vápenec ještě v hloubce více jak čtyři kilometry.

Podle geologa Milana Geršla z Mendelovy univerzity může mít propast hloubku až 40 km, protože nepatrné stopy helia v plynem prosycené minerální vodě naznačují, že jeskyně může sahat až pod svrchní plášť Země. Helium a oxid uhličitý přitom do profilu propasti ve velkých hloubkách zřejmě pronikají jen uzoučkými trhlinami.

 

Jenže ať už je propast hluboká čtyřicet anebo jen ten jeden „jediný“ kilometr, její skutečnou hloubku potvrdí až další technicky mnohem vyvinutější sonda, která si jednou „škrtne“ až o její skutečné dno…

 

Tak. Ale teď už je největší čas dokoukat a vyrazit nazpět za Janou, která se mne jistě už nemůže dočkat!

 

Dole jsem byl v cuku letu, prošel staniční budovou, přešel přes velmi frekventovanou silnici, a pak už se coural antukovým chodníčkem po lázeňském parku a od břehu Bečvy obdivoval siluetu hlavních budov lázní Teplic nad Bečvou (i s tím na protějším břehu stojícím stavením vodárny v maurském slohu, kaplí sv.Peregriniho a výše ve svahu nad nimi umístěným hlavním vchodem do veleznámých Zbrašovských aragonitových jeskyní). Na ženu jsem narazil až před lávkou přes Bečvu a společně jsme se už přemístili na druhou stranu ke kolonádě a kavárně u lázeňského domu Bečva.

Poněvadž byly kvůli covidu veškeré služby a pohostinství ještě stále zavřené, museli jsme si odpustit jak zastavení na kávu, tak i koupi lázeňských oplatků a namísto toho ústa vypláchli minerálkou z Gallášova pramene.

 

Pak už jsme vyrazili po chodníčku stoupajícím svahem okolo dalších léčebných objektů jedněch z nejstarších moravských lázní, minuli budovy lázeňského domu Slovenka a Prahy. Od Janáčka už kráčeli po vrstevnicové třídě Generála Svobody k Janáčkovu zdroji, kde je k dispozici další volně přístupná ochutnávka zdejší kyselky. Následoval sestup Fuksovou promenádou blíž k Bečvě (nad protějším břehem se vypínala vápencová skála s polychromovanou sochou sv.Jana Nepomuchého) a pohodlný chodníček vedoucí Dvořákovým stromořadím v závěru opět vystoupil ke třídě Generála Svobody. Odtud už se začínaly otvírat hezké výhledy nejen na řeku, ale i na stále se přibližující panoráma historického jádra Hranic.

 

Necelého půl kilometru od mostu přes Bečvu jsme minuli pozoruhodný kulturní městský areál – Divadlo a restauraci Stará střelnice.

 

Jeho historie se začala odvíjet na konci osmnáctého století, kdy okolní louky a zahrady skoupil Ignác Tambor. Jeho syn František (pozdější hranický starosta) si zde vystavěl zahradní dům s velkým dvorem a šenkoval víno z vinic, jež vlastnil na jižní Moravě.

Roku 1817 zbudoval za domem střelnici, ale hlavní městský střelecký spolek, který ji převážně využíval, vznikl až o sedm let později. Hraničtí „ostrostřelci“ zde trénovali od jara do podzimu vždy o nedělích a svátcích a v dobách největší slávy měl spolek na padesát členů.

Podnikavý Tambor přistavěl ke svému domu další místnosti a za ním nechal zbudovat pro střelecké zábavy velký taneční sál. Od mostu až k jeho obydlí se pak táhlo nově vysazené tzv. „Císařské stromořadí.“ Po smrti Františka vše zdědil jeho syn Ignác. Ten roku 1860 provedl velkolepou přestavbu obou hlavních budov i střelnice a k tomu všemu navíc přibyla i kuželna. Budova střelnice a sál restaurace byly vyzdobeny střeleckými terči. Každoročně tady pak probíhaly střelecké soutěže, k čemuž střelcům a divákům slavnostně vyhrávala hudba provozovaná hned dvěma kapelami.

 

Za velké pozornosti publika se té slávy roku 1880 osobně zúčastnil císař Franz Josef. Jeho Veličenstvo do terčů ráčilo vypálit několik ran a poté střeleckému spolku na památku věnovalo krásný stříbrný pohár.

(Na jeho počest tu byla v sedmdesátých let minulého století umístěna císařova socha, zhotovená v dílně Emanuela Pendla již roku 1898.)

 

Ale vraťme se k vlastnímu areálu: roku 1924 byl hlavní objekt velkoryse přestavěn v duchu geometrické secese dle návrhu, jež dodal Josef Ernst.

Za vlády „jedné strany“ areál dosti zchátral, naštěstí byl rekonstruován už v devadesátých letech 20.století a roku 2009 se opravy dočkala i hlavní budova.

