Z Jedovnice k Rudickému propadání, Kolíbkám a lomu Seč - 1.část

Fotografie (48) • Foto: Franta

Coural jsem takhle v červnu po stránkách netu a narazil na obrázky lomu, jehož stěny byly fantasticky zbarveny. Když jsem podle map.cz zjistil, že neleží až kdesi v daleké arizonské Tramtárii, ale kupodivu hned za humny moravské obce Rudice (známé svým propadáním a skálami Kolíbkami), bylo o jednom super výletě okamžitě rozhodnuto.

Co na tom, že má být v pátek (kdy cestu podniknu) zase pařák jak hrom – vždyť když vyrazím brzy ráno, stačím do poledne všecko „obletět“ a na zbytek dne se přesunu za přítelem do Vyškova, dáme spolu vínečko a domů pojedu až navečer!

A tak se i stalo...

Jako startovní bod i cíl pěšího putování zvolena Jedovnice. Já v ní přitom v minulosti jednou už byl, ale největší atrakci městyse – rybník Olšovec, bohužel neviděl.

Moje chyba: už je tomu víc jak třetina století, kdy jsem o „mezácké“ dovolené zbuntoval výpravu do Moravského krasu. Jelikož se tak stalo na poslední chvíli, většina kamarádů byla na čundru někde jinde, no a k nám skalním se přidalo i pár hochů, které jsme znali jen z posezení u piva.

Jenže podle toho to také všechno vypadalo – na zábavě ve Štěpáně jsme naši velkolepou výpravu začali, ráno se vlakem přesunuli do Brna a k okraji Krasu, no a o týden později - pro změnu na zábavě v Jedovnici - ji zase ukončili.

Jelikož jsme noc po bigbítě strávili zahrabáni v družstevním stohu a vzápětí se silně rozpršelo, vzbudili jsme se ráno se spacáky mokrými jak žochy. Po jejich usušení jsme se vydali do hospody na náměstí a před odjezdem k domovu ji téměř celou vypili.

(Pánbů totiž ve své nekonečné dobrotě obdařil nás, Valachy, nejen velkou statečností, ale bohužel i stejně velikou a neukojitelnou žízní - jen na ty náhradní ledviny a játra jaksi zapomněl...)

Slavný rybník jsme tudíž nespatřili a já cítil, že je třeba dřívější mladickou nerozvážnost konečně napravit!

Na jedovnickém rynku jsem se tentokrát ocitl už před osmou hodinou ranní a zjistil, že k rybníku míři turistické značení i trasa Naučné stezky. Jakmile jsem se dostal k jeho břehům, nestačil jsem kulit zraky. Přede mnou se rozprostírala ohromná vodní plocha, před níž by se studem červenala i Luhačovická přehrada (však je Olšovec také největším rybníkem celé Drahanské vrchoviny!) a o břeh se díky čerstvému větříku tříštily vlny jako na Šíravě.

Ale čemu se vlastně divit?Vždyť je tenhle rybník víc jak kilometr dlouhý, vysoká hráz dosahuje impozantní délky 640 metrů a zadržuje plochu vodstva o rozloze 42 hektarů!

Po noční bouřce umocňoval velkolepou atmosféru rybníka i svěží vlhký ranní vzduch a já jej do plic zhluboka sosal jak blázen, protože jsem při pohledu na oblohu správně tušil, že o hodinku dvě později opět nastane Sahara.

Hezky upravený chodník s lavičkami se vinul ke kamenné hrázi podoby hradního cimbuří, od něhož se na svažitý městys s dominantním kostelíkem otvíral skvělý výhled. Cestou jsem minul odpočívající kachny divoké, z toho i jednu čerstvou mamču, která se mi radostně pochlubila svými žlutoučkými a čipernými potomky.

Trasa mne zavedla až do blízkosti restaurace U Hastrmana, odkud se lomila k mnohem menšímu rybníku Dýmák a dál už pokračovala směrem k Rudickému propadání.

Ale ještě předtím, než po ní mé nožky vykročily, notnou chvilku postály na břehu Olšovce a zrak zaostřený na protější břeh a okolí se snažil do omezené digitální paměti mého mozku uložit co největší kvantum pozitivních informací. Což v těchto místech problém skutečně nebyl.

Olšovec je sice známým rekreačním rybníkem s kempy, tábory, chatovými osadami, půjčovnami lodiček a mnoha stánky s občerstvením a restauracemi, ale zároveň je - i s dalšími vodními plochami v okolí - objektem historickým. Rybníky u Jedovnice jsou vzpomínány už roku 1371, ale tehdy plnily jiný účel – sloužily k chovu ryb a voda z nich sloužila na pohon mlýnů a hamrů. Vedle Olšovce, Dýmáku a rybníků u Budkovan zde ještě existovaly rybníky Veselský, Tunklovský či Floriánek, ale ty byly zrušeny. Do vlastnictví obce se dostaly až roku 1931, přičemž byl ten poslední Budkovanský rozčleněn na tři plochy a ty nové dvě se staly rybníky Vrbovým a Dubovým.

