Z deníku dvou bláznů-zápisky z cest

Malá ukázka z knihy:

Jeden z mnoha zážitků z Izraele:

- Večerní centrum začíná ožívat se vším všudy. Hana s Michelem zůstávají sedět v prvním malém bistru a čekají, až jim číšník přinese kebab. Chvilku to trvá, nechce se mně s nimi čekat a vydávám se na prohlídku bazaru. Stoupám vzhůru, kličkuji uličkami. U některého z obchůdků se zastavím a prohlížím si zboží, jiné míjím jen tak bez povšimnutí.

Zdá se mi, že bloumám delší dobu a že mám nejvyšší čas, vrátit se zpět k přátelům.

Na poslední chvíli uhýbám dvojici mužů, kteří se řítí proti mně. Mladý, sotva sedmnáctiletý jinoch podpírá starého kmeta, pravděpodobně svého dědu o holi, který jí mává do stran a hebrejsky rozčileně láteří. Nerozumím, komu nadávají, a už vůbec nerozumím, proč. Jen zůstávám stát a čekám, až se kolem mne přeženou. Všímám si, že někteří obchodníci v rychlosti krámky zamykají a stahují závory, a taky nemám zdání, proč. Raději pospíchám, abych byla z dohledu a nepřišla k úrazu.

Hana a Michel jsou už po večeři, právě platí. Přidávají se ke mně a zamíříme k ubytovně teď už všichni tři. Stejnou cestou, jakou já před pár minutami, vzhůru bazarem. Zdá se mi, že je kolem podezřelé ticho. Když dojdu k místu, kde jsem uhýbala rozčilené dvojici, o něco zakopnu. Zavrávorám, ihned však nabírám zpět ztracenou rovnováhu a rozhlížím se, co bylo příčinou, že jsem málem upadla. Překvapeně zvedám poškozenou ikonu a další suvenýry z devastovaného krámku přede mnou. Krám je plný vojáků a policajtů se samopaly, vzadu u pultu spatřím prodavače, bílého, jako stěna. Útočí na něj známá dvojice rozběsněných mužů a vojáci mají co dělat, aby je od sebe odtrhli. Dochází mi, že jsme svědky bitky mezi domorodci. Ale proč?

„Co se děje?“, ptám se zvědavě nesměle přihlížejícího majitele odnaproti, jako bych chtěla proniknout do jádra věci.

„Petit probléme,“ odpovídá a snaží se mi zmizet z dohledu.

„Proč se mlátí, to je válka mezi rodinami?“, nedávám mu pokoj a vyptávám se dál.

„Vraiment juste un petit probléme,“ znovu odpovídá a teď už zamyká dveře svého domku s definitivní platností.

Pomalu pomáhám sbírat rozbité zboží a střepy pokládám na pult. Nikdo mi nevěnuje pozornost, …..

Kampánie-Neapol a okolí

Trhnu sebou. Slyším za hlavou kroky a vystrkuji hlavu. Je bílý den a Hana mě jde vzbudit. V rychlosti vše sbalím a pospícháme k pěšince, aby nás náhodou někdo na svém pozemku nepřekvapil. Asi bychom špatně vysvětlovaly, co jsme tam pohledávaly.

Stoupáme vzhůru do kopce a můj poskakující vozík s krosnou nám drnká do kroku kostrbaté melodie. Slyšíme za sebou zvuk automobilu. Brzy nás dohání a zastavuje. Vyskočí z něj obézní statkář a vychrlí na nás přehršli nadávek, kterým nerozumíme.

Teď na něj vybafnu zase já: „Vesuviána???“, a mávám rukou k hoře.

„Si, si“, překvapeně odpoví, další nadávky spolkne, nasedne za volant a mizí za kopcem.

Vydechneme si a pokračujeme v chůzi, už bez jakýchkoliv obav, že by nám něco hrozilo.

Úzká asfaltka přechází v polní cestu. Vinice ztrácíme z dohledu a vcházíme na pěšinku do borového lesíku. Tady dokonce potkáváme i ranní běžce, kteří nás ujistí, že jsme nezabloudily. Jdeme a jdeme a neustále se rozhlížíme, kde bychom si mohly odložit zátěž, co nás zdržuje. Jako orientační bod si vybereme dům na pokraji lesa, kde se ale povaluje spousta odpadků. Usedáme kousek opodál, z batohů vybíráme jen to nejdůležitější a zbytek necháváme v křoví v přesvědčení, že si našich věcí v té spoustě nepořádku nikdo nevšimne. Neopomenu přibrat ani své nové botky žabky. V mechu se v nich šlape bez problémů a nohy v nich tak nebolí.

Vesuv máme stále před nosem a postupujeme klikatící se vyznačenou stezkou pro orientační závod. V lese je příjemný chládek, ale asi v polovině z trati scházíme a pouštíme se křížem krážem, protože se nám zdá, že jinak k cíli nedojdeme. Zdání nás neklame. Dobře jsme udělaly, že jsme poslechly instinkt a po menším výstupu narážíme na pěšinu, která určitě vede až k Vesuvu. Je však hodně zdlouhavá. Ve snaze zkrátit si ji, prodíráme se trny a balvany, však ne a ne se vymotat. Dokonce se nám zdá, že tu v minulosti vedla lanovka. Stožáry s dráty, pod nimiž kráčíme, jsou toho důkazem. Vzdávám to jako první a vracím se zpět na cestu. Po chvíli mě následuje i Hana. I když je chůze po cestě delší, je mnohem jistější.

Čím víc se k sopce blížíme, tím víc se na nás začíná lepit tmavý lávový prach. Mám od něj nohy téměř černé, na vrchol máme ještě hezký kus cesty, a pěkné stoupání. Mezitím se nějak zatáhlo. Nevadí nám to, líp se nám kráčí. Teď se cesty rozdvojují a přemýšlíme, po které se vydáme. U dřevěného srubu na rozcestí sedí dělníci s lopatami. Radíme se s nimi a oni nám doporučují odbočit vlevo. Podle mě je to jedno, řekla bych, že oba chodníky vedou nahoru, každý však z jiné strany.

Začínáme se do tmavého prachu bořit a občas nám na strmém kopci ujedou nohy. Nic si z toho neděláme, zbývá nám už jen chvilka a nemohu se dočkat, až nahlédnu do jícnu kráteru….

Knihu Z DENÍKU DVOU BLÁZNŮ je možno objednat na www.stahujknihy.cz