O dva roky později bylo za velkého zájmu veřejnosti otevřeno Divadlo Střelnice (dnes moderní sál s vlastním programem), restaurace se salonkem a venkovním letním posezením, stylový penzion, tenisové kurty a dětské hřiště.

 

Možná vás bude zajímat, že v areálu Staré střelnice své dětství prožil známý režisér Limonádového Joea – Jiří Brdečka... že tady od roku 1931 až do své smrti (1996) působil malíř a sochař Ladislav Vlodek, po němž zůstalo rozsáhlé sochařské dílo… že tady mezi lety 1931 – 34 v bytě bydlel budoucí generál a prezident Ludvík Svoboda, který v té době v Hranicích učil kadety maďarštině… a že je současným vlastníkem areálu známá rocková osobnost – baskytarista a ex člen skupiny Citron – Václav Vlasák.

 

Za areálem Staré střelnice jsme sestoupili k vyhlídkovému nábřeží a po něm brzy dokráčeli k začátku hranického městského parku.

 

Původně se v těchto místech na levém záplavovaném břehu řeky až do devatenáctého století rozprostíraly obecní pastviny. První „vlaštovkou“ bylo vysázení tzv.Císařského stromořadí (jednalo se o ořešákovou a akátovou alej) a jižní část území od něj byla využívána k drezúře vojenských koní. Městský park vznikl dle plánů významného zahradního architekta Františka Thomayera ( tvořícím své projekty v historizujícím slohu a secesi) až v prvním desetiletí minulého století. Park se tehdy mohl pyšnit i vodním bazénem a fontánou. Další velkou atrakcí se zde roku 1906 stal metereologický sloup. O sedmnáct let později byla na severním okraji parku poblíž mostu slavnostně odhalena kamenná skulptura Mistra Jana Husa od olomouckého sochaře Juliuse Pelikána.

Hudební altánek vznikl podle projektu pruského stavitele Aloise Pilce roku 1927. Tehdy se totiž v Hranicích uskutečnila velká krajinářská výstava Pobečví, při níž byly zbudovány dva větší a mnoho menších pavilónků. Silnice do Teplic procházející do té doby skrze park byla přeložena na jeho západní okraj. Po výstavě byly všechny pavilóny až na ten hudební zbourány.

 

Od vzniku „první“ republiky až do roku 1939 park nesl jméno Sady československých legionářů, za okupace byl přejmenován na Schillerovy sady, po odchodu Němců se do roku 1953 vrátil k původnímu jménu. Poté park nesl až do sametu název Sady Zdeňka Nejedlého a po něm se do třetice (a doufejme, že i naposled) vrátil k názvu Sady čsl.legií.

 

Roku 1997 byly vyhlášeny kulturní památkou a v roce 2012 byla dokončena jejich velkolepá rekonstrukce, při níž bylo vykáceno na 140 dřevin nacházejících se v havarijním stavu a tyto byly nahrazeny jinými, jejichž kořeny lépe snášejí vysokou hladinu spodní vody.

 

Od té doby je velmi rádi navštěvují nejen místní občané (hlavně rodiny s dětmi), ale i turisté. Nachází se zde dětské a workoutové hříště, fontána a opravený hudební pavilón, u nějž se konají různé sportovní a kulturní akce. Za zmínku stojí i nábřeží řeky Bečvy s betonovou hrází a několika vyhlídkovými plošinami s lavičkami, z nichž se na protilehlé centrum města otvírají moc hezké výhledy.

 

Z dnešního hlediska bychom mohli celé území ležící na levém břehu řeky označit (počínaje už 19.stoletím) za jakousi „hranickou sportovní zónu.“

Nejprve tady vznikla střelnice a na břehu řeky několik plováren a v samotném městském parku veřejné kluziště, později přebudované na tenisové kurty. Poblíž sadů pak byla zbudována sokolovna s vnitřními i venkovními sportovišti. V roce 1958 byl západně odtud otevřen atletický stadión a o dva roky později k němu přibyl i stadion házenkářský, Rok 1974 potěšil milovníky plavání novým koupalištěm a konečně roku 2006 tu byl slavnostně otevřen krytý plavecký bazén.

 

Žlutá značka nás dále vedla okolo betonového zábradlí nad řekou po okraji sadů Čs.legií až k mostu. Překvapila nás tady šířka toku Bečvy (asi 50 m), po níž se vesele proháněli vodáci a hlavně čím dál detailnější pohledy na centrum města Hranice s trojicí hlavních památných objektů, k nimž neodmyslitelně patří jejich štíhlé věže. Kulisu historického centra tak vytváří věž zámku, věž staré radnice a kostela Stětí sv.Jana Křtitele. Blíže k mostu jsme pak na druhé straně řeky viděli i zástavbu v podobě domů vystavěných v historizujícím slohu.

 

Pak už jsme stanuli na mostě, po jehož přejítí nás čekala procházka historickým jádrem města… ale o ní zase něco až příště!