Kromě rekreace dnes celá soustava slouží také sportovnímu rybolovu a na Olšovci každým rokem probíhá Mezinárodní závod motorových člunů a v říjnu se koná výlov rybníka.

A že je tahle oblast rekreanty čím dál tím oblíbenější, tak tomu se vůbec nedivím, protože je tady opravdu moc hezky...

Naučná stezka mne pak údolím Jedovnického potoka po slabém kilometříku chůze přivedla k areálu bývalé pily a zajímavé technické památce. Ta vysoká kamenná zeď s tajemným otvorem, stojící hned u stezky, je totiž posledním pozůstatkem staré huti.

K jejímu vzniku došlo díky silné vichřici, která se roku 1739 prohnala krajinou Krasu a v lesích „složila“ ohromné množství dřeva. To pak posloužilo jako levné palivo pro Hugovu huť, která zde byla hrabětem Antonínem Salmem založena o sedm let později. Součástí průmyslového areálu byla slévárna a dvě kuplovny, což byly šachtovité válcové věže, v nichž se přetavovalo surové železo na litinu.

V době své největší slávy - roku 1812, se u Rudic pro potřeby pecí vytěžilo na 27 tisíc vídeňských centů (1 cent = 56 kg) železné rudy. Ta pak byla v ročním cyklu trvajícím jen 25 týdnů zpracována v hutích a za tu dobu se v průměru získalo přibližně 112 tun železa. To ale bylo vedlejším produktem, neboť výroba byla specializována především na šedou litinu.

Rozvoj hutnictví na Ostravsku a ukončení těžby rudických rud bylo koncem 19.století příčinou i zániku Hugovy hutě.

Tajemný otvor v dosud zachovalé zdi je „pouze“ ústím tunelu podzemního náhonu, kterým byla na pohon strojního zařízení huti a hamrů přiváděna voda z dnes už zaniklého rybníka Floriánek. Od něj byla směrem k huti proražena několik desítek metrů dlouhá štola. Kdo by jí chtěl ale dnes celou prolézt, bude (tak jako já) zklamán, neboť je díky závalu záhy neprůchodná.

Od torza hutě jsem chutě vyrazil dál k Rudickému propadání, když tu se ze zákruty stezky vynořil osamělý, zato statný vlčák a pomalu si to šinul směrem ke mně. Čelo mi rázem oblil ledový pot zvaný lidově „smrťák“, půlky se k sobě od hrůzy secvakly tak, že by mezi nimi člověk neprostrčil ani sichrnajsku, ale já se tvářil jakoby nic a na tvář nasadil masku hráče pokeru. Když mi ten velepes pak očichával nohu, myslel jsem, že už se smíchy neudržím... ale v tom se v zatáčce objevila jakási pajdající babička a odvolala si „pejska“ k sobě.

Nejvyšší čas, neboť mi zbabělá aorta pomalu ale jistě už začala vynechávat. U potoka jsem pak roztřesenými prsty vylovil z krabičky camelku a po pár šlucích se mi ji podařilo, chválabohu, uklidnit. No, ono je pravdou, že by to dál bez ní asi nešlo...

Následovalo dalších několik minut chůze okolo potoka, ozdobeného i hezkou peřejkou a já najednou stanul u informačních cedulí o Rudickém propadání a mým zrakům se otevřel výhled na celý ten areál.

Tady bych rád podotkl, že i když člověk tohle místo „zná“ z mnoha fotografií, filmových dokumentů či článků, přesto je v reálu ohromen, neboť absolutně nic nenahradí návštěvu a pohled na vlastní oči!

Poměrně široký a vodnatý Jedovnický potok si totiž v klidu dožbluňká pod skalnatou úzávěru slepého údolí a tu se najednou jeho tok v podobě burácivých peřejí střemhlav vrhá do prolákliny mezi skálami. Nad vstupem skoro jak do samotného pekla (ale nakonec proč ne, vždyť i čerti potřebují u kotlů nějaké chlazení!), se vznáší mlha z padající vodní tříště a z tajemné díry se nese vlhký, až mrtvolný smrad.

To vše si zasaďte do středu divočiny tvořené okolními divokými skalními stěnami a bloky, které jsou stíněny bujnou vegetací... a spolu s obrázky v mé Fotogalerii snad dostanete alespoň padesátiprocentní představu, jak to Rudické propadání opravdu vypadá.

Netřeba čtenáře unavovat popisem toho, jak mi při pohledu na to vše radostně zajiskřila očička a mozek rázem aktivoval všechny dostupné dobrodružné geny... ale i když jsem - chtěje se dostat co nejblíž k otvoru do propasti - potok po kamenech přeskákal na druhou stranu, nebylo mi pohledu do hlubiny přáno, neboť ta byla z této strany kvůli změti balvanů a skal nepřístupná.

Utrhnutým jablíčkem poznání bylo akorát nalezení větší jeskyně se dvěma vstupy, jejíž rovné dno je prý pokryto odpadní struskou z nedaleké zaniklé Hugovy hutě.

Ona je tahle jeskyňka jedinou možnou viditelnou podzemní prostorou, neboť celý ten třináct kilometrů dlouhý systém jeskyní táhnoucí se odsud až k Býčí skále (druhý největší v celém Moravském krasu!), je „normální“ veřejnosti nepřístupný.

(Kdo by jej chtěl přesto navštívit, musel by tak učinit v rámci speciálního speleologického kurzu a za doprovodu zkušených jeskyňářů.

Do Rudického propadání vede vstup Horní a Dolní chodbou, které probádával už od roku 1802 samotný hrabě Hugo Salm. V té spodní vedoucí aktivním tokem se mu podařilo překonat první tři stupně, v horní, jejíž vstup se nachází ve skalní stěně asi 20 m nad propadáním, pronikl do hloubky 40 metrů a tady jej zastavil Salmův mys. Bádajícími pokračovateli se stala skupina vedená Karlem Absolonem, která zde operovala v letech 1900 až 1922.

(V podzemí po nich na věčnou paměť zůstala jedna „technická památka“ - dřevěný žebřík, který od těch časů od povlaku ze sintru zkameněl.)

Díky Absolonovi a novodobějším průzkumníkům si můžeme po přečtení článků alespoň v naší fantazii představit, jak Rudické jeskyně vlastně vypadají.

Vstupní Horní chodba má patnáct stupňů a dosahuje hloubky 113 metrů. Dolní chodba má stupňů jedenáct, voda v ní padá do hloubky 84 m, přičemž zde na čtvrtém stupni vytváří náš nejhlubší (asi 25 m) podzemní vodopád. Obě chodby vedou do Hugova dómu, který celý jeskynní systém spojuje v jednotný celek. Následují mohutné podzemní kaňony s hlubokými tůněmi a vysoký komín, sahající až nahoru do obce. Po odstranění „špuntu“ ze zeminy se stal svou hloubkou 153 metrů naší nejhlubší suchozemskou propastí a ta dostala podle čtvrti Rudic, v níž ústí, jméno Tumperek.

Pod Dělnickým domem se v hloubce 200 m nachází Rudický dóm, tou další velkou prostorou (přitom patří v Krasu k těm největším!) je Obrovský dóm o rozměrech 70x30x60 metrů.

Jeskynní rudické prostory dále pokračují Velikonočními jeskyněmi a končí u Srbského sifonu, jímž Jedovnický potok pokračuje v cestě podzemím až do Býčí skály.

Jak jsem v okolí samotného propadání viděl, je obklopeno divokými vápencovými skalisky, které dosahují výše až třiceti metrů a jsou díky cestám o střední obtížnosti využívány horolezci.

Přechod od Rudického propadání do skalního amfiteátru Kolíbek byl pak přechodem do naprosto jiného světa. Z království vlhké krasové divočiny jsem po pouhých několika minutách chůze - pěšinou šplhající lesním svahem s obnaženými kořeny stromů – doputoval na malebnou lučinu s křovím, působícím dojmem lesostepi, kterou ohraničovaly pozoruhodné bělostné hradby vápencových skal.

Vypadaly téměř stejně jako slavné sloupenské hřebenáče a v dávné minulosti se prý pod nimi nacházely úplně první ponory rudického propadání. Stopy po nich jsou bohužel ukryty ve víc jak desetimetrové hloubce pod nánosem sutí a hlíny. Kolíbky se staly i významnou archeologickou lokalitou, neboť zde byly nalezeny kostry ulovených koní a sobů. A také kamenných nástrojů lovců, jimiž byla zvířata ulovena, a kteří zde našli svůj domov už před 12 tisíci lety.

Já se ani nedivím, že se zde naši praprapředci usídlili... a věřím, že už měli v genech i nějakou tu špetku estetična, neboť tohle nádherné místo bylo k trvalejšímu pobytu jako stvořené.

A dost možná, že svůj název Kolíbky nesou už od pravěku, kdy tu ženy lovců v náručí kolíbaly svá robátka, která díky tehdejšímu všeobecnému ochlupení tlupy připomínala spíš malé opičky...

Běloučké skaliny jsou dnes lokalitou oblíbenou nejen tvůrci romantických filmových pohádek a turisty, ale samozřejmě také horolezci. Pevné a čisté vápence vlastního trojvěží Kolíbek sice nedosahují nijak závratné výše - jen 15 metrů (o kus dál stojící Slza a Podhradí jsou trochu nižší), ale umožňují lezcům průstup i cestami větší obtížnosti.

Jak jsem si stačil povšimnout, jsou ve skalách i vstupy do dvou jeskyní. Jedna ústí vysoko ve skále na denní světlo skalním oknem, ale do té spodní – komínovité, jsem aspoň na začátek na pár metrů vlezl.

Pak jsem se přesunul omrknout i ta nižší skaliska jménem Podhradí a velmi spokojen započal už v hrozném horku okolní savanovitou krajinou stoupat nahoru k Rudicím, z níž byl krom několika střech domů vidět už jen ten slavný větrný mlýn...

dokončení příště

Poslední aktualizace: 9.9.2019

Z Jedovnice k Rudickému propadání, Kolíbkám a lomu Seč - 1.část na mapě